Článek
Hodiny ukazovaly půl šesté, což byla pro většinu lidí doba klidu před večeří. Během chvíle už skupina dobrovolných záchranářů prchala z obce směrem k lesu, odkud bylo slyšet praskání stromů, ale žádné z obětí nehody, které cestou našli, už nedokázali pomoci. Teprve z trosek ocasu letadla, sevřeného mezi kmeny, zaslechli slabý nářek a spatřili vyčnívat část postavy. Pod letadlem ležela plavovlasá dívka v potrhané uniformě letušky. Byla živá. Mezi prvními po jejím boku stál lesník Bruno Henke, zdravotník s bojovými zkušenostmi z druhé světové války. Věděl přesně, co má dělat, aby jí zabránil v dalším zranění.
První dny strávila v kómatu v nemocnici v nedaleké České Kamenici, pak byla převezena do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a začátkem března do Bělehradu. Měla četná těžká poranění, mnoho zlomenin a tržných ran. Když přišla k sobě, zeptala se: „Mohla bych dostat cigaretu?“
Ten den neměla vůbec letět
Původně měla ten den letět jiná letuška, která se shodou okolností jmenovala také Vesna. Někdo to v dispečinku spletl a ona dostala přestup na palubu letadla na trase Stockholm - Kodaň - Záhřeb - Bělehrad. K letu se měla připojit v Kodani. Představa, že v tomto městě stráví půl dne prohlídkou památek a pak přespí v hotelu, jí potěšila."Bylo to, jako by moji kolegové věděli, že zemřou. Nemluvili o tom, ale vypadali tak. Kapitán se na čtyřiadvacet hodin zamkl ve svém pokoji, druhý pilot u snídaně mluvil o svém synovi a dceři, jako by nikdo jiný děti neměl." Naposledy si vzpomněla, jak v Kodani nastupovala zadními dveřmi do letadla a viděla, jak uvnitř uklízí několik žen. Pak už nic. Průběh letu, výbuch, havárie, nic. Nepamatovala si ani, co se dělo v následujících týdnech. Později se dozvěděla, že ještě v Praze jí lékař přinesl noviny a řekl jí, co se stalo. Omdlela, ale nepamatovala si to.
První, co se jí vybavilo, byli rodiče, kteří se jí v nemocnici klaněli. Jenže to bylo měsíc po tragédii. Co dvaadvacetileté Vulovičové zachránilo život při pádu z výšky 10 160 metrů, je předmětem spekulací. Podle všeho se v době výbuchu nacházela v zadní části letadla, možná v kuchyni. Výbuch možná zavřel dveře, takže ji podtlak nevytáhl ven. Při havárii se letadlo rozlomilo na dvě poloviny a ta její narazila na strmý svah, po kterém sklouzla dolů. Tím se náraz zmírnil. Lékaře překvapilo, že jí dekomprese neprotrhla srdce, ale zdůvodnili to nízkým krevním tlakem. Ona sama žertovala, že nevydrží bez litrů kávy a že vlastně nikdy neměla být letuškou.
Bomba nebo omyl?
Podle oficiální verze byla exploze letadla způsobena časovanou bombou. Pravděpodobně šlo o akci ustašovců, což byla fašistická, silně nacionalistická chorvatská organizace, která za druhé světové války fanaticky bojovala za nezávislé Chorvatsko a po válce pokračovala v teroristických akcích proti Jugoslávii. Prohlídka trosek nepotvrdila střelbu na letadlo, ale stopy po náloži ano. Dodnes se neví, kdo ji na palubu přinesl. Nikoho však v tu chvíli nenapadlo, že by se mohlo něco stát. „V té době se do letadla nastupovalo jako do autobusu. Kontrolní opatření nebyla jako dnes,“ řekla letuška. I ona ale zůstala přesvědčena, že šlo o ustašovce. Dokonce se obávala o svůj život, protože dokázala identifikovat muže, kterého viděla v Kodani. V nemocnici stála u dveří ochranka, která se měnila každých šest hodin a dovnitř pouštěla kromě lékařů jen Vesniny rodiče.
Je zapsána v Guinnessově knize rekordů
Celý svět jí tehdy fandil. A Vulovičová šokovala i lékaře vůlí, s jakou se vrátila k životu. Když se dostala z nejhoršího, začala tvrdě rehabilitovat. Denně osm hodin cvičila, chodila na masáže, plavala a posilovala a za pár měsíců chodila bez berlí. Ze všeho nejvíc si přála co nejdříve zase létat. Psychické trauma ji netrápilo. Cítila se fit, ale její domovská letecká společnost JAT byla opačného názoru. Místo aby ji posadili do letadla, umístili ji do kanceláře, kde pracovala osmnáct let. Byla si jistá, že jedním z důvodů byly i její názory na Slobodana Miloševiče. Když padl, byla mezi celebritami, které z balkonu radnice promlouvaly k lidem chystajícím se oslavit vítězství. Pro Jugoslávce zůstala hrdinkou.
Jako první v historii své země byla zapsána do Guinnessovy knihy rekordů. Jako osoba, která přežila nejdelší volný pád bez padáku. Přes deset kilometrů. Na slavnostním ceremoniálu v Londýně se ke své velké radosti setkala s Paulem McCartneym, kterému řekla, že létat začala kvůli němu. Kdysi dávno ji k angličtině přivedly právě písničky Beatles a hlavně díky jejich znalosti mohla okouzlující blondýnka obléknout uniformu letušky.
Nejsem šťastný člověk
Vdala se v roce 1977, rozvedla se o deset let později. Toužila po dítěti, několikrát otěhotněla, ale vždy o dítě přišla, několikrát málem zemřela. V posledních letech žila v ústraní. Nezapomněla však na Srbskou Kamenici. Zpočátku tam jezdila často. Přišla položit květiny ke kameni připomínajícímu místo tragédie, setkávala se s lidmi, kteří ji zachránili z trosek. Jugoslávci jí říkali Vesna - čarodějnice. „Kdybych měla štěstí, nikdy by se mi ta věc nestala. Kde a jak zemřeme, je čistě osud. Ať už v letadle, v autě, nebo na ulici. Vtipné je, že v letadle je to nejjednodušší. Můj den smrti to však zřejmě nebyl. Možná zemřu při přecházení silnice,“ zažertovala. Osud si ji nakonec našel doma. Den před Vánocemi našli její tělo ve vaně. Několik dní nezvedala telefon, proto její přátelé zalarmovali policii. Příčina smrti není známa, ale vzhledem k tomu, že v posledním období svého života prodělala infarkt, mohlo ji zradit srdce, které před lety vydrželo hrůzný pád.
Zdroje: Nytimes.com, BBC.com, Theguardian.com
