Článek
Sice jsem v úvodu svého seznámení se zahrádkou napsala, že jsme si ji vyhledali hlavně proto, že jsme se s manželem obávali, abychom si v důchodovém věku „nelezli na nervy.“ Samozřejmě se začnete cítit jako ti ostatní zahradníci, kteří tak krásně červená rajčata nikde nekoupí, nebo tak velké okurky mají každý rok, nemusí kupovat chemicky stříkané v Penny. První rok jsme měli hlavně brambory , to bylo dílo manžela a já jsem si na záhonky zasela mrkev, petržel, brokolici a koupila sazenice pórku a kapusty. Staré stromy odkvetly a první třešně byly radostí, nějaké jsem zavařila či udělala džem. Po bývalé majitelce zůstal záhon jahod, sice malých, ale i ty jsem zužitkovala. Jenže když jsem viděla, jaké plody nosí v košíkách domů sousedi, ozvala se závist. Taky bych chtěla mít jahody jako tenisáky, brambory radost pohledět, aby byly plné vitamínů a vlákniny. Má otázka zněla: „Jak docílíme význačných vlastností-to je vzrůstu a velkých plodů?“ Moje matka zahradnice má jednoznačnou odpověď- hnojit a zase hnojit!
ČÍM POHNOJIT?
Naše babi, zahrádkářský expert, mi naložila do PET lahví kuřince, prý výborné hnojivo. My si ten bio zázrak dovezli na chaloupku ve dvou kusech a uložili do nářaďovny a to ve stavu stálého bujného kvašení. V jednom podvečerním čase jsem chtěla rostlinky podpořit v růstu právě tímto zázračným bio hnojivem. Vzala jsem konev s vodou, do ní jsem měla podle rady mamky částečně nalít ten bio zázrak. A hle, PET láhev mi v ruce nějak šumí. Napadlo mne, že bych mohla být ohrožená ,a tak jsem otvírala opatrně láhev s hrdlem nasměrovaným od sebe. Pomaloučku otáčím vrškem, v láhvi to šumí a v tom bááác, už jsem měla ohozené nohy, boty i pracovní rukavice odporně „vonícím“ bio zázrakem z kuřinců. Můj muž se divil, prý jak se mi to mohlo stát, prý jsem s tím musela „štěrchat“ jako barmanka se šejkrem. Vzal druhou PETku, povolil pomalu vršek, kuřince zašuměly, chvíli čekal a poučoval: „Vidíš, to je jako s coca-colou, až odšumí, otevřeš ji…“ A otevřel… V okamžení bylo z mého manžela něco, co se popsat dá jen těžko. To se musí vidět a v tomto případě hlavně cítit! Čepice, obličej i oblečení nahozené hmotou biologického nevonícího charakteru. Nechávám podobu mého muže na představivosti čtenáře .
Nebýt mé staré bundy, kterou mám na zahrádce proti dešti, šel domů jen ve slipech, protože všechno ošacení hodil do sudu s vodou… Situace kolem hnojení, či spíše pohnojení nás dvou, byla k naštvání, ale mně byla k smíchu. A než jsem večer usnula, tak se mi před očima promítaly příhody dvou postaviček z Večerníčku.
Vzpomněla jsem si na dvě bytosti, které by takovou situaci bravurně vyřešily. No, co vám říkají jména Pat a Mat? Ten, kdo propadl šachové hře, tak mi odpoví: remíza a výhra. Avšak my, kteří tuto hru nehrajeme, hledáme v paměti. Na dvě osůbky z Večerníčku se nedá zapomenout! Pobaví děti i nás starší svými ztřeštěnými kousky. Nám dospělým by hlavně měl zakotvit v paměti vzah mezi nimi. Viděli jste ty dva někdy rozlobené, vznětlivé nebo, že by se na sebe mračili po vykonané demoliční práci? Nikdy! Jak by asi oni pohnojili budoucí úrodu?
Stejně jako oni jsme ani my zahradničení nestudovali, a proto někdy to naše počínání vypadalo jako příhody Pata a Mata. I s tím výchovným opatřením.
PRÁCE VŠEHO DRUHU…..HU, HU…
Po této příhodě jsme si za pár dní večer sedli ke „kulatému stolu“ a uvažovali, které úpravy a opravy nabytého majetku si zvládneme sami udělat. Prioritní bylo dostat domeček ze spleti šeříkového porostu, abychom měli v případě podobné „katastrofy“ možnost se převléct do čistého oblečení apod. Muž vzal svou nově pořízenou pilu, nádrž naplnil kvalitním benzínem, nezbytným pro její dobrý start. Pak v duchu hesla: Komu se nelení, tomu se zelení, řezal a řezal až se z hustého porostu bezu vyklubala chatička na kuřích nožkách. Bože, jak byla chudinka zubožená pod kmeny a kmínky i kořeny stromků a keřů .
Připadali jsme si jako Robinsoni, když na pustém ostrově v pralese objeví jeskyni. Manželovi se řezání zalíbilo natolik, že se pustil i do jiných starých porostů. S jejich vyřezáním přišlo na zahradu sluníčko. Jako v pohádce O princezně sulejmánské. Za tuto práci dostala moje polovička titul Dr. Voštěp Karel. Sluníčko svými paprsky však odhalilo v chaloupce v každém koutě plno pavučin a hlavně jejich stavitele. Dala jsem se do uklízení a mytí, i na výměnu záclon došlo, protože ty původní se mi zlomily-asi špínou. Zřídila jsem si „pavoučí cestovku“ a milé pavouky jsem vyvážela za hranice všedních dnů - za plot . Odlet z naší chaloupky byl na plechové lopatce a pavoučí cestující byli připásáni k lopatce malým košťátkem. Tedy cestování podle předpisů a rad: „Za jízdy se připoutejte pásy“ . Za naším pozemkem jsem pásy uvolnila a pavouci lehce dopadli na trávu před zahradou. Nepočítala jsem s tím, že tito tvorové jsou pracovití jako Japonci a ihned po ukončení krátké dovolené u sousedů se vrátí domů. Neměli z mé strany srdečného přijetí, dokonce jsem jim znepříjemnila ovzduší otráveným plynem značky Biolit. Asi si jako Japonci dali roušku a hurá do pracovní činnosti. Od té doby je respektuji, občas je sice pošlu letecky na dovolenou, ale další den je přivítám slovy: „Kolik štěstíčka jste mi z té dálky přivezli?“
