Článek
Přání mít velkou rodinu, byl zřejmě syndrom z dětství, kdy jsem vyrůstala po rozvodu rodičů s maminkou jako jedináček. V představách jsem si malovávala velký stůl a kolem něj plno lidí, kteří k sobě mají vždycky blízko.
Brzy jsem se vdala a protože můj muž pocházel z pěti dětí a měl oba rodiče, zdálo se, že můj sen o velké rodině se splní. Splnil se jen částečně a to na krátkou dobu pěti let. Po dobu těch pěti let mne totiž manželova rodina systematicky využívala. Blízko ke mně měli všichni jen když něco potřebovali: půjčit si peníze, oblečení, najíst se, napít, něco někde zařídit nebo se za někoho někde přimluvit. Zejména nejmladší z manželových sester si zvykla chodit do mé skříně jako do své a nosila moje oblečení, až je zničila anebo ztratila. Byla ze všech tří sester nejhezčí a tchánův miláček. Všechno jí dovolil a všechny její prohřešky omlouval. A že jich bylo. Přestala chodit do školy už v šestnácti a začala žít z věčného smyslu mužů pro ženskou krásu. Nijak se tím netajila. Když jsem se poznala se svým nastávajícím manželem, bylo jí sedmnáct a už tehdy byla pro rodinu problémem. Věčné výtržnosti a ostudy, noční či ranní příchody domů, mnohdy i za doprovodu policie. Rodina si s ní už nevěděla rady a nejraději by ji byla vložila do péče některému z jejích oddaných ctitelů. A jeden takový se nakonec opravdu našel. Vysokoškolský učitel Pepa byl skoro dvakrát tak starý jako Ivanka a byl jí zcela očarován. Její zhýralý život tehdy považoval za určitý druh originálního protest songu. Ivanka měla ovšem v ohni želízek hned několik. Jedním z nich byl například starý pan profesor na základní škole, který jí za pár užaslých kradmých dotyků napsal doporučení na střední školu, kterou ovšem Ivanka nikdy nedokončila. Dalším želízkem byl jeden místní DJ, kterému rovněž uhranula Ivančina svobodomyslnost. Utekla od rodičů, nastěhovala se k němu a nepřála bych Vám slyšet její slovník, kterým nás častovala, když jsme pro ni jako rodinná delegace jeden májový večer přišli – tchán, můj nastávající, jeho bratr a já. Do té ulice už jsme se nikdy neodvážili podruhé vstoupit. Tehdy jsme odtáhli s nepořízenou. O tchána jsme měli docela strach. Bylo mu tehdy už dost přes sedmdesát.
A protože jsme všechna její želízka přece jenom nemohli znát, dozvěděli jsme se jednoho dne, že Ivanka odjela s nějakými dvěma jugoslávskými týpky na Jadran. Jugoslávie tehdy patřila k západním státům, pro které bylo třeba vízum a ze kterých se většinou turisté už domů nevraceli. Když už se tam jednou dostali, svobodně se za hranicemi nadechli, roztáhli křídla a vyrazili za světlejší budoucností většinou do Austrálie nebo do Kanady. Měla jsem takových známých vícero. Ani jeden z nich neskončil špatně. – Jak jsme se zaradovali! Konečně je vystaráno! Určitě ji čeká štěstí někde na západě. Bohužel jsme se zmýlili. Ivanka se po čtyřech týdnech dobrodružného života k našemu velkému rozčarování vrátila, bez peněz a plná lásky k rodné zemi. Další výlet do Jugoslávie už zaplatil vysokoškolský učitel Pepa. Naplánované to bylo dobře. Z Bělehradu přes hranice do sběrného tábora pro uprchlíky v Itálii a z Itálie buď Kanada nebo Austrálie. Jenže ohýnek naší další naděje opět brzy pohasl. I když spolu opravdu odjeli a zájezd za oba zaplatil zamilovaný Pepa, Ivanka se vrátila za čtyři dny bez něho s tím, že nenašla odvahu emigrovat. To už byla závislá na alkoholu a na přivítanou z lásky vypálila své matce cigaretou na předloktí medailonek.
Pepa mezitím prožil několik týdnů ve sběrném táboře v Itálii a rozhodl se pro Kanadu. A jak to tak u slušných lidí bývá, začal si na dálku budovat ideální obraz své vyvolené. V té době nebyl telefon v každé rodině samozřejmostí a my jsme jej naneštěstí doma měli. Takže se v našem bytě konaly dohodnuté telefonní seance mezi Pepou z Kanady a Ivankou, kterou v jejím úsilí provdat se na západ obvykle přišla podpořit skoro celá rodina – tchán, tchyně, švagr se ženou a tehdy ještě i mentálně postižená švagrová, Ivančina nejstarší sestra, kterou později umístili do nějakého zařízení. Bylo opravdu v zájmu celé té naší velké rodiny, abychom Ivanku udali někam hodně daleko, třeba na Mars. Tchán občas s jemu vlastním potutelným úsměvem podporoval Ivanku ve vykreslování toho správného obrazu, který měl u Pepy zabrat. Ivanka tráví čas háčkováním deček a sní o počestném a spořádaném životě po Vašem boku. Ivanka se začala dokonce i učit anglicky, ale školné v jazykové škole je vysoké. Pošlete peníze? Ivanka by si ráda udělala řidičák, ale je dosti drahý. Pošlete peníze? – Pepa konzumoval návnadu i s navijákem, rozplýval se nad obálkou s dečkou, kterou uháčkovala Ivančina mentálně postižená sestra a posílal peníze jednou na autoškolu, podruhé na jazykový kurz nebo prostě na přilepšenou a byl na to hrdý. Vydělával v Kanadě slušně a určitě si představoval, že za jeho láskyplné asistence Ivanka jednoho dne konečně spočine v jeho náručí. Ta si zatím z jeho sponzoringu žila poměrně dobře. Nemusím dodávat, že do kurzu angličtiny nechodila a řidičský průkaz nikdy nezískala, vlastně se o to ani nepokusila.
Na druhém břehu Atlantiku se Pepovi začalo dařit dobře. Začal tudíž plánovat tuto vzornou vzdálenou milenku pojmout na dálku za svoji choť. Kdo myslíte, že jim měl s vyřizováním všech úředních náležitostí pomoci? Jestli hádáte, že já, pak jste se nezmýlili. Rodina mě vlastně nepřímo jejím zmizením pověřila. Bohužel to napoprvé neprošlo. Pepa byl emigrant a sňatek s emigrantem nebyl pro tehdejší československé úřady přijatelný. A protože na mne manželova veliká a pospolitá rodina opravdu tlačila, bylo nutno vymyslet plán. Pepa si najde nějakého důvěryhodného svobodného zástupce, kterého si Ivanka vezme a odjede za ním do Kanady. Pak se rozvede a Pepovu štěstí nebude stát v cestě už zhola nic. Rodina byla mým nápadem nadšena a Pepa vzal tento můj plán zcela za svůj. Začal vyřizovat papíry, jejichž překlad a soudní ověření jsem zařídila opět já. Ivanka se měla brzy stát paní Bruce Stapletonovou.
Nadešel den, kdy měl pan Bruce Stapleton, Ivančin nastávající manžel, kterého nikdy předtím neviděla, přiletět do Prahy. Shodou okolností jsem měla cestu do Prahy i já, měla jsem tam týden pobývat na nějakém veletrhu. Uvolila jsem se, že když Ivanka nevládne ani slovem anglicky, nějak ty dva dám dohromady, pošlu je domů autobusem a budu se věnovat svým vlastním záležitostem. Svatba byla určena v našem městě na příští sobotu. Jen čistě na okraj podotýkám, že hned to další pondělí jsme měli s manželem, Ivančiným bratrem, poslední rozvodové stání. A také musím dodat, že s úřady to tenkrát vůbec nebyla legrace; bylo třeba vysvětlit, kde se Bruce a Ivanka potkali, jak se do sebe zamilovali apod.
Když jsem toho nastávajícího Ivančina ženicha uviděla na letišti, myslela jsem, že omdlím. Ten Pepa musí být ale vůl! Já jsem ho sice nikdy nepoznala osobně, ale stejně to musí být vůl. Poslal za sebe kovboje s modrýma očima v kožené bundě s třásněmi, cvočky, a ve vysokých kožených botách, o jakém všechny pubertální holky sní už od dvanácti let. Vlnité tmavé vlasy po ramena, prošel letištní halou širokým krokem, jako by prožil většinu života v koňském sedle. Jeho oči se potkaly s Ivančinýma a bylo vymalováno. Nejenže je ten Pepa vůl, ale ještě k tomu korunovaný. Bruce s Ivankou si prostě padli do oka. Dobu před odjezdem autobusu z Florence jsme strávili v jakési vinárně, kde za mého vydatného tlumočení ti dva zjistili, že kromě vypitého vína spolu mají mnoho dalšího společného. Dlouho jsem pak na Florenci přemlouvala řidiče, aby je do toho našeho města vzal, že se nemusí bát, že by v autobusu dělali cirkus. O asi 3 litrech vína a fernetech jsem mu raději neřekla. Namísto odjezdu domů chtěli nejprve totiž společně přenocovat v nějakém pražském hotelu a to se mi zařizovat už nechtělo. Když odjeli, pustila jsem je z hlavy. Svatba je stejně až příští sobotu. Na ní bohužel musím být, protože nikdo jiný než já z rodiny ani pozvaných hostů anglicky nemluví. Tuhle poslední službu té své velké rodině, se kterou se příští pondělí ráda rozvedu, ještě udělám.
Ve svatební sobotu to ráno vypadalo, že je pan ženich-zástupce společensky unaven po tom bujarém týdnu se svojí nastávající tak, že snad ani nedojde na radnici. Vzala jsem si ho na starost a v jeho hotelovém pokoji, který připomínal bitevní pole, kde asi nebylo ani vítězů ani poražených, jsem ho strčila pod sprchu, aby alespoň trochu vystřízlivěl. Nahý, s jakýmsi ptačím hrudníčkem, už nevypadal tak sebejistě, jak jsem si ho pamatovala z pražského letiště. V tu chvíli se vlastně vůbec ani nezdálo, že by se chtěl ženit. Za asistence podnapilé nevěsty, která dohlížela na to, aby třeba neutekl nebo neusnul, se mi podařilo ženicha jakž-takž vystrojit na svatbu. Při svatebním obřadu se pak oběma novomanželům zázrakem podařilo udržet na nohou a přes menší nedostatky formální i komunikační se malé svatební procesí odebralo ke slavnostní hostině v salonku jednoho z městských hotelů.
Svatební hostina začala jako všechny takové události. Skončila ovšem velmi neslavně. Kvůli tomu, abych mohla překládat „konverzaci“ mezi novomanželi, mne posadili hned vedle nich do čela stolu. Mezitím oba částečně vystřízlivěli a lehce se „oťukávali“. A protože celý minulý týden strávili způsobem, při kterém verbální komunikace nebylo třeba, dozvídali se o sobě teprve teď základní údaje mým prostřednictvím. Zcela jsem se pohroužila do „práce“ a bohužel jsem si nevšimla, že tento živý rozhovor vzbudil velkou nevoli u mého tehdy ještě stále manžela, který už měl v sobě pár panáků. Vrávoravě vstal z druhé strany velkého, svatebně prostřeného a lahůdkami obloženého stolu, obešel jej, přistoupil ke mně a bez varování mi vrazil mohutnou facku. V tu chvíli jsem ani nepřemýšlela, proč to udělal, jestli žárlil anebo měl dojem, že překládám málo nebo moc. Vyskočila jsem ze židle a s vidinou našeho nadcházejícího rozvodového pondělka jsem tu ránu bez rozmýšlení opětovala s takovým rozmachem, že letěl pozpátku dobrých pár metrů a vzal s sebou i tchána, který mezitím spolu se všemi ostatními svatebčany vyskočil od stolu v reakci na ten první svatební incident. Oba se váleli na zemi, tchán se šeredně udeřil do hlavy o zeď a z hlavy mu tekla krev. Popadla jsem kabelku a než jsem z tohoto místa prapodivného svatebního veselí utekla, jsem ještě stačila zasyčet do tváře své -už bohudík jen posledních pár dnů- tchyni: „Tohle se může stát jenom ve vaší rodině“. Všichni svatebčané se rozeběhli jako hejno slepic a než jsem s ulehčením a uhánějícím srdcem opustila hotel, ještě jsem zahlédla novomanželku, jak se svatebním kloboučkem padajícím na jednu stranu vrávorá za hlasitého sprostého nadávání po točitých schodech ze salonku dolů do hotelové haly.
Pepa zaplatil Bruceovi nejen deset dnů v Československu a celou svatbu, ale jako bonus také týden ve Francii. Pro většinu Kanaďanů zůstává totiž Evropa nikdy nesplněným snem. A tak se naši milí novomanželé srdceryvně rozloučili a Bruce odletěl do Paříže užívat si Evropy. Paní Stapletonová musela zůstat a požádat před konečným vystěhováním za manželem o šestitýdenní návštěvní vízum do Kanady. Všichni jsme zapojili své síly a po několika desítkách organizačních telefonátů s Kanadou a rodinných návštěv Ivanka opravdu jednoho dne konečně odletěla. Ten kámen, který nám všem spadl se srdce, určitě způsobil někde malé zemětřesení. Chtělo se nám tančit a oslavovat. Netušili jsme tehdy, že příběh ještě nekončí. Já jsem však tou dobou byla už šťastně s touto svojí velkou rodinou rozvedená.
Ona totiž Ivanka po příletu do Toronta usoudila, že je lepší být ženou zábavného kovboje než nastávající ženou obtloustlého a plešatého vysokoškolského učitele, který si v Kanadě vybudovat kariéru mytím nádobí, a na letišti se k Pepově úžasu vrhla do náruče svého nyní již právoplatného manžela. Na osudové rozhodnutí zůstat s ním úředně měla pouhých šest týdnů. Celé čtyři z nich jsme žili v blahé naději, že se nám Ivanka už nikdy nevrátí a že nám jednou za rok nebo i za několik let pošle přání k Vánocům a Novému roku. Pátý týden se ozval sám Pepa telefonem, aby mě ponurým hlasem informoval, že jeho vyvolená nesplňuje kritéria, která jí dříve bláhově přisuzoval a dokonce si dovolil obvinit mne ze spiknutí. „Proč jste mne už dávno nevarovala, co to je za ženskou?“ Musela jsem protestovat. „Uvědomte si, že to byla moje švagrová a Vás jsem přece nikdy v životě neviděla!“ – Náš telefonický rozhovor skončil trpkým výčtem záporných Ivančiných vlastností, které jsme ovšem my tady doma všichni dobře znali. Ještě tu samou noc se ozvala sama královna. Nebyla právě v nejlepší kondici, ale mezi škytáním jsem vyrozuměla, že se její sponzor Pepa postavil na zadní a rozhodl se celou záležitost oznámit úřadům jako podvod. To by ovšem znamenalo, že by se Ivanka po těch legálních šesti týdnech pobytu, které měla československými úřady schváleno před úředním vystěhováním a „následováním manžela“ už taky nikdy nemusela do Kanady dostat, protože by ji kanadské úřady do země nevpustily. Hrůzostrašná vidina pro nás všechny! To bychom si přece po všem tom úsilí nezasloužili! A tak jsem radila, až se hory zelenaly. „Ať tě ani nenapadne se vracet! Už by ses ven odsud nikdy nedostala. Musíš za každou cenu zůstat, kde jsi a je jedno, s kým jsi.“ Kovboj s ptačím hrudníčkem byl zřejmě stále ještě oslněn Ivančinými půvaby a souhlasil s tím, že si je tedy ponechá. Myslím, že toho později nikdy nepřestal litovat. Ivanka si pobyt v Kanadě prodloužila na ilegální a její další osud mne přestal zajímat.
Tady příběh končí. Bývalá velká rodina dnes už zdaleka není tak velká a díky bohu to vlastně už ani není moje rodina. Jakýmsi způsobem k nim ale asi patřím, protože mne zvou na pohřby. Mne i mého syna; je jedním z nich. Ivanka se se svým kovbojem rozvedla a žije v Kanadě údajně s někým jiným. Je prý nemocná, ale ctitelů má prý pořád dost. Pokud vím, tady v Česku nikomu nechybí.
