Článek
Pojem čarodějnice je historicky nejstarší, objevoval se již kolem 11. století. V té době se prosazovalo křesťanství jako většinové náboženství a ženy, které ještě nepřijaly křest nebo prováděly pohanské obřady, byly často označovány jako čarodějnice. Zpočátku nedostávaly hrdelní tresty a nekončily na hranici. Obvykle stačilo, když se nechaly pokřtít a zdržely se pohanských obřadů. Bosorky a čarodějnice jsou trochu modernější termíny. Bosorky označovaly osoby, které uzavřely spojení s ďáblem, aby s jeho pomocí škodily lidem. Čarodějnice zase uměly čarovat, zaklínat, trávit, ale také předpovídat budoucnost.
Obvinění z čarodějnictví se týkala především žen
Říká se, že čarodějnictví je ženské řemeslo. A něco na tom je. Ke každému ženskému termínu existuje i mužský ekvivalent čaroděj. Muži byli také upalováni, ale bylo to mnohem vzácnější než v případě žen. Rozdíl byl také v přístupu lidí zatímco čarodějnice byla vnímána jako žena, která používá magii a kouzla, čaroděj byl vnímán spíše jako alchymista. Probíhaly na ně opravdu velmi intenzivní hony, často krvavé a plné hysterie. V mnoha případech šlo o bohaté muže, protože šlo především o získání jejich bohatství. Obvinění bylo prakticky nemožné dokázat. Stačilo tvrdit, že vás někdo urazil, ukázat prstem na dotyčného nebo dotyčnou a pak už to většinou šlo ráz na ráz.
Jak si představit takovou čarodějnici?
Často si ji představíme jako shrbenou stařenu s holí, černou kočkou u nohou nebo havranem na rameni. Ve skutečnosti neexistuje žádný konkrétní popis, byly to totiž velmi různorodé ženy. Mladé i staré, krásné i ošklivé, ctnostné i ty, které si uměly užívat, chudé i bohaté, svobodné, vdané i ovdovělé. Společné měly to, že se nějakým způsobem vymykaly obvyklým zvyklostem. Například to byla žena, která nechodila do kostela. Nebo žila na okraji vesnice, blízko lesa, který představoval nebezpečí, a tedy zlo. Často se jednalo o ženy, které neměly manžela ani rodinu. Na vině byly často různé vědmy, ale také bylinkářky a porodní báby, protože to byly ženy, které vařily bylinné odvary, vyráběly z nich lektvary, masti nebo obklady, jinými slovy čarovaly. Také v případě mužů se obvinění z věštění často týkalo pastýřů, protože ti rozuměli přírodě, vyznali se v bylinách a lidé k nim chodili pro radu ohledně léčení.
Hon na čarodějnice
Je třeba si uvědomit, že přiznání byla často vynucena mučením, což byla nepředstavitelná bolest. Začalo to španělskou botou, která deformovala končetiny, následovalo natahování na špejli, pálení svíčkou a stahování z kůže. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že se nešťastné ženy ve snaze vyhnout bolestivému mučení přiznaly k obcování s ďáblem. Šabat se stal symbolem nekřesťanských nočních orgií na shromážděních čarodějnic (vedených ďáblem), proměny v kočku, létání na koštěti, zabíjení novorozenců a mnoha dalších praktik. Inkvizitoři čarodějnice vysloveně vyhledávali, a když někam šli, obvykle někoho našli. Pokud byl kněz nebo soudce osvícený a tolerantní, mohlo to být výhodou, že obvinění smetli ze stolu. U nás čarodějnické procesy obecně vypukly spíše později než v západní Evropě, kde inkviziční procesy začaly už ve 13. století, vrcholu dosáhlo pronásledování čarodějnic v letech 1560-1630. Jinými slovy, v době, kdy u nás vrcholily hony na čarodějnice, v západní Evropě doznívaly, a rodilo se osvícenství.
Pálení čarodějnic v dřívějších dobách nebyl žádný oříšek. Dnes je to pro nás spíše den zábavy a shledání se s přáteli.
Kdy skončily hony na čarodějnice?
Poslední, neoficiální poprava čarodějnice v Evropě se uskutečnila v roce 1836 na poloostrově Hel v Polsku. Údajnou čarodějnici podrobili rybáři vodní zkoušce, a když se nechtěla potopit, pomohli jí . V Uhrách byly procesy zastaveny, když Marie Terezie vydala v roce 1756 dekret zakazující lov čarodějnic. Každý takový případ měl být poslán přímo do Vídně, což však bylo náročné, a tak procesy s čarodějnicemi ustaly. To však neznamená, že by víra v čarodějnictví z našich zemí zmizela.
Věří lidé dodnes na kouzla?
Myslím, že ano. Pověry nemizí, jen se předělávají do modernějších podob. Například, když lidé nosí na zápěstí červené šňůrky proti únosu. V dávných dobách lidé nebyli vzdělaní, většinou byli prostí a negramotní, takže lze pochopit, že pro všechna věštecká dopuštění a neštěstí hledali jednoduchá vysvětlení. Proč ale ještě dnes věříme nesmyslům, když většina z nás umí číst a psát? Možná proto, že ony lidské vlastnosti, které byly ve středověku zodpovědné, stále nezmizely. I dnes máme obyčejnou lidskou hloupost, závist, zlobu a strach.
Zdroje: History, English heritage, Britannica
