Článek
Marihuana, opředená pověstmi o zázračných účincích, byla současně námětem lehce kriminálním (neboť co je to vlastně množství pro vlastní potřebu?). A to bylo přesně něco pro mne. Maminka si už léta stěžuje na úporné bolesti kloubů a konopí je údajně umí léčit. Tak si nějaké vypěstuju a vyrobím z něj pro maminku mast. No a při té ilegální činnosti, která má vlastně bohulibý účel pomoci bližnímu svému, si ještě jako bonus opatřím trochu adrenalinu.
Začala jsem pořizováním semínek. Od jistého doporučeného zdroje se mi podařilo získat v ubrousku pečlivě zabalených dvacet semínek. Vzešlo mi jich čtrnáct. Ihned jsem založila experiment. Každou rostlinku jsem přesadila do květináče o jiné velikosti, abych mohla sledovat vliv velikosti květináče na růst, výšku a celkový vzhled rostlinek. Na jeden balkon se mi jich vešlo osm a na druhý šest. Rostlinám se hned od počátku velmi dařilo a rostly jako z vody. Potvrzovalo se moje očekávání, že velikost rostliny bude přímo úměrná velikosti květináče. Mátlo mne ovšem, že vzhled rostlin se poněkud lišil. Na internetu jsem se dozvěděla, že jsou rostliny samčí a samičí. Nakonec proč ne? Tak to na světě přece chodí. Dlouhá pojednání jsem se ale rozhodla ignorovat stejně jako varování, že obsah účinných látek se během života rostliny mění. Na výrobu masti bude patrně stačit jakýkoliv, říkala jsem si. Rostlinám se dařilo tak dobře, že záhy počaly oba balkony zaplňovat. Bylo nutno uvolnit místo, a tak jsem se rozhodla některé z nich věnovat známým. Zájem byl veliký a docela jsem se nasmála, když si jeden z mých přátel odnášel dvě rostlinky a pečlivě dbal na to, aby ani lísteček nevykukoval z velikánské kabely a druhý maskoval dvě poměrně vzrostlé rostliny marjánky v autě šátkem, aby náhodou nepřišel do problému s městskou policií. Já jsem se obavami, že někdo prohlédne do mých kanabisových houštin na balkonech, nezabývala. Obhajovala bych „vlastní potřebu“.
Zbylo mi deset rostlin. Dvě z nich (v největších květináčích) byly už větší než já. Usilovně jsem studovala jejich pěstování na internetu. Avšak jen do určitého okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že se jedná o rostliny krátkého života. Ta krátkodobost se na mých experimentálních rostlinách ostatně už začala projevovat. Přešla jsem tedy na články o využití konopí pro léčebné účely a na výrobu mastí. Složitost problematiky mne ale odradila. Při pohledu na svěšené a žloutnoucí šištice, listy a bůhví co ještě se u těch potvor rozeznává, jsem se rozhodla ukončit jejich pěstování a přejít na další fázi pokusu. Rostliny jsem ostříhala a uložila k sušení. Docela pěkně voněly. Na čtyři rostliny na druhém balkoně jsem docela zapomněla. Když jsem si po nějaké době vzpomněla, byly ty hnědé mrtvolky plné nádherných velkých semínek. Semínka jsem extrahovala jako budoucí dárek pro někoho, kdo bude mít větší trpělivost než já a zbytky rostlin jsem taky usušila. Výsledkem byla velká krabice plná vonící sypké biomasy. Hurá! Tak teď půjdu na výrobu té masti. Buď to ale bylo složitostí výrobního postupu nebo složitě dostupnými komponentami – prostě se mi přestalo chtít tu mast vyrábět. Stejně jsou toho plné lékárny…
Aby ale můj experiment neskončil tak bez výsledku, rozhodla jsem se pro jeho pokračování v jisté modifikaci. Vyzkouším účinky konopí sama na sobě a mamince koupím mast v lékárně.
Jakpak se asi balí joint? A jaké má vůbec účinky? Na internetu jsem návod nenašla, a tak jsem se jala pokračovat opět experimentálně. Vyhrabala jsem odkudsi dýmku, ze které jsem se poprvé a naposledy ve svém životě před zhruba čtyřiceti lety pokoušela kouřit hašiš na třídenním beatovém festivalu v dánském Roskilde. Tehdy jsem z toho dostala dvouhodinový záchvat smíchu, manžel mé kamarádky řečnil na jakési bedýnce s plechovým hrníčkem pod bradou a jeho žena usilovně zvracela u plotu. Byl to hašiš poprvé a naposledy. Dýmku jsem nacpala tou voňavou biomasou z krabice. Spotřebovala jsem dvě krabičky zápalek na její zahoření, ale marně; hmota ne a ne doutnat. Dobrá, vyzkouším tedy, jak to bude hořet v popelníku. Hmotu z dýmky jsem vyklepla, umačkala do jakéhosi klubíčka a podpálila. Klubíčko vzplálo děsivě rychle intenzivním plamenem, který dosahoval výšky určitě alespoň půl metru a vytrvale hořel téměř půl hodiny za silného žáru. Výborně! Takže první výsledek pokusu bych tedy měla: Biomasa konopí je velmi výhřevná.
Na kouření se to ale asi musí smíchat s něčím, co doutná. Vzpomněla jsem si na vyřezávanou dřevěnou krabičku, ve které jsme kdysi měli doma cigarety. Naštěstí jich tam ještě pár zbylo. Nedočkavě jsem jednu roztrhla, tabák Marlboro smíchala s biomasou „svého“ konopí, znovu jsem nacpala dýmku a hmotu zapálila. Tentokrát opravdu doutnala a tak jsem se jala usilovně potahovat a pečlivě jsem sledovala účinky. Leč dlouho mi to nevydrželo. Chuť toho, co mi šlo do úst, byla tak příšerná, že mě po několikerém potáhnutí účinky přestaly zajímat a letěla jsem si vypláchnout pusu a umýt zuby. Kromě té odpornosti v ústech jsem stejně žádný jiný efekt nezpozorovala. Prostě fiasko. Druhým výsledkem mého pokusu bylo tedy zjištění, že marihuana chutná odporně a na mne žádné účinky nemá. Už nikdy!
Co teď? Přece jsem se nedřela skoro půl roku zbytečně? Přece ta voňavá biomasa musí mít ještě nějaké jiné využití! Kdysi jsem od svých přátel slyšela, že zapekli marjánku do sušenek a pak se bavili chováním svých hostů, kterým ty cookies podali na večírku. Proč ne? Vyzkoušíme. Napekla jsem dva plechy jednoduchých sušenek a zapracovala do nich dvě plné lžíce té voňavé hmoty. Sušenek byla plná krabice. Ochutnávala jsem několikrát, vždycky tak po čtyřech až pěti kouscích. Kromě toho, že se mi trochu točila hlava, se ale nedostavila pražádná euforie. Jsou to všechno jenom kecy. Odložila jsem krabici se zbytkem sušenek na balkon a zapomněla na ni. Vzpomněla jsem si až jednou po Vánocích, když už bylo všechno cukroví dávno snědené a mne honila mlsná. Vždyť tam přece mám na balkoně v krabici ještě cookies! Jde sena ně! Seděla jsem u televize, popíjela kávu a bezmyšlenkovitě k ní chroupala zbylé sušenky. Už jsem je nepočítala. Můj experiment přece dávno skončil… Druhou polovinu toho filmu si už nepamatuju. Zničehonic jsem se nacházela ve stavu těžkého omámení, skoro jakoby opilosti. Žádná euforie, žádné povznesení – jenom šílená motanice. A to mám dole otevřený sklep, který bych po celodenním větrání měla jít na noc zavřít! To bude něco! Dvě poschodí dolů a dvě poschodí nahoru. Sice jsem to nakonec nějak dala, ale modlila jsem se, aby mě nikdo z domu na chodbě neviděl, jak po schodech plápolám od zábradlí ke zdi a od zdi k zábradlí. Tak tohle jsou ty zázračné účinky!!! Co na tom proboha lidi mají! – V posteli jsem si pak připadala jako v lodní kajutě při bouři a ráno jako po velkém flámu.
Svůj experiment jsem definitivně ukončila všeobecným konstatováním, že marihuana pro mne není. Krabici jsem uložila do skříně, kde je už dlouho. Kdykoli si na tu krabici vzpomenu, mám takový příjemně lehce šimravý pocit, že je to nelegální čin, ale kdo by mi mohl dokázat, že to není „pro vlastní potřebu“? Dala bych mu přečíst tento článek.
