Článek
To holé okno bez záclon a žaluzií mi vadí obzvláště teď v létě. Je na jih a není se kam schovat. Buď nás pozorují jako jistý druh reality show rodinky podnikatelů z jejich nového luxusního multifunkčního domu naproti, anebo sem praží slunce, které už dávno není přítel. I na posteli si připadám jako na grilu. Nedávno jsem někde v akčním letáku četl, že papírové samolepicí žaluzie se prodávají za 45 korun. Ale to bych si musel pamatovat, kde je mají, a nesměl bych to zapomenout říct, až přijdou naši na návštěvu. Ale třeba by to taky zapomněli. Anebo třeba taky nepřijdou. A o co vlastně jde? Čert vzal žaluzie.
Z nedovřeného spodního šuplíku plechového otřískaného nočního stolku pomrkává bažant. Prostě se tam nevejde. Na co bažant, ptala se mne sestřenice, když mě tu byla po roce zase navštívit. Ona bydlí v penzionu a má tam samostatný byt s terasou. Je jí jenom o jeden rok víc než mně. Údajně má už po šesté ráno peřiny na balkoně, v sedm je osprchovaná, oblečená a dělá si kafe. My se sprchujeme jednou týdně. Nikomu nesmrdíme, ani sobě ne. Asi jsme si už všichni na sebe zvykli. I na toho plného bažanta. Je to lepší, než se v noci někam štrachat a někde spadnout, když se nikde nesvítí, aby se ušetřilo na energiích. A vlastně sem do toho našeho penzionu na jednom poschodí obyčejného omšelého činžáku uprostřed města stejně nikdo moc nechodí ani ve dne. Tak co. A že za to chtějí osmnáct tisíc měsíčně? Můj celý důchod? A o co vlastně jde? Na co jsou nám tady peníze?
Peníze. Když ještě žil můj otec, znamenaly pro nás mnoho. Byl to obyčejný sedlák z podhůří Beskyd. Měli jsme dvě krávy, tři ovce a jednoho berana, slepice s kohoutem, králíky, jejichž počet jsem nikdy nevěděl přesně, a taky psa a nespočetně koček. Jejich jména si už nepamatuju. Na co taky. Otec říkal, že za peníze se dá koupit všechno. Mýlil se. Ale tehdy to tak asi bylo. A já jsem chtěl, abychom měli hodně peněz, aby mohl otec přikoupit ještě jednu krávu a přistavět kus domu s novou střechou. Matka byla drobounká žínka, potemnělou a vrásčitou tvář jako lžičku měla věčně napůl zakrytou šátkem. Jednou jí přede mnou jakési dítě řeklo, že vypadá jako polednice. Ani se neurazila, jen jí zaškubalo ve vráskách kolem úst. Moc toho nikdy nenamluvila. Ani se mnou ne, a to jsem byl její oblíbený syn. Žádnému z mých dvou bratrů a tří sester se nedostalo tolik privilegií jako mně. Byl jsem totiž nejstarší a tudíž se ode mne očekávalo, že se o všechno postarám až budu velký. Tak mě rodiče vyslali na školy. Abych vydělal víc peněz a mohl se postarat. Sourozenci mě za to neměli rádi, protože museli zůstat dřít na rodné hroudě. Já jsem šel za snem o více kravách, více polích a větším domě. Vybral jsem si archeologii. Dávné civilizace mě odjakživa fascinovaly. Taky jsem tehdy tajně doufal, že v těch dávných dobách měli třeba i jiné hodnoty než jen peníze. Mýlil jsem se.
Svoji příští ženu jsem potkal na studiích. Cílevědomé děvče z maloměšťácké rodiny, vyznávající stejné hodnoty jako moji rodiče. Jen ti její byli kultivovanější a vzdělanější než ti moji. A nemuseli proto dřít na polích a kydat hnůj ve stájích. Ona studovala na univerzitě geografii a ta kombinace archeologie a geografie nás uchránila před těžkou prací doma na vesnici. Ta zůstala pro ostatní moje sourozence, kteří mi to nikdy nezapomněli. Když jsem odešel na studia, vlastně jsme se s nimi ani moc nestýkali, a když jsem se stal na Archeologickém ústavu docentem, tak styky s rodinou v podstatě ustaly docela. Otec zemřel hned po válce a matku jsme si vzali domů dílem proto, aby nemusela posluhovat mým dvěma bratrům (sestry se provdaly a odešly z rodného domu), dílem proto, abychom měli levné hlídání pro naše plánované děti. Žili jsme velmi skromně a penízky jsme usilovně šetřili. V městě to ale už nebylo na další krávu. Vlastně dnes už ani nevím, na co jsme šetřili. Ani jsme si nikdy nekoupili pořádnou manželskou postel. Každý večer jsme rozkládali tři křesla a uklízeli polštáře a deky do peřináče. Čaj jsme si dělali z vlastnoručně nasbíraných bylinek; bylo to zdravé a nic to nestálo.
Pak se narodil náš první a jediný syn. Normální dítě, které v ničem nevynikalo. A proč by taky mělo. Ani my jsme přece nevynikali. I když jsem se stal na Archeologickém ústavu posléze profesorem, na našem životním stylu se nic nezměnilo. Jenom matka zemřela, aby uvolnila místo na jednom rozkládacím křesle našemu synkovi.
„Sestři, to kafe, co mi přinesla sestřenice, si vezměte – já to nepiju; a ani to tu není kde uvařit.“ A my jsme kafe stejně doma nikdy nepili. Bylo drahé a občas nás známí pomlouvali, že jsme je ani na tu kávu nepozvali.
Jediný, kdo v naší rodině pil kávu, byl náš syn. Ale kupoval si ji už sám, když začal vydělávat. Nepamatuju si, čím vlastně byl. Nic moc, ale na tom přece nezáleží. Žil s námi dosti dlouho na tom rozkládacím křesle. Ani nám nepřišlo, že by si konečně měl jít po svém. Byl jako botník nebo trpaslík na okenním parapetu v obýváku. Člověk si jeho existenci uvědomil, až tam nebyl. Po své čtyřicítce si konečně našel ženu, stejně nevýraznou jako on sám. Asi měla doma přebytečné rozkládací křeslo, a tak se jednoho dne odstěhoval. Bylo to jako když zmizí botník nebo trpaslík z okenního parapetu v obýváku. Vlastně se nic nestalo. Na jejich svatbě jsme byli. U nich doma jsme je pak už ale nikdy nenavštívili.
„Sestři, prosím Vás, odneste si i ty tatranky. Mně to leze do zubů. A kdyby Vám to nevadilo, ten bažant je tu plný už druhý den…“
Syn s manželkou mne tu moc nenavštěvují. A proč by taky měli? Nemáme si co říct. Něco z těch našetřených penízků jsme jim dali, něco jsme s manželkou procestovali. Ne moc, hodně jsme při tom šetřili a všechno jídlo jsme si vozili s sebou. Hlavně chleba a řízky; někdy taky celou štangli salámu. Šetřili jsme pořád, i když jsem na vrcholu své kariéry vedl výzkum na vykopávkách v několika místech jižní Moravy, která jsou díky mé práci a jejím výsledkům dnes celkem slavná. Někde jsem četl, že všichni tam od nás z Beskyd mají tohle dědictví patrně po předcích. Šetříme celý život a s postupujícím věkem už ani nevíme na co. Manželka, doktorka přírodních věd, chodila celý život ve starém a obnošeném oblečení; vlastně si ani nepamatuju, že bych ji kdy viděl nastrojenou – snad na naší svatbě. Já jsem měl dva parádní obleky na oficiální akce. Nikdy jsem je ani nemusel dát do čistírny, protože jsem na těch akcích raději nepil ani nejedl, abych je neušpinil. Jednou jsem do ubrousku zabalil pár chlebíčků a přinesl je manželce na večeři. Byla moc ráda, že jsme ušetřili, a tak jsem potom občas zase někdy něco přinesl. Ale opatrně, abych neušpinil oblek.
Zapomněl jsem zmínit, že synovi a jeho ženě se narodily dvě dcery, moje vnučky. Zřejmě museli přikoupit dvě rozkládací křesla. Jména si nepamatuju a vlastně ani nevím, kolik je jim dnes let. Jednou za čas přijdou. Jsou to přece vnučky. Nikdy si o peníze neřeknou a stejně jsem jim dvěma připsal všechno, co zbylo na účtu. Co bych s tím taky teď už dělal.
Žena mi umřela asi před patnácti lety, už se nepamatuju, kdy to přesně bylo. Stejně to ani nemá smysl si něco pamatovat. Přála si být pohřbená na jednom místě v lesíku, kam jsme za mlada chodívali na výlety. A tak jsme se před pár lety sešli jednoho dne se synem a jeho rodinou, vzali jsme urnu, která bez nápisu a bez ozdob stála celou tu dobu za sklem v sekretáři, a šli jsme ji tam na to naše oblíbené místo vysypat. Myslím, že se nikdo nemodlil, stejně jsme to nikdy neuměli. Možná je jí takhle líp než mně. Ale nestěžuju si.
„Sestřičko, prosím Vás, nevíte, kam se poděla ta zvětšená fotografie tabule z jedné moravské vesnice, kde jsme kdysi prováděli vykopávky?“ Tehdy jsem byl ještě kapacita a lidi mě bůhví proč považovali za odborníka. Sestřenice mi ji přinesla jako dárek a asi si myslela, že mi tím udělá radost. Myslela si, že si ji tady budu chtít někde vyvěsit, tu fotku. Její dcera u nás jako školačka byla na brigádě na těch vykopávkách, které se bůhví proč staly tak slavné, aby si vydělala pár korun. Teď už je dávno babičkou a v té vesnici má přátele, tak to pro mne vyfotili. No tak jo. Třeba se u té tabule na návsi nějací lidé zastavují. I když se třeba zastaví a obětují pár minut svého života, aby si přečetli, že já - profesor ten a ten jsem vedl kdysi dávno tým, který v té jejich lokalitě objevil zbytky dávné civilizace, co si asi s tou informací počnou… Neznali mě. Třeba jsou pyšní, že se tam u nich vůbec něco našlo… To spíš. Je plno míst, kde se nenašlo vůbec nic. Tam jsou třeba zase lidi pyšní na něco jiného.
Já nejsem pyšný. Na co je pýcha nebo hrdost.
Sedím na posteli, protože v našem pokoji ani není židle, a na stolku vedle postele mám vedle hrnku s čajem ještě oschlý chleba s máslem a vajíčko natvrdo k večeři. Víc nepotřebuju. Jsem v podstatě spokojený, ale nějak mi to tu připadá jako čekání. Jenže ani nevím na co.
