Módní ikona, ale také nacistická špiónka: Coco Chanel zůstala ve stáří sama se svými miliony

Několik let se Pařížané setkávali s elegantní starou dámou, která se pravidelně pohybovala mezi hotelem Ritz, kde měla svůj byt, a ulicí Cambon, kde sídlila její firma. Všichni ji znali, ti mladší hlavně z novin, časopisů, módních magazínů nebo televize, ti starší měli vzpomínky především na válku, po které musela v nemilosti uprchnout. Nikdy se nevdala, většina jejích nejbližších přátel už nežije, a dokonce se rozešla se svými příbuznými. Ztratila veškerou svou vnitřní energii, kterou vždy vynakládala hlavně na to, aby před nikým nedávala najevo svou slabost a bolest. Zůstala jí jen práce. 10. ledna 1971 se věnovala přípravě své nové jarní kolekce, kterou plánovala představit koncem měsíce. Odpoledne se šla projít, ale když se vrátila do Ritzu, necítila se dobře, a tak se rozhodla si jít lehnout. „Takhle se umírá,“ řekla Céline hospodyni, která si o něco později uvědomila, že slyšela poslední slova, která královna módy pronesla.

Celý život si téměř nepřipouštěla prostředí, v němž vyrůstala. Její otec Albert byl podomní obchodník a nikdy nebyl rodinným typem. Když Gabrielle přišla na svět v srpnu 1883 v městě Saumur, nebyli s její matkou Jeanne ještě ani manželé. Vzali se až o rok později. Jeanne, která přivedla na svět pět dětí, zemřela mladá. Gabrielle bylo v té době dvanáct let, a protože její otec péči o potomky nezvládal, dal syny do služeb statku a ji se dvěma sestrami do klášterního sirotčince v Aubazine. Samota, žádný cit. To ji trvale poznamenalo. Nechtěla se stát jeptiškou, a tak po šesti letech přešla do jiného ústavu v Moulins, kde se měla připravit na samostatný krok do světa. Stále však neměla jasnou představu o tom, co chce v životě dělat.

Ve dvaceti letech získala práci švadleny v pánském krejčovství, jehož majitel si Gabrielle oblíbil, protože byla velmi šikovná. V Moulins však byla vojenská posádka a brzy se o ni začali zajímat mladí důstojníci, kteří si v salonu nechávali šít uniformy. Zvali ji do místních kabaretů a ona nejenže objevila jiný svět, ale objevila i mnohem lákavější představu o budoucnosti. Kabarety totiž umožňovaly amatérům vystupovat mezi jednotlivými čísly a Gabrielle se brzy přesunula z hlediště na jeviště. Podle jedné z písní, kterou zpívala, o dívce, která ztratila psa jménem Coco, dostala přezdívku, kterou používala po zbytek života.

Ve světle reflektorů se cítila být víc než jen obyčejnou dívkou. Navíc padla do oka mladému důstojníkovi Etiennu Balsanovi, bohatému milovníkovi luxusního života, ale také sukničkáři. Vůbec jí nevadilo, že je jen jednou z jeho milenek a že na manželství nepomýšlí. Ani ona ho nepovažovala za potenciálního manžela. Bylo jí jasné, že jako nemanželský sirotek může jen snít o tom, že se stane paní Balsanovou. Chápala však, že se jeho prostřednictvím může vymanit z chudoby, a tak jí stačila role závislé milenky.

Balsan ji seznámil se svými přáteli a Coco se do anglického diplomata a obchodníka Arthura Capela zamilovala a odjela s ním do Paříže. Etienna však zcela neopustila. Ten dokonce spolu s její novou láskou pomáhal Gabrielle v jejích podnikatelských začátcích. Oba financovali její první obchod s vlastními návrhy klobouků, který otevřela v roce 1910 na Rue Cambon.

Coco si potrpěla na jednoduchost a moderní vzhled. Její obchod měl velký úspěch, ale to byl teprve začátek. O tři roky později otevřela další, opět s finanční pomocí Capela, v letovisku Deauville v jižní Normandii. V něm už však neprodávala jen klobouky, byl to její první módní butik. V létě 1914 vypukla světová válka a zavládla všeobecná bída a nouze. Coco využila mezery na trhu i svého přirozeného talentu a z neřesti udělala ctnost, nebo spíše z nedostatku styl. Navrhla kolekci volných dámských žerzejových šatů pro běžné nošení. Tím osvobodila ženy od stahujících korzetů. Nebála se objevit na veřejnosti oblečená v námořnické košili a kalhotách, nebo v obleku á la pánský oblek, dokonce i s kravatou pod krkem. Stala se průkopnicí krátkých účesů a jednoduchosti v módě. Její kolekce byly přijímány s nadšením, stejně jako její zásada, že dobře oblečená žena by se měla líbit především sama sobě. V podnikání byla stále úspěšnější.

Rozhodla se sama proniknout mezi takzvanou smetánku. Svůj životní příběh záměrně zamlžovala a vymýšlela si různé verze toho, odkud pochází a kým je. Pouze idealizovaná minulost by jí však nestačila. Přestěhovala svůj pařížský obchod do větších a luxusnějších prostor. Salon Coco Chanel se stal nejvyhledávanějším módním domem ve francouzské metropoli. Oblékat se do něj chodili všichni bohatí a slavní, a tak si nejen otevřela dveře do vyšší společnosti, ale také začala diktovat módní trendy. Stala se symbolem nové generace emancipovaných žen, a to nejen díky svým uvolněným mravům, ale také díky tomu, že změnila způsob oblékání žen. Ať už to byl její slavný kostým, nebo šaty, které ženy nosí dodnes. Takzvané „malé černé“, které se dají nosit přes den i na večerní příležitosti.

Výrobek, který vlastně neměl s oblékáním nic společného, jí přinesl stejnou slávu jako šaty. Parfém označený Chanel No. 5, nejprve jen rozdávala svým zákazníkům, ale pak si uvědomila, že je po něm velká poptávka, a postavila na něm svůj byznys. A prodává se dodnes. „Není jen krásný a voňavý. Obsahuje mou krev, pot a milion rozbitých snů,“ popsala. Gabrielle Coco Chanel se stala nejen průkopnicí módního byznysu, který byl v minulosti především mužskou záležitostí, ale také bohatou a úspěšnou ženou. Zaměstnávala stovky lidí, vlastnila několik nemovitostí, oblékala filmové hvězdy, navrhovala kostýmy pro divadelní a baletní představení a dokonce i pro Hollywood.

Druhá světová válka však vše změnila. Zatímco v té první se začala prosazovat díky své kreativitě, v tomto období, odhodlaná pokusit se znovu nějak přizpůsobit a přežít těžké období, lidsky selhala. Zavřela svůj módní dům a propustila zaměstnance. V okupované Paříži fungovala jen s jednou parfumerií, kde přes den nakupovaly manželky německých důstojníků a po večerech se scházela s nacistickými veliteli. Jedním z nich byl Hans Günther von Dincklage, německý baron, důstojník, ale především agent Abwehru a gestapa. Tento o třináct let mladší playboy se stal jejím milencem a zařídil jí, že mohla nadále bydlet v jeho apartmá v pařížském hotelu Ritz. Využíval ji i ke zpravodajské práci.

Když během okupace BBC pravidelně uváděla jména těch, kteří měli být podle hnutí odporu po osvobození potrestáni za kolaboraci, zaznělo ve francouzském éteru jméno Coco Chanel. Byla označována za „horizontální kolaborantku“. Jak se však ukázalo o mnoho let později, jejím největším hříchem nebyly jen kontakty s představiteli okupační moci. Tato módní ikona byla nacistickou agentkou. Ona sama jakoukoli spolupráci s nacisty do konce života popírala. Coco Chanel byla veřejně označená za kolaborantku s nacisty a po osvobození byla zatčena. Její pobyt za mřížemi však byl krátký. O tom, co bylo důvodem jejího rychlého propuštění, se stále spekuluje. Podle některých svědectví se za ni osobně přimlouval Churchill, podle jiných jí pomohl fakt, že se hodně znala s příslušníky vyšší společnosti. Ve Francii zůstat nemohla, a tak se sbalila a odjela do Švýcarska, kde žila několik let po boku Hanse Günthera von Dincklage.

Do Paříže se vrátila v roce 1954. Bylo jí 71 let a chtěla znovu dobýt svět módy. Módní přehlídka, na které představila svou novou kolekci, však skončila fiaskem. Média jí nezapomněla kolaboraci s nacisty, nemilosrdně ji kritizovala a kromě osobních útoků označila její modely za starý styl. Nečekaně na to se jí dostalo podpory ze zámoří. Američané byli jejími nápady nadšeni. K obnovené popularitě Coco Chanel přispěly i Audrey Hepburnová, Liz Taylorová a Jacqueline Kennedyová, které nosily její modely, zatímco Marilyn Monroe veřejně prohlásila, že parfém Chanel No. 5 je to jediné, co nosí, když jde spát.

Navzdory své nesmírné slávě byla Coco osamělá. Muži jejího života byli mrtví, nikdy nezaložila vlastní rodinu a s příbuznými, které měla, se rozhádala. Byla závislá na morfinu, který brala jako lék proti nespavosti, byla pro své okolí stále nepříjemnější a uzavřená do sebe. „Člověk by neměl žít sám. Je to chyba. Myslela jsem si, že si musím život vybudovat sama, ale byl to omyl. Teď už nemám nic. Zůstala jsem sama se svými miliony,“ prohlásila. A sama nakonec zůstala, až do onoho lednového dne, kde více jak padesáti lety, vydechla naposledy.

Zdroje: Britannica.com, Biography.com, Metmuseum.com