Článek
Je 1. říjen 2025 a já jsem naposledy opustil dveře mého bytu. Veškerý majetek mám narvaný (nejen) v kufrech dvou aut. O tomhle momentu jsem přemýšlel poslední měsíce a otázka, jestli „to“ opravdu zrealizovat, ve mě vzbuzovala pocity vzrušení a nejistoty zároveň. Jsem opravdu tak dobrej, abych to psychicky ustál?
Tato, i podobné otázky mě napadaly a pocity se ve mě mísily, ale něco mi říkalo, že mám do toho jít. Kolikrát jsou to zdánlivě naprosto nelogická řešení, která nás nejvíc posunou a obohatí, a na které pak s odstupem času s úsměvem vzpomínáme. Může se i stát, že člověk přestřelí, ale tuto možnost jsem si nepřipouštěl.
Nikomu jsem o mých plánech neřekl a vše se odehrávalo v mé hlavě. Nechtěl jsem být nikým ovlivněnej. Jel jsem za svojí blízkou kamarádkou a oznámil jí, kam se můj život bude minimálně v následujících měsících ubírat. Stal jsem se dobrovolně bezdomovcem.
Už dopředu jsem měl jasně danou taktiku - navenek působit normálně. Nezmiňovat se o tom pokud možno nikomu a tvářit se, jako bych bydlel stále ve svém posledním bytě, kde jsem ale byl ve skutečnosti jen pár měsíců.
Pořád normálně pravidelně navštěvovat rodiče, tak jako tomu bylo vždycky. Zkrátka žít podobně jako předtím, mít své záliby, životní cíle, a nenechat na sobě vůbec nic znát.
Hlavně se to nesměli dozvědět naši. Buď by mě hodně litovali a chtěli pomáhat, nebo by mě naopak nechali, abych se ze všeho dostal sám. Nedokážu jejich reakci odhadnout, ale ani jedna z možností by mi nevyhovovala a navíc bych jim tím způsobil značné trápení. Rozhodl jsem se tohle všechno takticky zamlčet a nějakej čas žít život mimo zaběhlé standardy, o kterém ale nikdo neví.
Aby se to nedozvěděli rodiče, nesměl se to dozvědět ani nikdo v jejich okolí. Kamarádi by mě také nechápali a začali by mě vnímat jinak, navíc by se to mezi nimi postupně rozkřiklo. Ani to jsem nechtěl, a tak jsem omezil sdílení svého života s naprostým minimem lidí.
Bezdomovcem na zkoušku - ilustrační obrázek
„Tak se ze mě dneska stal bezdomovec“ - „No to si děláš srandu?!“ rozebírali jsme s kamarádkou mé pocity a důvody k tomuto kroku. „Nemáš ve sklepě místo pro pár věcí?“ - věděl jsem, že by to mohlo vyjít a taky že vyšlo. Ze svých dvou aut jsem zredukoval věci tak, aby zabíraly jen jejich oba kufry a nic na oko nebylo poznat. To byl můj hlavní záměr pro tento den.
Už předem jsem měl věci roztříděné, a tak do sklepa putovaly knížky, všelijaké drobnosti a zbytečnosti z domu. Plno věcí jsem i vyhodil, je vidět, kolik toho člověk za pár let nashromáždí, a přitom to ani nepotřebuje. Nahoře v bytě skončila drobná elektronika, 2 notebooky a moje kytara.
Povídali jsme si a trávili čas jako vždycky, jen moje pocity teď byly jinačí. Co mě teď vlastně čeká? Za pár hodin budu spát v autě někde venku, ještě k tomu v zimě, kdy bude v noci okolo nuly. Nervozita se ve mě střídala s uklidňováním sebe sama, kdy jsem si vše odůvodňoval a říkal si, kolik nocí jsem už přeci v autě strávil při mých cestách, na které jsem se občas vydal. Jednou jsem spal v autě i v zimě, tak to teď přece nebude jiné, nebo snad ano?
Vydal jsem se vstříc do té chladné podzimní noci, do nejistoty a auta, které teď bude na chvíli mým domovem.
Líbil se Vám můj příběh? Podpořte mě v další tvorbě a pošlete mi prostřednictvím odkazu výše pár korun (kafe nepiju) na 3 suchý rohlíky :-D Za Vaši štědrost upřímně děkuji.
