Článek
Koncem listopadu 1913 obdržel florentský obchodník s uměním Alfredo Geri dopis od jistého Vincenza Leonardiho. Nemohl při jeho čtení uvěřit vlastním očím. Pisatel tvrdil, že má originál ukradeného obrazu Mony Lisy od Leonarda da Vinciho, po kterém od srpna 1911 pátrala policie a který mu nabízel."Myslí to Leonardi vážně, nebo si ze mě někdo jenom dělá legraci?" přemýšlel Geri. Zvlášť, když si dále přečetl, že dotyčný nemá v úmyslu na obraze vydělat a jediné, o co žádá, je náhrada výdajů, které s ním měl. „Jako vlastenci mi jde jen o to, aby se dílo vrátilo do Itálie, kam podle mě jedině patří. Proto jsem ho před dvěma lety ukradl z Louvru,“ napsal neznámý muž.
Velký skandál
V té době to byl velký skandál. Psal se 22. srpen 1911, když Louvre zjistil, že jeden z největších uměleckých pokladů v jeho sbírkách od otevření muzea v roce 1793 záhadně zmizel. Místo něj ze zdi trčely pouze skoby, na kterých byl zavěšen. Policie vyslechla všechny zaměstnance muzea i mnoho návštěvníků. Provedla razie u obchodníků s uměním a v obchodech s uměleckými předměty, a několik podezřelých dokonce skončilo za mřížemi včetně básníka Guillauma Apollinaira, ale bezvýsledně. Nepomohla ani výzva Společnosti přátel Louvru, která nabídla odměnu 25 tisíc franků za informace vedoucí k objevení obrazu.
Po portrétu ženy s tajemným úsměvem od Leonarda da Vinciho, namalovaném na desce z topolového dřeva o rozměrech 77 x 53 cm, jako by se slehla zem. Noviny byly plné spekulací o tom, kdo mohl Monu Lisu ukrást a jaké s ní má plány. Jak čas plynul, stále více lidí bylo přesvědčeno, že slavné dílo je nenávratně ztraceno. Poté v Louvru nějakou dobu zaznamenávali vyšší návštěvnost než před krádeží. Když už se lidé nemohli podívat na samotný obraz, chtěli vidět alespoň místo, kde visel. Velký zájem byl také o reprodukce obrazu v různých velikostech, jejichž ceny kvůli obrovskému zájmu pochopitelně stouply.
Věděl, že nejde o kopii
Od té doby však uplynuly více než dva roky. Nyní měl Alfredo Geri v ruce možnou stopu. S dopisem se vydal za Giovannim Poggim, ředitelem florentské galerie Uffizi, aby se s ním poradil. Nakonec se dohodli, že Geri bude pisatele kontaktovat a projeví o obraz zájem. To se stalo a po ujištění, že nebude informovat policii, se následně dohodli, že Leonardi přijede s portrétem do Florencie.
Geri a Giovanni Poggi dorazili na schůzku do hotelu 12. prosince 1913. Vysvětlil Leonardimu, že ředitel jako odborník ověří, zda je obraz skutečně pravý, a pokud ano, určitě ho koupí. Poggimu to netrvalo dlouho. Jakmile vzal portrét ženy se záhadným úsměvem do ruky, takřka okamžitě věděl, že nejde o kopii. Jeho názor se ještě více potvrdil, když na zadní straně našel číslo, které se shodovalo s inventárním číslem obrazu Mona Lisa v Louvru. A tak Giovanni Poggi řekl, že si jde pro peníze. Krátce poté, co odešel, vešla do místnosti policie, kterou mezitím zavolal, a zatkla Vincenza Leonardiho.
Vincenzo Perrugia, bývalý zaměstnanec muzea v Louvru a také zloděj obrazu Mony Lisy.
Nikdo si nevšiml, že obraz chybí
Po vyšetřování se ukázalo, že Vincenzo Leonardi se ve skutečnosti jmenuje Vincenzo Peruggia, že je bývalým zaměstnancem muzea v Louvru, a dokonce že byl v souvislosti s krádeží vyslýchán francouzskou policií již v srpnu 1911. Policie se však tehdy spokojila s tvrzením, že v době krádeže v Louvru vůbec nebyl, a jeho alibi dále nezkoumala. Když ho vyšetřovatelé navštívili v jeho bytě, netušili, že mají obraz doslova pod nosem. Peruggia ho totiž schovával za kamny.
Hanba by však mohla fackovat nejen francouzskou policii, ale i vedení Louvru za prakticky neexistující bezpečnostní opatření. Jak Peruggia dosvědčil, obraz z muzea ukradl poměrně snadno. Když 20. srpna 1911 opouštěli Louvre poslední návštěvníci, sundal Monu Lisu ze zdi a ukryl ji pod schodištěm. Přestože muzeum bylo druhý den zavřené, dokonce ani strážní si nevšimli, že mistrovské dílo chybí. Peruggia pouze vyčkal na vhodný okamžik, schoval obraz pod plášť a odešel.
Trvalo dlouho, než se Mona Lisa vrátila do pařížského muzea. Italové ji nejprve s velkou slávou vystavovali ve Florencii, Římě a Miláně a teprve v roce 1914 našla své místo v Louvru. A Vincenzo Peruggia? Odseděl si sedm měsíců ve vězení, které mu soud vyměřil za krádež, a po skončení první světové války se vrátil do Francie, kde si otevřel malířskou dílnu. Zemřel v říjnu 1925 v den svých 44. narozenin.
