Článek
V nově koupeném bytě jsme zrekonstruovali koupelnu a WC a z této přestavby mám zůstalo pár užitečných předmětů. Píšu slovo pár, což jsou dva. A to je správně, neb sotva stavební dělníci, kteří při opravě bytového jádra a kuchyně, nějakou původní věc vynesli před panelák, aby jim nepřekážela pod nohama, např. vanu, sporák, kuchyňskou linku, byla ona věc dřív, než mrknete okem odvezena neznámo „kam“, ale nám známo „kým“. Dvě součásti vybavení bytu jsme přece zachránili-plechové umyvadlo a záchodovou mísu.
Na tyto dvě bývalé součásti starého bytu jsem si vzpomněla, když jsem byla zase jedno odpoledne skloněna nad zemí. Probírala jsem hlavě různé důležité myšlenky týkající se vylepšování vizáže zahrady. Vzpomněla jsem si na besedu s kolegy o odpadovém hospodářství a napadlo mě, jak by bylo vhodné plnit teď cíle environmentální výchovy a znovu dát do užívání nepotřebné umývadlo.
Každá zahrada má přivedenou užitkovou vodu na zalévání rostlin. Náš kohoutek je v řadě, kde máme rybíz. Když si umýváme ruce, tak nám odpadová voda postříká kalhoty. Zdálo se mi velice užitečné mít pod kohoutkem dosloužené umyvadlo. Má fantazie se pustila na plné obrátky a já už viděla do terénu zapuštěnou nádobu, kolem ní drobné kamínky, vevnitř položené sítko a pod umyvadlem plastovou rouru, kterou jsme našli v lese, aby odváděla vodu z místa a chovala se jako trativod. Vše promyšleno, řekla bych na ženskou i dobrý pracovní postup jsem sesumírovala v hlavě a stručně napsala na papír. Teď jen oslovit vykonavatele-muže a vše mu vysvětlit, zdůvodnit a přesvědčit ho o jedinečnosti mého nápadu. Stalo se u večeře, protože my ženy víme, že láska prochází žaludkem a co si budeme povídat – s plnými ústy se špatně vysvětluje ženě kuchařce, že to teda nemám chuť dělat. Celý večer a snad i noc jsem se tvářila blaženě a do rána jsem spala na vavřínech. Mé přesvědčení z dobře vysvětleného pracovního postupu při usazování umyvadla se nedalo změnit, avšak můj „zahradníček mužíček “ si ale prosadil svoji zkrácenou verzi, tedy bez trativodu. V odpoledních hodinách bylo položeno umyvadlo v zemi, i nějaký ten kamínek kolem něj byl. Jen to nejdůležitější chybělo. Plastová roura byla opřena o nářaďovnu, prý jako zbytečná a nedůležitá. Voda zmizí i tak! Pozor, voda mizela za suchého počasí, ale v létě přece zavítá na naše zahrady déšť, zavlaží zeleninu, květiny a promáčí půdu. A nasáklá zemina kolem umyvadla pak už nemá možnost vsakování další vody, kterou si myjeme ruce nebo něco umýváme. Množství vody se projeví bahýnkem kolem umyvadla, bahýnko se nalepí na gumáky a roznáší se po chatičce, či do sklepa. Žena by měla spustit a láteřit na muže slovy: vidíš to, kdybys mě poslechl, nemuselo to bláto tady být. Drahá polovička se přece nenechá urážet od té „chytré“ a už se hádá, rozvádí a uráží. Tak ne! Jak se ale v takové situaci zachová moudrá žena? Hned ráno na druhý den nastala debata, v čem donést ze zahrady domů větší množství jablek na další zpracování. Celá bedýnka se špatně nese, stará cestovní taška by bylo taky řešení, ale špatně se z ní jablka vysypávají. A nyní můj návrh! A co, lásko, ten velký kbelík, jablka se v něm nebudou mačkat… a pak se v něm odnesou zbytky z oloupaných plodů. Zázrak! Moje rada je akceptována. Můj muž mě vyslechl, pochválil, a dokonce si vzpomněl i na položení umyvadla s konstatováním, že jsem nápaditá a on mě poslouchá jako hodinky. Co na to říct? Prostě s úsměvem pošeptat: „Děkuji za pochvalu.“ Tak třeba dojde i na ten trativod.
Než k jeho stavbě došlo, přijela na návštěvu dcera se svým přítelem. Kolem našeho umyvadla byla po večerním zahradním dešti vlhká půda. Sedíme s dcerou a jejím přítelem na kamenných schodech u umyvadélka, které vedou do chaloupky, koukáme do okolí, jsouc dostatečně krytí hustými větvemi jabloně nad námi. Naráz to moje velké dítě zbledne, vykulí oči. Mne napadlo, že vidí v létě přijíždět Ježíška. Avšak směr jejího pohledu a pak i prstu, mi dal možnost vyřešit její sinalou tvář. Po cestičce od našeho „umyvadlového jezírka“ se klikatila směrem k nám černomodrá hadice. To i mně se neudělalo dobře! Ještě, že hadice snad cítila ve vzduchu tímto směrem antarktický chlad a těsně před námi změnila trasu, otočila se zády k nám a vydala se na cestu k sousedům. Podle popisu tohoto tvora se jednalo prý o užovku. Věřte tomu! Dodnes si s dcerou myslíme, že tak krásně zbarvený had u nás nežije, a tudíž to byl tvor cizokrajný.
Zdomácnělým plazem našich zahrad jsou určitě ještěrky. Rády si převlékají kabáty. Když si vezmou zelený a zalezou do jahod, nejsou mezi listím vidět. Já, nic netušící pracující zahrádkář, sbírám červené vonící plody a myslím na určitě moc důležité věci, když v tom juk, juk… a zelená ještěrka se na mě směje svýma černýma očkama a je spokojená, že mě vylekala. K večeru jdu zalévat do fóliovníku rajčata a papriky, sbírám zralé plody k večeři. Kdo se na mě dívá z hlíny od kořenů rostlin převlečený v hnědou košilku? Ještěrka Zuzka - takové dostala od mne jméno tato chytrá malá ještěřička. Je všude se mnou a vždy vhodně barevně oblečená podle okolního terénu, což se o mě často říct nedá. Zimu přečkala a na jarní sluníčko mi přivedla do fóliovníku své známé. Kamarádů měla Zuzka v teple pod fólií dost a při práci jsem se často vylekala, když mně proběhl některý z nich pod prsty. Jednoho dne se v zadní části fóliovníku dole u dřevěné konstrukce objevilo stočené tělo zmije. Zrovna jsem držela v rukách hadici a kropila malé rostlinky. Nic jiného mne nenapadlo, než pustit proud vody i na ni. Se strachem, ženám vlastní při pohledu na tohoto tvora, jsem i s hadicí rychle vycouvala ven. Vše jsem s vykoulenýma očima oznámila manželovi i okolním sousedům. Druhý den byla zmije opět stočená na svém místě, a tak to šlo každý den. Postupem času jsem si na její přítomnost začala zvykat, ona snad i na to, že vždy po mém příchodu dostane sprchu a musí tedy pod zkroucenou igelitovou fólii. Říkala jsem jí „naše zmije“ až do doby, kdy jel kolem zahrádky náš známý. Ten je vášnivý fotograf, hlavně přírody, každou fotografii má s popisky o vyfoceném zvířeti či rostlině a k tomu i odpovídající znalosti a vědomosti. Zavedla jsem ho do fóliovníku, aby si vyfotil „naši zmiji“. Udělal mi radost, když konstatoval, že tento plaz je užovka hladká, a tedy nemusím mít strach z jedových zubů. V dalších dnech jsem si všimla, že se z fóliovníku postupně začali vytrácet slimáci – ti zavlečeni k nám ze Španělska, což jsem přivítala, ale bohužel také ještěrky, které tato užovka dokáže chytit a konzumovat. Já však věřím, že se moje Zuzka schovala jinde a až bude čas, zase se mi zjeví.
