Článek
Autogramiáda
Můj vztah k andělům byl vždycky blízký. Sice jsem nikdy žádného neviděla ani nepotkala, ale často cítím jejich přítomnost. Třeba když před více než dvaceti lety zemřela moje dobrá kamarádka Jarmila. Nebylo jí ani padesát dva let. Byla o dost starší než já a nemohu říct, že bych s ní zrovna vždycky ve všem souhlasila. Ale byla úžasná, šarmantní, skvěle se oblékala a i když neměla v podstatě žádné školy, hodně četla a věděla podle mne všechno, co by pořádná ženská měla znát, možná i trochu víc. Mohla klidně jednat s prezidenty. Zastupovala u nás zahraniční firmu a scházely jsme se pravidelně jednou za měsíc někde na oběd. Jednou mě pozvala ona, podruhé jsem pozvala já ji. Tehdy v listopadu byla na řadě ona. Přiletěla jsem do té smluvené restaurace jako obvykle se zpožděním a když jsem ji tam uviděla dumat nad jídelním lístkem vypadlo ze mne spontánně: „Ty bláho, od kdy nosíš paruku?“ Ona totiž měla Jarmila nádherné černé vlasy, obvykle učesané do mikáda. S tou černou záplavou kontrastoval alabastrově jemný obličej s tenkým obočím, delikátním nosíkem, tmavě modrošedýma očima a rty, které se pořád vlnily a člověk si nikdy nebyl jist, zda ironií, pobavením, pohrdáním, soucitem … „Tak ty jsi teda fakt dobrá, každý kolem toho našlapuje opatrně jako kolem horké kaše, a ty to na mě vypálíš takhle přímo?! No tak jo, našli mi jakýsi nádor… Paruku nosím kvůli chemoterapii, vypadaly mi totiž vlasy. Ale nevadí, však zase narostou. Všechno bude jako dřív, neboj.“ – A já se nebála. Jarmila byla vždycky můj vzor, nikdy nelhala. Dokonce mi jednou řekla, že jí mohu –kdyby byl nějaký problém u nás doma, a to skoro pořád byl – zavolat v kteroukoli denní i noční dobu. Sice jsem si to nikdy nedovolila, ale ten pocit, že mám někoho, komu můžu v noci zavolat…. To byl tedy pocit! A tak jsem jí uvěřila i tentokrát. Všechno bude jako dřív. Další měsíc, v prosinci, byla řada na mně ale jaksi nebylo dost času, tak jsem to odsouvala, odsouvala, až byly najednou za dveřmi Vánoce. Zakoupila jsem velké blahopřání k Vánocům a Novému roku a poslala je Jarmile s omluvou a s tím, že se sejdeme hned po Novém roce. Jenže hned po Novém roce jsem dostala parte. Umřela 4. ledna. Už to nešlo vrátit, už to nešlo napravit. Další den jsem dostala dopis na rozloučenou, psaný ještě její rukou; písmo už ujíždělo doprava dolů. Už nikdy to nebudu smět napravit. Už nikdy ji neuvidím. Rozloučení se konalo v úzkém kruhu rodiny. Prostě jsem měla v prosinci moc práce! Proboha! Moc práce! – Tři týdny jsem skoro nežila. Tři týdny jsem ji v duchu pořád prosila za odpuštění a nechtěla žít na světě, ve kterém ona není. A pak jednou večer přišla. Seděla jsem ve svém křesle, které mi je stále útočištěm už několik desítek let, a otřásala se zase pláčem. Vtom jsem ucítila závan a tišivé objetí. „Neplač, je mi dobře. Vždycky s tebou tady budu, už navždycky budu s tebou, kdykoli mne zavoláš.“ Po těch třech týdnech jsem přestala plakat a začala věřit na anděly.
O mnoho let později mne čekal vážný lékařský zákrok. Jedna moje tehdejší kamarádka mi poradila, abych si před operací zavolala všechny svoje anděly na pomoc. Tehdy jsem požádala všechny svoje přátele, aby na mne v dobu operace mysleli v dobrém. Anděly jsem svolala těsně před operací. Lékaře, který mě měl operovat, jsem poprosila o nějakou dobrou klasickou hudbu a o to, aby se v operačním týmu na sebe všichni po dobu mé operace usmívali. Nevím, kolik u mne stálo andělů a kolik na mne v tu kritickou hodinu myslelo mých přátel. Přežila jsem a to, co mi po té vážné operaci zbylo, se ani nedá nazvat jizvou. „Jako pravá bruselská krajka“, zhodnotil svou práci při jedné kontrole můj pan doktor.
Tolik na úvod k mé víře v existenci andělů. Jsou prý i lidé, kteří je mohou vidět a dokonce s nimi mluvit. Jednou z nich je údajně i irská spisovatelka Lorna Byrne, která měla dnes v našem městě autogramiádu. Pečlivě jsem si to datum poznamenala do diáře a dlouho předtím jsem požádala rodinu, aby mi k narozeninám nadělili všechny tři knihy této autorky, které u nás byly přeloženy. Už dopředu jsem se radovala, jak budu mít doma v knihovně poklad podepsaný touto mystičkou, která s anděly mluví od dětství.
Ten den jsem se na odpoledne těšila jako malé dítě. Knížky jsem si nachystala, všechny tři si dám podepsat. Nevím, měla bych s ní taky prohodit pár slov? Je to vlastně první autogramiáda v mém životě, nikdy jsem ještě na žádné nebyla. Anglicky umím, tak co kdybych se jí třeba zeptala, jestli někdy dovolila i někomu jinému spatřit ty její anděly. Anebo třeba, že jsem v Irsku byla a že je to nádherná země? Dokonce mám pořád náhrdelník z perleti, který jsem si za deset euro koupila ve stánku na Cliffs of Mohair na západním pobřeží. Třeba se s ní vůbec nebude dát promluvit. Ale určitě se bude ptát na jméno. Už jsem to před sebou jasně viděla – v každé knize bude rozmáchlým písmem napsáno: „To Martina from Lorna Byrne with Love and Angels“. Taková knížka s podpisem autorky se taky bude určitě úplně jinak číst.
Autogramiáda začíná v 16 hodin, tak se tam vypravím třeba na čtvrt na pět, abych nebyla jako ti nedočkavci, co se vrhají v hypermarketech na slevy. Andělé… Lorna Byrne…. Kdopak asi dnes věří na anděly. Kdopak dnes asi zná nějakou Lornu Byrne. Třeba tam ani vůbec nikdo nepřijde….
Po barevné obloze, která se ještě nerozhodla, jestli bude zimní nebo jarní, se divoce honily skoro černé mraky. Ve sváteční náladě jsem vyrazila k dotyčnému knihkupectví v centru města, své tři nové knihy v igelitové tašce. Když jsem dorazila na místo a uviděla frontu veskrze mladých lidí, která se vinula od rohových vstupních dveří obchodu s knihami až za další roh a čítala bratru tak tři sta padesát lidí a přibližně dvě stě metrů, nemohla se mi nevybavit vzpomínka na jednu podobnou situaci, která se udála asi před patnácti lety.
Tehdy jsem od jednoho ze svých synů dostala k narozeninám lístek na koncert Joa Cockera. Začínal v osm večer a tak jsem se za pět minut osm dostavila do koncertní arény, abych zjistila, že všechna místa dokola jsou naprosto beznadějně obsazena – k mému překvapení samými mladšími lidmi. V té době bylo Joe Cockerovi asi o deset let víc než mně, takže jsme se oba mohli počítat skoro mezi seniory. Ve snu by mne bylo nenapadlo, že tam bude tolik mladých. No, sednout mě nepustili, tak jsem ten koncert protancovala přímo v kotli, asi patnáct metrů od pódia. Viděla jsem skoro každou žílu na jeho rukách a přestože byl, podle mého soudu, oblečený spíš jako řeznický pomocník a na jeho křečovitých pohybech bylo stále znát jeho dřívější postižení, Joe nezklamal ani mne ani nikoho jiného v aréně. Byla jsem u vytržení, že všichni ti mladí tancující lidi kolem mne znali všechny jeho písně nazpaměť v angličtině a zpívali je s ním, tak jsem se taky přidala. Normálně nemám davy moc ráda, ale tehdy jsem si to opravdu užila a nikdy na ten koncert nezapomenu. Hlavně na to, jak jsem se spletla v odhadu věkové kategorie publika a bláhově přišla až na poslední chvíli před začátkem koncertu. Kdo by kromě mne chodil na Joa Cockera?
Kdo by kromě mne chodil na autogramiádu Lorny Byrne? - Jak jsem tak nevěřícně zírala na tu šílenou frontu, ve které lidi čekali v několika řadách vedle sebe na to, aby směli pohlédnout do tváře spisovatelce, která vidí anděly a mluví s nimi, ta černá mračna se protrhla a začalo strašně pršet. Průtrž mračen občas střídaly kroupy. Předlouhá fronta před knihkupectvím rozkvetla barevnými deštníky, ale její délka se nezmenšila. Nešťastně jsem ukrývala své tři knihy v igelitu pod bundou. Vzít si na tuhle akci deštník mne tedy nenapadlo. Neumím si představit, jak dlouho by trvalo dostat se ke kýženým autorčiným podpisům, kdybych se teď zařadila na samý konec té fronty a jak bych vypadala, kdyby se mi přece jen podařilo přestát tu průtrž mračen a dosáhnout vysněného cíle.
Jako prst boží, který vždy pomůže váhajícím při rozhodování, se zpoza rohu objevila tramvaj s dobře známým číslem. Neváhala jsem ani vteřinu. Proběhla jsem kroupami a s knihami bez podpisu jsem se vydala na cestu domů. V tramvaji jsem pak zmáčená přemítala nad tím, jak významný je pro mne doopravdy podpis té mystické irské autorky, která mluví s anděly a nad tím, jak relativní může být významnost věcí v různých situacích a za různých podmínek.
V každém případě pro mne dnes byla mystička Lorna Byrne mocnou inspirací. A to jsem teprve na začátku její první knihy.
