Článek
Byla to v sedmdesátých letech 20. století móda s někým si dopisovat. Všichni si s někým dopisovali. Anglicky se tomu říkalo pen friendship. A bylo úplně jedno jestli se dopisovalo s někým na západě nebo na východě. Bylo mi šestnáct a dopisovala jsem si nejprve s jednou Němkou z NDR, která mne byla dokonce navštívit i se svým obézním nudným přítelem. K mé návštěvě v Drážďanech už ale nedošlo. Naše přátelství s Angelikou celkem brzo zašlo na úbytě. Byla jsem prostě jiná než ona; zkoušela jsem kouřit a nenosila jsem bílé podkolenky. Po několika nezdařených pokusech v různých místech světa jsem se „uchytila“ v Kišiněvě. Jmenoval se Anatolij Semčenkov a byl komsomolec. Tenkrát byl komsomolec kdekdo i u nás. Jen se jim u nás říkalo svazáci a myslím, že to nebrali všichni až tak vážně. Dopisovali jsme si asi rok, Tolja poslal pár fotografií ve stylu Aurora a já, Náš dům a já, Strom a já, a jeho rodiče mne pozvali na návštěvu do Sovětského svazu. Měla to být moje první zahraniční cesta a první velká životní zkušenost. Naplánovali jsme to s Toljovými rodiči na polovinu července a pobýt jsem měla asi tři týdny o školních prázdninách. Zbýval mi poslední ročník dvanáctiletky, rusky jsem tehdy mluvila plynule a strašně jsem se těšila. Ani ne tak na Tolju a jeho rodiče, jako spíš na to, že budu volná jako pták. Něco z té mladistvé touhy po svobodě mi ostatně zůstalo dodnes.
Maminka převzala rodičovskou odpovědnost a loučila se se mnou skoro jako navždy. Slíbila jsem, že se vrátím za tři týdny. Nevěřila mi a asi věděla proč. Jízdní řády železnic v SSSR v podstatě neexistovaly anebo prostě nebyly známé jiným státům. Zamávala mi z našeho balkonu bílým prostěradlem, aby to její loučení bylo z mého vlaku dostatečně vidět a v Olomouci jsem pak přestoupila na mezinárodní rychlík z Prahy do Lvova a Kyjeva. Věděla jsem, kdy budu ve Lvově, ale dál už nic. Tam už si musím najít spoj do Kišiněva sama. Z cesty východním Slovenskem a Zakarpatskou Rusí si pamatuju jen těsná zaoblená údolí plná zeleně a ovcí. Ovečky byly tak blízko, že se snad dalo na ně z okénka vlaku i sáhnout. Jako obrázky naivních malířů, nádherné Poloniny. Pak přišlo žluté moře slunečnic až k obzoru. Jeli jsme stovky kilometrů tím vlnícím se žlutým mořem, ze kterého se sem tam vynořil gigantický billboard tu s Leninem, jinde s profily celé marxistické trojky, v níž Lenin působil vedle Marxe a Engelse jako kdyby před nedávnem podstoupil chemoterapii. Poloprázdný vlak dojel do Lvova. Docela mne omráčila velikost nádražní haly a hlavně to, kolik v ní bylo lidí. Na rozdíl ode mne všichni věděli, kam spěchají. Se zatajeným dechem jsem našla úschovnu zavazadel, kde jsem zanechala svůj velký papundeklový kufr a vydala jsem se pátrat po jízdním řádu na jih – směr Oděsa. Poté, co jsem zjistila, že mi vlak jede až večer a že musím mít lůžko, protože cesta trvá deset hodin – a to ještě s přestupem někde na rumunských hranicích - jsem se usadila u jednoho stolu v nádražní restauraci. Později jsem se během svého pobytu měla přesvědčit o tom, že na rozdíl od veřejných záchodků jsou vokzalnyje restauranty vždy čisté a impozantní. Stejné to bylo i zde ve Lvově. Teprve tady jsem si uvědomila, jak na mne každý civí. Měla jsem na sobě džínsy, červené tričko z Tuzexu, účes à la Beatles, silně podmalované oči a evidentně jsem představovala mimořádný zjev. Rozjařeně jsem si uvědomovala, že kdybych se v této obrovské zemi ztratila, už nikdo nikdy by mě nenašel a že jsem opravdu volná jako ten pták, i když z toho mám trochu husí kůži, myslím z té volnosti.
U nás si v tramvaji nebo v restauraci každý sedne pokud možno na neobsazené sedadlo nebo k volnému stolu, v tom jsme my Češi individualisté a jaksi se nechceme s nikým bavit. V Sovětském svazu to bylo jinak. Každý se chtěl bavit s každým. A tak jsem u toho stolu v nádražní restauraci nezůstala dlouho sama. Byli dva. Poté, co jsem to kývnutím hlavy dovolila, si přisedli a k mému pobavení si o mně začali povídat: „Éto Amerikanka“ a já jsem se v duchu smála, až jsem se za břicho popadala. Pak ovšem přišel zdvořilý dotaz: „Móžno pokuriť?“ – na stole jsem měla Sparty a mohutně jsem báňala, abych si dodala sebevědomí. – Nebudu Vás dál napínat, nakonec jsem se stejně s nimi dala do řeči a pánové, když zjistili, že nejsem „Amerikanka“ ale Češka, která dokonce mluví rusky, poručili v krátkém sledu za sebou tři lahve ruského sektu a k večeru vyprovodili svoji novou kymácející se kamarádku z Československa přes úschovnu zavazadel až k vlaku, ve kterém mi pomohli i najít příslušný lůžkový vagón. Sice to nebylo kupé, ale velký otevřený prostor plný lůžek nad sebou, ale mně to v té chvíli bylo úplně jedno. Doufala jsem jen, že je to ten správný vlak. Vyšplhala jsem se jako zázrakem na horní lůžko, třetí odspodu, a v rozhoupaném polospánku jsem slyšela, jak někde vedle nějaká stařenka někomu vypráví pohádky. Asi to byla ježibaba, aspoň měla takový hlas.
Po třetí hodině ráno jsem musela vylézt ze zahřátého pelíšku i z vlaku. Byli jsme ve městě Černovcy na rumunských hranicích. Vlak pokračoval dál do Oděsy, ale já musela počkat na rychlík do Kišiněva, který ovšem jel až o půl jedenácté. Nádraží bylo opuštěné, nikde nikdo. Bagažnaja a stejně tak i vokzalnyj restaurant byly ještě zavřené. Měla jsem hroznou chuť na kávu. Tohle mi taky zůstalo. Ráno prostě potřebuju kafe. Nojo ráno, ale je doba po třetí hodině už ráno anebo je to ještě noc? Riskla jsem to. Nechala jsem papundekl stát na nenápadném místě v prázdné nádražní hale a vydala jsem se do města. Tma už dávno nebyla, na východě se rozednívá dřív než u nás.
Neumíte si představit, jaký úžas mě zachvátil už asi 300 metrů od nádraží. Opatrné ranní slunce se mělo zrcadlit ve zlatem vyložených baculatých věžích honosných pravoslavných chrámů a namísto toho odhalovalo jen trsy trávy zarůstající ty překrásné stavby. Zlatého obložení je evidentně už dávno někdo zbavil. I zdi zámeckých zahrad se pomalu vzdávaly plevelům, které převzaly vládu už před mnoha lety. Nevěřila jsem vlastním očím. Copak takhle může nějaký národ zacházet se svým kulturním dědictvím? Jak jsem tak v úžasu chtěla zblízka prostudovat tu zkázu, nepovšimla jsem si hned starého pána malého vzrůstu, který na jedné křižovatce jakoby vystoupil z nějaké ruské povídky. Typický mužikv rubašce, přepásané od pravého ramene k pasu provázkem mne oslovil bezzubými ústy měkkou ruštinou: „Děvuška, čto vy, děvuška ili malčik?“ Přišla mi ta jeho otázka docela milá a ani jsem se jí moc nedivila. V džínách a v krátkém účesu, který byl tehdy u dívek v Sovětském svazu nemyslitelný, jsem opravdu vypadala spíš jako kluk. Povyprávěl mi pak, jak komunisti nechali všechny kostely zchátrat, když z nich nejprve vyrabovali všechno cenné, a že chodit do kostela je pro mladé riziko, tak se tam chodí modlit jenom staří, kteří už v zemi sovětů stejně nemají žádnou budoucnost.
Kolem páté jsem se vrátila na nádraží. Jako anděl z nebe se tam zjevil číšník místního vokzalnogo restauranta a po krátkém rozhovoru mne nejen pustil dovnitř i s mým papundeklovým kufrem, ale ještě mne usadil v „modrém salonku“. Přinesl mi něco, co měla být káva, kterou jsem tak potřebovala a zakrátko mi přivedl kolegyni. Jmenovala se Věra a když zjistila, že jsem přijela z Československa, přisedla si ke mně a začala vyprávět o svém synovi, který při osvobozování Československa padl. Plakala. Vlastně ani neví, kde je dnes jeho hrob. Dostala tehdy v roce 1945 jenom zprávu a úmrtní list. Její ryšavý kolega mi mezitím nanosil na stůl plno dobrot na snídani a než se v osm otevřela restaurace pro normální cestující, plakaly jsme s paní Věrou už obě dvě. Já spíš lítostí, že na její bolesti nedokážu nic změnit. Skoro jsem se tou smrtí jejího syna cítila sama vinna. Před desátou na chvilku oba zmizeli a vzápětí se objevili s velkou papírovou krabicí, plnou čerstvých zákusků. Tu mi pak zrzavý Kolja podal oknem do vlaku než se rozjel směrem na Kišiněv. Město Černovcy jsem opouštěla se zjihlým srdcem, plným náklonnosti k bratrskému ruskému lidu a jeho pohostinnosti. Jela jsem do neznáma. Kišiněv byl hlavní město někdejší Moldávie. Nelámala jsem si ale hlavu tím, co mě tam čeká. Těšila jsem se na dobrodružství. Poprvé v cizině a tisíce kilometrů od domova! Co kdyby mě ten vlak zavezl úplně někam jinam? Ještě že se domluvím.
Nádraží v Kišiněvě bylo stejně výstavní a reprezentativní jako to ve Lvově, jen trochu menší a prázdnější. Čekala tam na mne celá rodina. Toljova maminka, typická světlovlasá, kyprá a krásná paní s nejmodřejšíma očima na světě, klasický slovanský typ, se ihned rozplynula v slzách a úsměvech. Její manžel byl, jak jsem později pochopila, Tolječkův otčím. Široký obličej, na olysalé hlavě přehazovačka, odulé rty a sporá postava se svěšenými rameny. Ve srovnání s jeho nádhernou ženou mi připadal zoufale obyčejný. Že je to Rus bych byla hádala i kdybych ho potkala na Aljašce. Tolječka byl třešínka na dortu. Špinavé blond vlasy sčesané do úhledné komsomolské patky, pod nosem rašící cosi … stál tam jako tvrdé Y. Naštěstí jsem byla odjakživa komunikativní typ. Padli jsme si všichni mou zásluhou do náruče a „Ďaděnka“, jak jsem ho později oslovovala, nás odvezl domů. Chodba tříposchoďového činžovního domu připomínala vchod do sklepa – omlácené a pomalované dřevěné dveře, udusaná podlaha a sešlapané schody se zbytky zábradlí. Byt v prvním poschodí ale vypadal docela slušně. Ubytovali mne v Tolječkově pokoji. Kde po dobu mé návštěvy Tolja spal si už nepamatuju. Vlastně si ho nepamatuju skoro vůbec. Byl pro mých sedmnáct let nevýznamný. Jméno Tolječkovy matky jsem později chtěla navždy zapomenout. Nebudu ale předbíhat. Od oslavy v jedné vesnici poblíž Kišiněva, na kterou se k „babuške“ sjela celá rodina, celkem 16 lidí, jsem jí už napořád říkala „Ťotěnka“. Přijali mě totiž do své rodiny jako dceru. Nikdy na ten obřad nezapomenu. Babuška napekla pirohy se zelím a masem ve venkovské kamenné peci. Ti dobří lidičkové se hašteřili u obrovského stolu, který vznikl sestavením tří menších, kdo mi podá tu nejzralejší broskev, podá nejvybranější pochoutku a kdo mi bude dolévat vodku. Slyšíte dobře. Vodku. Sto gramovou. Byt trénovaná maďarsko-slovenskou částí své rodiny, udržela jsem krok jen krátkou dobu a po druhých sto gramech jsem spadla ze zahradní houpačky, na které mne Tolja povinně houpal, když ho jako komsomolského abstinenta pravděpodobně poslali na zahradu postarat se o příležitost zářné budoucnosti na západě s tou namazanou ženskou. Předtím jsem si nikdy neuvědomovala, že pro lidi v Sovětském svazu je Československo západní vyspělou, skoro až kapitalistickou zemí. Příležitostí k tomu, abych si to ověřila, jsem ale měla dostat po dobu svého pobytu v Sovětském svazu nespočet. Jednou z nich bylo například to, že jsem se musela po příjezdu přihlásit na místní policejní stanici k pobytu a byly mi sděleny lokality, do nichž cizinci nemají přístup. Pchá…
První večeře u Semčenků byla překvapením a zároveň poučením na několik příštích týdnů. To, co přišlo jako předkrm, jsem považovala za hlavní jídlo a tudíž jsem se pořádně nadlábla, protože to bylo přesně moje gusto. Ťotěnka měla radost a až když přinášela na stůl další kouřící hrnce a mísy, uvědomila jsem si svůj trapný omyl. Budu muset brzdit. Jenomže jak můžete brzdit, když vám tak chutná? Kaviár z lilků, ajvar z paprik, úžasná jižní zelenina, fantastické a na milion způsobů připravené maso – sekané, pečené, vařené, dušené, čufty s omáčkami, karbanátky, kukuřičná polenta, kterou jsem poprvé jedla na slano s tvarohem a politou sádlem, a k tomu všemu úžasné moldavské víno. Že mi ještě nebylo osmnáct? Koho to tady zajímá? Tady se pije z tradice. A když ne vodka nebo víno, tak kvas udělaný z chleba. Na každém třetím rohu stojí cisterna s pípou a lidi si chodí s kanystry asi tak, jako když je u nás porucha na vodovodním řadu. V Sovětském svazu se tehdy voda nepila. Nebylo to bezpečné. Vodka aspoň dezinfikuje a tmavý chlebový kvas chutná i dětem. A teď si představte, že ne na každém třetím, ale na každém druhém rohu stojí pojízdný stánek s fantasticky hustou kysanou smetanou; prodávala se na váhu do kelímků a jedla se přímo na ulici plastovou lžící. Netroufám si odhadnout, kolik měla procent tuku. Kupovala se na půlkila. Tehdy jsme toho totiž o kalorickém obsahu potravin moc nevěděli a v Sovětském svazu, tam teprve ne! Jestli v té pohostinné zemi někdo někde strádal, tak to nebylo hladem. To bylo jedno z mých prvních zjištění. Za šest (namísto původně plánovaných tří) neděl svého pobytu jsem tam přibrala rovných sedm kilo živé váhy.
V Kišiněvě jsem se stala celebritou. Přišel si se mnou popovídat i ďaděnkův podnikový ředitel a spousta jiných lidí. Bylo mi jasné, že jsem se stala zdrojem informací, které jim státní média upírají. Byla jsem přece vzdělaná gymnazistka ze západní země! Musela jsem pracně hledat odpovědi na otázky jako například „Proč nás ve světě nemají rádi? Vždyť my každému státu pomáháme!“ a byla jsem hrdá, že jsem je skoro všechny nacházela, ty odpovědi. Ti ubožáci dostávali z rádia a televize jen takový výběr z informací o světě, který se hodil tehdejší vládě. Čím méně, tím lépe. Tehdy jsem pochopila, jak snadné je nasměrovat masy neinformovaných zpitomělých národů směrem, který si přejí mocní. Pod kopyty takových stád nezbude nic než pustina. Za pár let se mi měl tento poznatek potvrdit tím nejkrutějším možným způsobem.
Víte, co je to hra na ruský autobus? Shodli jsme se o mnoho let později s jedním kamarádem cestovatelem, že máme pojetí této hry oba dva úplně stejné. To na autobusové zastávce nestojí spořádaná fronta ale chumel lidí – všichni v duchu poměřují dvě vzdálenosti: přijíždějícího autobusu a vzdálenosti jeho dveří od místa, kde se právě nacházejí. Výhodnost pozice si během čekání vylepšují strkanicí nevídaně urputnou. V okamžiku, kdy se zjeví přijíždějící autobus, objeví se v jejich očích ještě něco - boj. V tu chvíli mají šanci jen ti nejotrlejší a hra na ruský autobus začíná doopravdy. Když ten dopravní prostředek zastaví, obvykle se otevřou jen zadní dveře a v mžiku se u nich rozvine pranice. Já jsem poprvé absolvovala – tehdy jsem to ještě nepovažovala za hru – ve snaze dojet na Kišiněvské moře, což je rekreační oblast u obrovského jezera, které opravdu vypadá jako moře a tvoří se na něm i vlny. S několika dalšími poraženými jsem zůstala na zastávce autobusu, do kterého jsme se nevešli a který vypadal zezadu když odjížděl jako zanícený bolavý puchýř, který musí každou chvíli prasknout. Za čtvrt hodiny jsem se vrhla do boje znovu, ale tentokrát mi přišlo zatěžko odstrčit stařenku s rancem králíků, takže jsem zase zůstala v poli poražených na zastávce. Asi u pátého autobusu jsem našla odvahu a zocelila jsem svědomí i lokty. Sice jsem stála na jedné noze, protože druhou jsem držela opatrně nad košem vajec, spíš abych je nerozšlapala než abych si neušpinila tenisky, nad hlavou mi kdosi držel párek kvokajících slípek, ale byla jsem konečně uvnitř. Výstup potom byl jako když saň vyplivne mohutnou žhavou slinu.
A ještě jednu hru jsem tam rozehrála a moc mě bavila. Vědoma si svého - pro tehdejší Sovětský svaz - mimořádného zjevu jsem ještě trochu přiostřila. U nás byla v té době móda chodit bez bot; nejsem si jista, jestli to měl být výraz nějakého protestu, ale já jsem se tehdy vehementně přidávala k jakémukoli protestu. Jako teenager jsem byla připravena protestovat kdykoliv a proti čemukoliv. Bylo to originální a ještě jsem tehdy neměla ploché nohy, kterým chození naboso po městském betonu moc nesvědčí. A tak jsem s chutí vcházela bosa v džínách a se silně namalovanýma očima do obchodních domů se zapálenou cigaretou, nechávala se vyvést milicionerom a chvíli předstírala, že rusky nerozumím. Nebo jsem se na hlavním prospektu Kišiněva ovinula s napůl vypitou lahví piva kolem kandelábru a začala škytat. Když mě přišli zatknout, okamžitě jsem vystřízlivěla a plynulou ruštinou jsem se omluvila za nepříjemnost, o níž jsem netušila, že v zemi sovětů vzbudí takovou nelibost, protože u nás v Československu je to úplně normální. Bavila jsem se královsky. Většinou na účet místní milice.
Navzdory policejnímu zákazu jsme zajeli s rodinou Semčenkových i do jedné vzdálenější vesnice na místní trh, abych viděla, jak žije prostý lid. Brodili jsme se blátem od stánku ke stánku. Nabídka byla slušná. Trhovkyně vypadaly povětšinou spokojeně a stejně. Hlava v mohutném šátku, mohutné břicho v objemné sukni až na zem. Někde uprostřed kamizola nebo kabátec. Na rozdíl od nich, které se chovaly docela spontánně, mne místní veřejné záchodky, které už signalizovaly blízkost orientu, odradily natolik, že jsem po celý zbytek našeho výletu raději držela v autě nohy pevně při sobě. Dlouho jsem si pak doma v Kišiněvě umývala ruce.
Když už jsme prošli všechny hlavní třídy Kišiněva, všechny parky, pomníky a mauzolea, obchodní domy i jezera v okolí města, rozhodli se Tolječkovi rodiče, že nás pošlou na puťovku. To byly takové rekreační poukazy za pusu, jaké dostávali naši rodiče, pokud byli členy ROH. Puťovka byla do Oděsy, o které jsem na mapě zjistila, že je to významný přístav na Černém moři, a byla jen pro nás dva – pro Tolju a pro mne. Do Oděsy nás zavezli autem. Tolječka bydlel v hotelu, já ve finském domku v rozsáhlém parku lázeňské čtvrti Bolšoj fontan přímo na břehu toho krásného moře, které bylo později svědkem mnoha dalších mých riskantních zábav. V tom finském domku jsem bohudík nebyla sama. Bydlely tam se mnou ještě další dvě ženy. Jedna z Dnepropetrovska, tlustá, dobrosrdečná a jednoduchá Nina o pět let starší než já, která se každý den dojídala po obědě i po večeři sušenými rybami, a věčně zmalovaná vdaná čtyřicítka Káťa, která v jednom kuse sháněla chlapa vhodného pro tzv. lázeňské manželství, což je přece „úplně normální“, ne? Nina mne naučila mnoho věcí. Kupříkladu chroupat slunečnicová semínka jako domorodka. V ulicích Oděsy jste totiž tenkrát mohli na každém kroku potkat lidi s novinovým kornoutem v ruce, jak na všechny strany vyplivují slupky slunečnicových semínek. Chtěla jsem to zkusit, ale dopadla jsem mizerně. Za živého boha mi v puse nešlo oddělit slupku od semínka a namísto pochoutky v žaludku jsem měla jenom poplivanou bradu. Nina mi prozradila ten trik, který se mi za ta dlouhá léta už z paměti vytratil. Taky mi opravovala sem tam moji ruštinu. Jednou jsem si jí stěžovala, že mne kdosi v lázeňském parku ze křoví každý den pozoruje. Mávla rukou, že se mi to určitě jen zdá a mně se povedl parádní slovní novotvar, kterému jsme se pak dlouho ještě smály. Odpověděla jsem jí totiž „Ja něsnju“ namísto „Mně něsnit sa“.
Nakonec se ukázalo, že mě přece jen někdo sledoval. Jednoho dne vylezl z parkového křoví a začal se v pravidelných intervalech procházet kolem našeho finského domku. Pozorovaly jsme ho a měly jsme z něj legraci. Nejspíš taky nějaký lázeňský host na puťovke. A jak jsme se tak jednou zase smály, pootevřela jsem okno a silně zahvízdala na prsty. Byla jsem na toto své umění patřičně hrdá, tak to neuměli ani kluci. Přestala jsem ohromovat svým hvízdáním až v dosti pokročilém věku; to jsem jednou takhle hvízdla v jedné velmi prestižní restauraci a číšník vyvedl od stolu ven mého souseda. Náš procházející se objekt zbystřil a rázným krokem vlétl k nám do dveří. „Kto svistěl?“ No, musela jsem se přiznat a novinář Jurij se stal mým průvodcem v Oděse až do konce našeho pobytu. Když se pokoušel vyzvědět moji národnost (říkala jsem Vám už, že jsem v té době mluvila rusky celkem velmi dobře) a hádal „Gruzínka“, pak „Azerbajdžánka“, jenom jsem se smála. No jasně, tmavé vlasy, tmavé oči, to by to měl chlapeček moc snadné. Nakonec chtěl vědět moje křestní jméno, jakože podle toho uhodne moji národnost. Uhodnul. Řekl totiž „Polka ili Češka“.
Ptáte se, kde se celou tu dobu nacházel můj pen-friend komsomolec Tolječka a co dělal? Chodil většinou každý den do kina a kromě zdvořilých pár slov, která jsme si vyměnili u stolu v restauraci jeho hotelu při snídani, obědě nebo večeři, jsem ztratila zájem, protože se s ním nedalo mluvit téměř o ničem. Pro očekávání jeho rodičů to bude určitě rána.
Z jídel, která nám v tom hotelu servírovali, si pamatuju dvě věci zásadního významu. Maso bylo většinou mleté a každý den stál při obědě i při večeři na každém stole velikánský hrnec s horkou krupičnou kaší s cukrem a máslem – bez kakaa, jak se obvykle podává u nás. Účelem asi bylo, aby rekreanti pokud možno přibrali co nejvíc. Byla ta bílá slaďoučká hmota fakt strašně dobrá. Ještě o víc než deset let později jsem svému synovi doma nabízela „normální“ nebo „ruskou“ krupičnou kaši a skoro vždycky si vybral ruskou.
Lázeňská čtvrt Bolšoj fontan byla od centra Oděsy vzdálená asi dvanáct zastávek tramvají. Do města jsem proto nejezdila často. Jednou jsem požádala Tolječku, aby mne doprovodil a o městě mi něco řekl. Nevím proč mi zůstal v paměti jeho pohrdavý úšklebek, když jsme procházeli kolem kdysi nádherného a teď zpustlého kostela na jedné z hlavních tříd, před nímž na schodech nějaké stařenky prodávaly velikánské svíce. Pro mne to byl další poznatek. V Sovětském svazu neučí mladou generaci, aby si vážila tradic a historie, natož starých lidí a o náboženství raději nemluvit vůbec.
Moc pěkný zážitek jsem měla, když jsem jednoho dne cestovala do města sama. V poloprázdné tramvaji jsem stála a pozorovala okolí. Vtom kde se vzal, tu se vzal pěkný kadet v námořnické bílé bundě s límcem tmavomodře lemovaným. Podíval se mi zblízka do obličeje a pronesl větu, na kterou nezapomenu co budu živa: „Děvuška, iz kakoj vy skazki?“ Polilo mne horko od kořínků vlasů až po paty a jak se mi to tak někdy podaří bez vlastní zásluhy, odpověděla jsem vtipně: „Leďannaja kraleva“ – a protože jsem se styděla, tak jsem raději vystoupila a počkala si na další tramvaj. Naštěstí mne nehodlal pronásledovat. Ještě teď o mnoho let později mě zájem mužů přivádí do rozpaků.
S Toljou jsme se v Oděse moc nesblížili. Většinu času totiž trávil v kině. Já jsem naopak sbírala každý den nové a nové zážitky. Lázeňská čtvrt Bolšoj fontan byla na břehu Černého moře. Koupila jsem si typickou místní „šljapu“, což byl měkoučký klobouk proti slunci z tenké ovčí kůže, mohutnou láhev opalovacího oleje a za pěkného počasí jsem se vydávala sbírat zážitky na místní pláž. Stejně jako v restauracích, i na pláži se Rusové rádi seznamovali pro nás naprosto nevšedním způsobem. Buď si řekl někdo o cigaretu, tohle se dělo často i na ulici, anebo si přišel kdosi jakože půjčit trochu opalovacího oleje, dokonce se našel i takový, který si chtěl –považte- prostě ukousnout z mé svačiny! Za našeho pobytu v Oděse přijela do čtvrti Bolšoj fontan populární zpěvačka Ala Pugačeva. Na její koncert jsme šli s Tolječkou spolu, to zaplatil z kapesného, které na náš pobyt v Oděse od rodičů dostal. Byla jsem uchvácena. Slzy mi tekly proudem a po koncertě jsem si zakoupila ze svého vlastního kapesného magnetofonovou kazetu s jejími písničkami. Mám ji dodnes. Tolječku jsem vyhodnotila jako kohosi zcela mimo okruh mého zájmu; nebylo si ním o čem povídat. Tváře mu zahořely jen když mluvil o brigádách, kterých se jako komsomolec často účastnil. V Oděse jsem se seznámila s mnoha lidmi a stejně jako na jiných místech této země sovětů jsem navázala mnohá přátelství, která však – jak se později dozvíte - z mé strany brzy skončila.
Čas puťovky skončil a my se vraceli do Kišiněva. Tolja dostal od rodičů instrukce koupit tentokrát pro nás letenky. Přece jen nebyla Oděsa tak blízko a ďaděnka byl na plánované služební cestě v Moskvě. Bylo to poprvé v životě, co jsem měla letět letadlem. Tehdy se ještě nelétalo tak jako dnes, zprávy o leteckých neštěstích nebyly na denním pořádku a neexistoval internet. A tudíž jsem se na svůj první let těšila. Na letišti se sice všichni chovali ve srovnání s autobusovou zastávkou nebo perónem na nádraží poměrně klidně, ale zakrátko se jistý příměr k ruskému autobusu přece jen naskytl. Letadlo letělo do Ivanofrankovsku s mezipřistáním v Kišiněvě. Když nás všechny cestující vyvolali ke stojánce, povšimla jsem si, že letuška některé pasažéry odmávne stranou a některé pustí do letadla. My jsme byli odmávnuti. Tolja se pustil do boje o naše sedadla argumentací, že jsem „inostranka“, což však bylo té obtloustlé letušce srdečně jedno. Pro jedenkrát se Tolječka zachoval jako gentleman. Šel zjistit, co tento problém způsobilo. Dozvěděl se, že se na tento konkrétní letecký spoj prodal téměř dvojnásobný počet letenek než je míst v letadle a proto se vedení letiště rozhodlo, že na palubu vezme jen ty, kteří letí přímo do Ivanofrankovsku a letadlo se pak vrátí zpět pro další cestující, kteří si nepředloženě naplánovali a koupili let jen do Kišiněva. Náš let byl ohlášen až na půl osmé večer. Letiště bylo od Oděsy vzdálené 40 kilometrů a zpátky do města se nám nechtělo. Pár hodin jsme se dívali na odlétající a přistávající letadla, sem tam jsme se občerstvili, nějak moc jsme toho nenapovídali. Padla tma, která na východě nastává dříve než u nás a konečně oznámili náš let. Poprvé jsem letěla letadlem a Oděsu jsem viděla jen jako mraveniště, ve kterém má každý mravenec na zádech větší nebo menší lucerničku. Nad tím mraveništěm se vznášel obrovský oranžový měsíc v úplňku.
Před odjezdem do Československa jsem se v Kišiněvě rozloučila s celou rodinou, přijeli za mnou všichni, i bábuška. Od každého jsem dostala malý dárek na památku. Sama jsem si pak koupila Puškinovy básně a povídky vázané v kůži, malou bronzovou bustu Puškina, která pak byla na hranicích podezřelým artiklem hodným zkoumání, několik lahví vodky, jednu magnetofonovou pásku s Alou Pugačevou a dvě gramodesky s nádhernými ruskými lidovými písněmi, které vesměs dodnes všechny umím, např. „Vo pole berjozonka stajala…“ nebo „Stěp, da stěp krugom, puť daljok ležit, v toj stěpi gluchoj umiral jamščik…“ a samozřejmě „Kaťuša“. Na cestu do vlaku směr Lvov jsem dostala spoustu jídla a velikánskou síťovku plnou ovoce, kterého bylo tak na měsíc. Všichni jsme plakali. Odjížděla jsem se srdcem plným lásky k Sovětskému svazu a jeho bratrskému lidu. Ačkoliv jsem v té nezměrně veliké zemi navštívila jen její moldavskou a ukrajinskou část, všude jsem byla vítána a pohoštěna jako sestra nebo dcera. Sám Tolječka v tom mém zalíbení ve všem ruském hrál bohužel jen malou roli. Jeho budovatelské řeči jsem moc vážně nebrala. Vždycky jsem byla spíš pro činy než pro slova. A byli jsme oba ještě moc mladí, abychom svoje slova něčím mohli dokázat.
Moje teskná nálada, že opouštím tuto nádhernou, pohostinnou zemi a lidi, které jsem si tak zamilovala, se změnila v úděs, když jsem zjistila, že mých zavazadel je prostě moc. Ježíšikriste, jak s tím vším pojedu? Kromě toho jsem se před odjezdem taktak nasoukala do béžových tesilových kalhot (džínsy jsem na sebe nedostala už ke konci našeho pobytu v Oděse), ve kterých jsem se skoro bála sednout, tak mi byly těsné. Ťotěnka mi dala pro případ nouze na cestu několik spínacích špendlíků, jehlu a nit. Naštěstí se mne ve vlaku hned po odjezdu ujal mladý námořník, který si vzal moje zavazadla na starost. Na rozdíl od kadeta v bílé bundě s bílým límcem modře pruhovaným, který mne tak romanticky oslovil v tramvaji v Oděse, měl tento mladý hromotluk bundu tmavě modrou s bíle pruhovaným límcem, což značilo námořní školu nižšího stupně. Oslňoval mne znalostmi o Československu, které byly daleko od reality a bavil mne vtipy, které byly na můj vkus trochu hrubšího zrna. Těch skoro deset hodin jízdy vlakem z Kišiněva se mě poctivě snažil bavit a já jsem to brala jako poslední část své poznávací cesty. Protože se jelo za dne, lůžka nebylo třeba. V kupé jsme byli se starší paní, která po mně pořád pokukovala a s mladou maminkou a jejím malým synkem. Nakonec jsme se bavili všichni dohromady a já jsem jim všem rozdala aspoň část svého ovoce na cestu a navrch přidala pár základních informací o západním Československu. Ve Lvově mi námořník, jehož jméno jsem dávno zapomněla, pomohl se zavazadly a doprovodil mne na nádražní poštu. Chtěla jsem totiž poslat mamince telegram, že jedu domů. Určitě si už myslela, že jsem se zaběhla. Šest týdnů namísto avizovaných tří! Ale ouha, poslat telegram v latince v té době nešlo a ani telefon jsme tehdy doma neměli. Poslala jsem tedy telegram v azbuce a doufala, že maminka z toho pochopí aspoň něco. Za jejího mládí se na školách učila němčina. Námořník mě vyprovodil k mému vlaku do Čierne pri Čope, pomohl mi se zavazadly a pečlivě napsal na papírek svoji adresu. Když se vlak dal do pohybu, mával a volal za mnou něco jako „Když se neozveš, přilezu za tebou po kolenou!“. Tehdy mi to přišlo hrozně zábavné a co bych za to dnes dala, kdyby někdo na moji adresu podobná slova zavolal. Možná bych ho ani nenechala lézt po kolenou. Životní hodnoty se prostě s věkem mění.
Na hranicích jsem tušila problém. Nebyla jsem ještě plnoletá a moje cestovní kabela byla až po zip plná lahví vodky – dárky samozřejmě. Měla jsem ale štěstí. Celníci byli za pultem tři a já si vyhlédla toho nejmladšího. Kabela s lahvemi se celá rozcinkala, když jsem ji kladla na pult k celní prohlídce. Jen do ní kradmo nahlédl a mávnutím ruky mi opatrně naznačil, že by měla co nejrychleji z pultu zmizet. Zato mi otevřel kufr a silně se začal věnovat malé bronzové bustě Puškina. Já nevím, snad si myslel, že v tom pašuju zlato nebo co. Naštěstí jsem měla bumažku z obchodu se suvenýry v Oděse a tak můj Alexander Sergejevič prošel. Tu jeho malou bustu mám dodnes v knihovně vedle jeho veršů a skazekvázaných v kůži. Vedle mne stála u pultu stařenka oblečená ve venkovském ruském stylu. Nejspíš vezla jen někam za hranice příbuzným nebo na prodej „varennoje“ a ve třílitrové konvi se jí starší celník šťoural jehlicí. Co kdyby v té marmeládě pašovala třeba Semtex, ne? Mimochodem, varennojese tehdy na Ukrajině používalo ke slazení čaje a to tedy byla pochoutka. Hustá zavařenina s kousky ovoce se v horkém čaji rozpustila, dala mu sladkost a ovocnou chuť. Nejvíc mi chutnalo varennoje v čaji u babušky a taky ve vlaku ze Lvova, kterým jsem jela na začátku svého dobrodružství dolů na jih, kdy se kymácelo nejen moje lůžko ale i můj žaludek plný ruskogo igristogo. V každém lůžkovém vagóně byla děžurnaja, něco jako průvodčí a pokojská zároveň, která horký čaj roznášela ve sklenicích usazených v typickém kovovém držáku s ouškem. Chutnal přímo božsky.
Přijela jsem domů až druhý týden v září, po začátku školního roku. Ve škole si ze mne dělali legraci a šla už fáma, že jsem emigrovala na východ. Nadšeně jsem vyprávěla o Sovětském svazu a o svých zážitcích doma i ve škole. Proč každý porovnává naši životní úroveň jenom se západem? Proč se nikdo nepodívá na východ? Četla jsem „svého“ Puškina, zabořená do vzpomínek a ruské písničky jsem si prozpěvovala v originále, znovu a znovu poslouchala Alu Pugačevu, přečetla spoustu děl ruských spisovatelů a s nadšením jsem se v zimě toho roku pustila i do studia ruských dějin a ruských filosofů, zejména Plechanova. Doma jsem se snažila vařit ruská jídla – polentu, kaviár z lilků, pelmeně, červenou řepu na mnoho způsobů, hlavně s koprem, brambory a sledě, pekla jsem pirožky, které se mi nikdy nepovedly tak jako ty bábuščiny, pokoušela jsem se vyrobit chlebový kvas a pár měsíců bylo u nás doma na stole vždy několik mističek s nejrůznějšími pestrými „ruskými“ pochoutkami. Moje „ruské období“ ale po dvou letech náhle a neslavně skončilo.
Brzo po maturitě jsem se musela vdávat. Protože jsem se jako těhotná necítila úplně dobře, vyslal mne manžel v srpnu na dovolenou na Vysočinu. Tam jsem si v chatkovém komplexu jednoho rekreačního zařízení ROH na Vysočině užívala dobrého jídla, čerstvého vzduchu a chodila jsem si na blízkou farmu pro čerstvé mléko přímo od kraviček. V chatce jsem bydlela úplně sama a nesmírně mi to vyhovovalo. Vlastně jsem nikdy nebyla moc kolektivní typ.
Po rodině se mi ale stýskalo, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že je překvapím. Věrna svým vlastním tradicím jsem nikomu nic neřekla, 20. srpna jsem nastoupila na autobus a odjela domů do Brna. Naši byli pěkně překvapení a rádi, že mě vidí růžovou, kulaťoučkou a zdravou, nicméně ráno museli všichni do práce a já jsem si trochu pospala a užívala si domova aniž bych si pustila rozhlas nebo televizi. Měla bych se vrátit na Vysočinu dřív než mě začnou hledat, kdybych chyběla u oběda. A rozhodla jsem se tentokrát, že pojedu stopem; vždyť to za dob mého studia na gymnáziu byl můj nejobvyklejší způsob cestování. Nikdy se mi nic nestalo, ale strach jsem tedy párkrát měla pořádný. – Spakovala jsem si svých pět švestek, ani dopis na rozloučenou jsem nezanechala a s plánem v hlavě jsem se vydala směrem na západní okraj města, kde jsem chtěla stopovat. Už když jsem vyšla z domu bylo všechno nějak jinak než normálně. Nad hlavou mi nízko létala letadla naspodu s rudou hvězdou a před naší samoobsluhou stála fronta aspoň padesáti lidí. Sice jsem se podivila, ale ze svého směru jsem neuhnula. V autobusu si lidi vykládali „No, to nás teda zase osvobodili…“ a když jsme jeli podél kasáren, stáli tam co dvacet metrů jacísi mladí jelimánci ve žlutozelených divných uniformách s puškou na rameni. Vypadali stejně podivně jako ty jejich uniformy. Ve vzduchu bylo cítit hrozbu a paniku. Ani teď jsem ale jaksi nedokázala zařadit zpátečku a vrátit se domů. Namísto toho jsem začala stopovat přímo na jedné z hlavních ulic vedoucích z Brna na západ. V ulicích byl zmatek, hloučky lidí debatovaly, ženy nakupovaly zásoby jako před válkou, nebývale mnoho aut spěchalo jedním směrem – na západ, ven z města. Z východu totiž přicházela smrt. Smrt pro náš těžce se rodící „socialismus s lidskou tváří“. Smrt pro moje přátelství se Sovětským svazem. Byla středa 21. srpna 1968.
V podstatě v centru města mi zastavila lékařka, která vezla z města k rodičům na venkov své dva malé syny. Od ní jsem se teprve dozvěděla, co se vlastně stalo. Od východu nás přijela okupovat armáda spojeneckých vojsk pod záminkou, že u nás vypukla kontrarevoluce. Pamatuju si dvě výrazné politické osobnosti té doby: ministerského předsedu Alexandra Dubčeka, který byl Slovák a pana Josefa Smrkovského, člena ÚV KSČ a předsedu Národního shromáždění. Oba znamenali naději. Po útoku spojenců na naši zemi je údajně odvezli do Moskvy, kde je „zpracovali“. Vlastně k nám Velkého bratra povolali jiní členové ÚV KSČ. Co kdyby přišli o své politické funkce, které by mohl „socialismus s lidskou tváří“ posoudit jako absolutně nedůležité? Co kdyby je někdy někdo dokonce považoval za zločince?
Bůh bude soudit ty, kteří nám tenkrát nepomohli a obětovali nás pro klid v Evropě. Pokolikáté to už v dějinách naší kdysi slavné země bylo?
Asi čtvrtým nebo pátým stopem jsem dojela na místo svého rekreačního pobytu. Na parkovišti před hotelem byl shluk lidí, kteří čekali na novinky. Moje zprávy se pak dávaly dohromady se zprávami „o postupu spojeneckých vojsk“ ve zvláštním televizním zpravodajství. Byli už mrtví i ranění. Nějak jsem to nechápala. Od svých přátel v Sovětském svazu jsem slýchala, že to oni umírali, když naši zemi v roce 1945 osvobozovali od nacistů. Přece není možné, aby nás teď přijeli okupovat!
Jak jsem už zmínila, mobilní telefony tehdy ještě nebyly a pozdě v noci pro mne celý bledý přijel můj muž. „Zbláznila ses? My tě hledáme po všech nemocnicích a na policii …ve městě se střílí.“ Blahodárný vliv mého rekreačního těhotenského pobytu na Vysočině byl ten tam. Vyděšení a zničení jsme se s manželem vrátili do Brna, kde místní úřady zavedly stanné právo. Vycházela jsem ven jen sporadicky ale i tak jsem si užívala ve svém stylu. Břicho jsem před sebou nosila jako štít a pojistku nezranitelnosti. Procházela jsem se před tanky kroužícími po Zelném trhu, účastnila jsem se dokonce jedné akce, kdy pár lidí začalo po těch tancích házet prázdné láhve narovnané v bednách před mlékárnou na rohu. Myslím jsem i trefila. Jeden večer mne k tramvaji odvedl pěkný mladý policista v bílé helmě; bylo po hodině zákazu vycházení a od Červeného kostela směrem k nám se střílelo ostrými. Naši doma umírali strachem, ale já jsem si nemohla pomoct. Nevěřícně jsem si znovu a znovu ověřovala, že ti, co po nás střílejí, co nám ubližují a co k nám vtrhli udusit právě vzcházející semínko naděje na svobodnější život, jsou opravdu Rusové. Při jedné zakázané demonstraci pozdě večer, kdy jsme houfně utíkali před poplašnou střelbou a znovu se vraceli do malého parčíku před Univerzitní knihovnou, jsem se najednou nečekaně ocitla tváří v tvář ruskému tanku. Blížil se charakteristický zvuk pásů pohybujících se po městské dlažbě, všude bylo plno dýmu a najednou se v ústí ulice objevil ve tmě a dýmu tank s rudou hvězdou, jehož věž se střílnou pomalu rotovala a hlaveň mířila na nás. Dívala jsem se na ten tank jako uhranutá. „Dívej se dobře, děvenko,“ nařizovala jsem si urputně, „takhle vypadá přátelství se Sovětským svazem! Tohle budeš jednou vyprávět svým dětem.“
Můj první syn přišel na svět o necelé dva měsíce později a nedostal původně zamýšlené jméno Alexander. Žádná maminka by tehdy nedala svému dítěti ruské jméno.
Na jaře příštího roku jsem objevila ve schránce obálku psanou azbukou. Tolječkovi rodiče mi oznamovali, že jsou v Československu na puťovce za účelem návštěvy jejich syna, který jako vojín u nás slouží ve Střední skupině spojeneckých vojsk, a že by se se mnou moc rádi setkali. Bože, co teď budu dělat? Vůbec si neuvědomovali, jak nebezpečné je pro Rusy v tuto dobu přijet do Československa. Vládla tu vůči nim smrtelná nenávist. To oni za všechno můžou! To oni zatrhli tipec naší mladé demokracii! To oni nás zase zašlapali do vyčpělé ideologie a nedovolili nám se svobodně nadechnout!
Nakonec jsem se s nimi sešla a bylo to smutné setkání. Ve známé kavárně nás číšník nechtěl obsloužit, když slyšel ruštinu. Upřímně řečeno, ani nás nemusel slyšet; Toljovi rodiče vypadali jako Rusové na první pohled. U kávy jsme si s ťotěnkou ležely v náručí a plakaly. „My jsme obyčejní lidé, my přece nemůžeme za to, co dělá naše vláda. Řekli nám, že tu máte kontrarevoluci.“ - „Já vím, že za to nemůžete. Já vím, že vám o nás lhali. Ale nedokážu to v sobě překonat. Nechci se už nikdy setkat s Toljou. Nechci se už nikdy setkat s Vámi. Nechci už nikdy vidět vaši zemi. Už nikdy!“
Můj krásný sen o přátelství se Sovětským svazem skončil v létě 1969 a už nikdy jsem se s mojí adoptivní rodinou v Moldávii nesetkala, nikdy jsem jim nenapsala a už nikdy jsem tu pro mne kdysi nádhernou zemi s úžasnými lidmi nenavštívila.
