Článek
Stubbyho si do Evropy vzal jeho pán, desátník Robert Conroy ze 102. pěšího pluku americké armády. Zpočátku svého mazlíčka tajil, ale velící důstojník nakonec souhlasil, aby pes zůstal s jednotkou. A udělal správnou věc. Stubby strávil s vojáky na západní frontě osm měsíců, zúčastnil se několika ofenzív a stal se specialistou na vyhledávání zraněných vojáků v takzvané zemi nikoho, tedy mezi frontovými liniemi. Vycítil také nebezpečí jedovatého plynu vznášejícího se nad bojištěm a dokázal včas varovat muže před dělostřeleckým granátem svištícím v dálce.
Po válce nosil plášť s medailemi, které mu ušily vděčné Francouzky, a dokonce se setkal s prezidentem Woodrowem Wilsonem. Pes Stubby byl jedním z mála zvířat, jejichž příběhy z let 1914 až 1918 přetrvaly až do dnešních dnů. Na bojištích první světové války totiž zahynuly miliony vojáků po boku svých čtyřnohých společníků.
Pes Stubby byl věrným společníkem vojáků ve válce.
Boj v Alpách
Psi našli během první světové války opravdu široké uplatnění. V zákopech hlídkovali vycvičení strážní psi, průzkumní psi schopní vycítit nepřítele na velkou vzdálenost, sanitní psi pátrající po mrtvých nebo v lepším případě zraněných vojácích a také byli psi určení k vyhledávání výbušnin. Vojáci nejčastěji používali střední plemena, jako jsou němečtí ovčáci. Mimochodem termín německý ovčák byl ve Velké Británii po vypuknutí války zakázán kvůli nepřátelství k německému národu a používal se název alsaský ovčák.
Muži v uniformách si pochvalovali čilé a hbité dobrmany, cvičené jako kurýrní psi, které bylo díky jejich tmavé srsti obtížné rozpoznat. Těžko si představit lepší způsob předávání zpráv než pomocí psů. Voják v uniformě, navíc s těžkou výstrojí, byl vítaným terčem pro odstřelovače, telefonní linky byly nepřítelem ničeny, vozidla se často porouchávala, ale pes byl rychlý a dokázal projít prakticky jakýmkoli terénem.
Psi nosili, lovili a tahali
Lovecká plemena zase lovila krysy, které vojáci v zákopech tolik nenáviděli, i když kočky potulující se po bojišti se v takových případech také osvědčily. Rakousko-uherská i italská armáda používaly psy k tahání zásobovacích vozíků a kulometů, často v horském terénu a hlubokém sněhu. Voda, izolace zákopů, desky a stavební materiál, střešní krytiny, munice, potraviny, součástky potřebné pro stavbu lanovek, benzín, štěrk - to vše přinášeli vojákům císařské a královské armády jejich věrní psí pomocníci.
Ve Vídni bylo také vojenské výcvikové středisko pro psovody. Podle dobových doporučení byli dva psi schopni utáhnout 400kilogramový náklad na vzdálenost 30 kilometrů po rovině. Zvířata však měla bez problémů zvládnout i třicetistupňové stoupání. Rychlonožky byly užitečné také při pokládání telefonních kabelů a zajišťování komunikace mezi jednotkami, protože měly na hřbetě navijáky, a když běžely, kabel se odvíjel. Jen Německo využilo v roce 1918 přibližně 30 000 psů.
Holubi a kanárci
Mezi hrdiny americké armády patřil nejen neohrožený Stubby, ale také mnohem menší bojovník s roztomilým jménem Cher Ami. Jedinou nadějí pro Whittleseyho muže byl jejich poštovní holub jménem Cher Ami, protože ostatní byli sestřeleni ostražitými německými odstřelovači. Velitel připevnil okřídlenému poslovi na tlapu narychlo napsanou zprávu a vypustil ho. Němci však holuba spatřili, jak odlétá od Američanů, a znovu zahájili palbu. Jedna kulka dokonce ptáka zasáhla. Už to vypadalo, že je Cher Ami mrtvý, ale malý kurýr pokračoval v letu. Zpráva byla nakonec doručena. Na velitelství divize vzdálené 40 mil dorazil s dírou v hrudi, slepý na jedno oko a s nohou visící ze šlachy. Cher Ami byl po ošetření převezen v důstojnické kabině armádní lodi Ohioan do USA, a když v létě 1919 zemřel, bylo vycpané tělo slavného ptáka uloženo ve Smithsonově institutu ve Washingtonu.
Důležitou roli ve válce měli i holubi.
Posílání zpráv prostřednictvím poštovních holubů mělo vynikající výsledky a více než 90% úspěšnost. Němci dokonce používali k odchytu malých poslů vycvičené dravé ptáky, zejména sokoly. Během první světové války byl v Británii trest za zabití nebo úmyslné zranění holuba půl roku vězení. To svědčí o nepostradatelnosti příbuzných holubů, kanárků. Britští vojáci je například používali při kopání tunelů nebo při obsazování nepřátelských tunelů. Zavírali kanárky do klecí, a když nějaký ptáček spadl z bidýlka, chodba byla zamořena bojovým plynem. Kanárek sloužil také jako detektor koncentrace plynu v zákopech. Drobní, jasně žlutí zpěvní ptáci, tak zachránili mnoho životů.
Zdroje: Millitarytimes.com, Slate.com, Familysearch.org
