Článek
Seznamka třikrát a dost
Čerstvě rozvedená a s pocitem, že mi něco nenávratně uniká, jsem si podala inzerát v jedné seznamce. Odpovědí bylo dost, některé legrační, některé nemravné. Jen jediná byla podle mne celkem vyhovující a na tu jsem reagovala. Podepsán byl ing. K.S. a připojeno telefonní číslo, na které jsem po pár dnech s tlukoucím srdcem zavolala. Ozval se sebevědomý hlas, který podle mne patřil buď sportovci, nebo lamači dámských srdcí. To první bych brala. Domluvili jsme si schůzku v jedné kavárně v centru města. Pokrytecky jsem nejprve čekala za rohem, abych si ho prohlédla dříve, než se za tím dobrodružstvím vydám. Poznala jsem ho okamžitě. Velký mužský s bříškem a prošedivělým ježkem se přinesl bodrým krokem a v dobré náladě, jako ředitel zeměkoule. Usedl a objednal si kávu. Pak jsem přišla já a objednala si totéž. Při vzájemném „oťukávání“ jsem byla já ta nesmělá. Prošedivělý ježek to zvládal za mne. Má dům kousek od mého bydliště, hraje rád a pravidelně tenis, má dobré zaměstnání a žije spokojený a aktivní život. Jen žena mu chybí. Až potud to byla pro moje ego příjemná houslová etuda.
Jenže, jak jsme se tak pěkně rozpovídali, začal s poněkud neslušnými vtípky. Sám se jim smál a já se nestačila divit. No co, byl to stavař. Kredit mu sice u mne klesl, ale přesto jsem se nechala umluvit k návštěvě u něj doma, když tedy bydlí tak blízko.
V domluvený den jsem se večer k němu vydala; bylo to jen pár set metrů a sněžilo. V rodinném domě bydlel sám. Uvedl mne do obývacího pokoje, usadil mne do velkého křesla a nabídl pití – víno nebo brandy? Vybrala jsem si víno, ale zjevně to na něj neudělalo dojem, protože přinesl brandy a dvě plastové skleničky. Moje varování, že té lahve brandy bude možná litovat, vzal na lehkou váhu. Tlachali jsme o všem možném, on se mi válel u nohou a nepřestával mne ubezpečovat, jak vzácná jsem to žena. Brandy byla docela dobrá, ale víno by bylo bývalo lepší. Čím déle jsme spolu byli, tím víc mě nudil. Asi nejsem sportovní typ. Z toho domu si pamatuji ještě zeleným latexem natřenou zeď v koupelně.
V jistou chvíli jsem toho měla dost a oznámila jsem odchod. Musí mne doprovodit, protože to venku klouže. Zklamaně tak učinil. Takový konec našeho večírku asi nečekal. Nevím, jestli byl zklamaný z toho, že padla ta láhev brandy, nebo že přišel o moji vzácnou společnost. Pak mi ještě několikrát volal do práce. Zájem na mé straně ale už nebyl. Ani o něj, ani o jeho vtípky, ani o ten dům se zeleným latexem v koupelně.
Podruhé jsem šla na zahraniční seznamku. Odpovědí bylo asi pět. Zaujal mne pán z Hullu ve Velké Británii. Žije údajně v rodinném sídle. Má personál, který mu pomáhá udržovat dům, ale je na to sám a pochází z Indie. Já spasitelka jsem se hned chytila. Po několika mailech mi začal telefonovat a styl těch telefonátů mě měl varovat. Dokončoval za mne věty a měl prostě převahu. Nakonec proč ne? Vždycky jsem toužila po muži, který by část mého břemena veškerého rozhodování převzal na sebe. Dohodli jsme se na setkání ve Vídni v jednom dobrém hotelu, kde jsem si přála pro jistotu zajistit jednolůžkový pokoj. A dobře jsem udělala, jak se ukázalo později.
Vkráčela jsem do hotelové haly v kožichu z afghánského psa, který byl tehdy u nás v módě a moji prostorovou výraznost ještě podtrhoval. Od jednoho stolu povstal střízlík v nějakém sportovním oblečení, aby mne přivítal. Indický původ byl okamžitě jasný. Majestátně jsem na něj shlížela, ale on byl v pohodě. Třeba to tak v Indii mají. Ubytovala jsem se v krásném jednolůžkovém pokoji a na psací stůl jsem si položila dokumenty k vyřízení, které jsem si s sebou vzala pro případ, že by „nic jiného nebylo na práci“. Střízlík dorazil, aby mne pozval na večeři, kupodivu to nebylo do hotelové restaurace ale někam poblíž, vypadalo to jako jednoduchý fast food. Co jsme jedli, si už nepamatuji. Snad jen to, že si nechal svůj nedojedený zbytek zabalit a vzal si jej s sebou do hotelu.
Pozval mne k sobě do pokoje, zul si boty, sundal ponožky a skočil na postel. Diskutovali jsme o všem možném – o tom, že dnešní ženy chtějí víc, než by si zasloužily, že Tina Turner je patrně celý život sexuálně neuspokojená, čehož důkazem jsou její songy, vyzývavé taneční pohyby a tak. Nabídku ke sdílení lůžka jsem odmítla a vrátila jsem se raději do bezpečí svého pokoje. Dvakrát mi telefonoval, že mi dává ještě poslední šanci. Odmítla jsem a vrhla jsem se v celkem dobré náladě na tu práci, kterou jsem si vzala s sebou s prima pocitem, že jsem ten čas ve Vídni úplně neprošustrovala.
Ráno u snídaně jsme se potkali a já si jen pamatuji, že spěchal na nějaký okružní výlet Vídní a zasyčel na mne nad stolem, že za tu cenu, kterou ho ten výlet stál, si mohl v Anglii pořídit několik prostitutek. Na mne to žádný velký dojem neudělalo, ale byla to asi pravda. Udělala jsem si pohodové dopoledne, koupila jsem si za odměnu pár suvenýrů na památku a odjela jsem domů do Česka. Už nikdy jsme pak spolu nekomunikovali.
Ve třetím případě jsem se vrátila do reality prostředí, ve kterém žiji. Pán přiměřeného věku je v postavení majitele firmy, žena mu nedávno oznámila, že se cítí být mužem, on se cítí poněkud ponížen a potřeboval by ženu – partnerku. Poměrně brzy mi bylo jasné, že hlavně potřebuje být fit a ta žena k tomu prostě patří. Na první schůzku přišel chlapík úsporné postavy ale s převelikým sebevědomím a nezbytným manažerským kufříkem. Dali jsme si čaj. Přišlo mi legrační, že sáček s čajem hodil do konvičky tak jak byl (v celofánovém obalu) a divil se, že se nevyluhuje. Hodně mluvil o sobě a za každou větou říkal „bon“ (asi to bylo francouzsky); byla jsem z toho trochu rozpačitá. S tím sáčkem čaje jsem mu pomohla. Když jsme každý vypili asi polovinu své konvičky, začal se pozvolna přisunovat. I když jsem uhýbala, za chvíli už nebylo kam. Vzal moji levou ruku do svých dlaní, zadíval se na mne rádoby uhrančivým pohledem a zeptal se hlubokým hlasem: „Co teď cítíte, Martino?“. Po pravdě jsem odpověděla: „Nic“. Evidentně ho to zklamalo. Pak mi dlouze povídal, kolikrát týdně chodí do posilovny.
Příští schůzku jsme si domluvili v jedné z místních restaurací a protože jsem si už byla jistá, že mne ten pán nezajímá, i kdyby byl ředitelem Trump Tower, přizvala jsem na to naše setkání jednu svoji ovdovělou, velmi elegantní a trochu snobskou kamarádku a byla jsem si jista, že ti dva si „sednou“.
Když jsem dorazila, pán už jedl. Bylo mi to trapné, a tak jsem si objednala jen předkrm. Kamarádka přišla asi za půl hodiny. Dala si jen drink. Bohužel se zjistilo, že ti dva se nejen znají, ale že zahraniční zaměstnavatel kamarádky je přímým konkurentem pánovy firmy. Komunikace krutě drhla, a to jsem si myslela, že vykonávám společensky prospěšnou činnost. Svezlo se to do ironie a invektiv, a v jednu chvíli měl pan majitel firmy telefonát a odešel s tím, že byl „odvolán“. Ptala jsem kým a odpověděl, že „sám sebou“. My dvě s kamarádkou jsme zjistily, že předtím, než se vypařil, zaplatil pouze svoji vlastní útratu. Smály jsme se ještě dlouho.
Moje pokusy na seznamce tím skončily a rozhodla jsem se, že se raději osudu už nebudu plést do cesty.
