1969: Fotbal rozpoutal opravdovou válku mezi zeměmi. Tisíce mrtvých, bombardování a tanky v ulicích

Jde „jen“ o první zápas baráže o postup na mistrovství světa, přesto obě malé středoamerické země berou utkání nesmírně vážně. Nikdo ale netuší, že právě začíná drama, které vyvrcholí skutečnou válkou.

Salvadorští fotbalisté dorazili do Tegucigalpy už v sobotu – a byla to dlouhá noc. Místo odpočinku je čekalo peklo v hotelu: rozvášněný dav honduraských fanoušků obklopil ubytování a celou noc na něj dorážel. Létaly kameny, okna se tříštila. Hooligans bušili do plechů a sudů, odpalovali petardy a auty troubili jako o život. Pochopitelně cíleně dělali hluk, aby soupeř neměl šanci usnout. Nadávky a nepřátelské pokřiky zněly až do rána. Když pak druhý den vyběhli nevyspalí Salvadorci na trávník, působili rozhozeně – a domácí Honduras toho dokázal využít.

Devadesátá minuta zápasu. Stav je 0:0, když tu najednou honduraský útočník Roberto Cardona uniká obraně a vsítí gól. Stadion exploduje nadšením – Honduras vítězí 1:0! V zemi vypuká euforie. Ale o pár set kilometrů dál, v Salvadoru, zavládne šok a zoufalství. Osmnáctiletá studentka Amelia Bolañosová, která sledovala utkání doma u televize, bez hnutí sedí a nemůže uvěřit prohře. Cítí jen nesnesitelné ponížení.

Najednou se zvedá, běží k otcovu psacímu stolu, vytahuje ze zásuvky pistoli a před zraky rodiny stiskne spoušť – rána do srdce ji na místě usmrtí. „Byla to dívka, která nedokázala snést ponížení, kterému byla vystavena její vlast, “ napsal druhý den salvadorský deník El Nacional. Amelia se v jediné tragické vteřině stává mučednicí národa – první „obětí“ blížícího se konfliktu.

Její pohřeb se promění v okázalou vlasteneckou manifestaci. Celé hlavní město San Salvador vychází do ulic, aby jí dalo poslední sbohem. Smuteční průvod vede čestná jednotka salvadorské armády s praporem. Za rakví, zahalenou národní vlajkou, kráčí prezident republiky, členové vlády a také celé salvadorské fotbalové mužstvo, které se kvůli tomu narychlo vrátilo z Hondurasu zvláštním letem. Z Amelie je národní hrdinka a symbol utrpení, které Honduras způsobil. Vzduch mezi oběma státy začíná jiskřit nebezpečnou touhou po odvetě.

Za týden nato, 15. června 1969, se hraje odveta v Salvadoru – a nálada v hlavním městě San Salvador připomíná rozžhavený kotel. Honduraský tým přijíždí do nepřátelského prostředí, které teď žene dopředu touha po pomstě. Role se přesně obrátily: tentokrát jsou to hosté z Hondurasu, kdo v hotelu nezažije ani minutu spánku. Už v noci se kolem jejich ubytování sbíhá rozběsněný dav Salvadorců. Okna hotelu praskají pod sprškou kamenů, davy řvou urážky.

Lidé házejí do pokojů pytle se shnilými vejci, mrtvými krysami a páchnoucími hadry – vším, co má soupeře dokonale vyděsit a znechutit. Honduraští hráči jsou nakonec raději ráno odvezeni na stadion obrněnými vozy armády. Po cestě je obklopují tisíce Salvadorců mávajících portréty „národní mučednice“ Amelie Bolañosové.

Situace daleko překračuje meze sportu. Celý stadion Flor Blanca střeží ozbrojení vojáci – v ochozech i kolem trávníku stojí kordony příslušníků salvadorské Národní gardy s prsty na spouštích. Ještě před úvodním hvizdem přijde další provokace: při salvadorské hymně fanoušci Hondurasu ohlušujícím pískotem a nadávkami úplně přehluší hudbu.

A když má být vztyčena vlajka Hondurasu, místní hooligans ji demonstrativně před očima diváků spálí. Na stožár pak Salvadorci vytáhnou jen zašpiněný hadr – symbol pohrdání vůči rivalovi. Hostující hráči jsou zděšení a myslí jediné: dostat se živí domů. „Ještě že jsme ten zápas prohráli,“ prohlásí s úlevou trenér Hondurasu Mario Griffin po závěrečném hvizdu. Jeho svěřenci pod psychickým tlakem skutečně nedokázali hrát – Salvador vítězí přesvědčivě 3:0.

Utkání ale zdaleka nic neuklidnilo, právě naopak. Už během zápasu dochází k potyčkám v hledišti a po jeho skončení násilí naplno propuká. Zfanatizované salvadorské davy lynčují honduraské fanoušky, kteří se snaží prchnout ze země. Dochází k bitkám, mnoho Hondurasanů je zraněno a nejméně dva lidé jsou ušlapání k smrti.

Ve vzduchu je cítit hysterie: salvadorské hlavní město slaví triumf, ale zároveň volá po odplatě za minulé příkoří. Na druhé straně hranice v Hondurasu mezitím propukají pogromy na tamní salvadorské přistěhovalce. Místní obyvatelé se mstí bezbranným rodinám z Salvadoru za ponížení v odvetném zápase – dochází k útokům na jejich domy, k žhářství i vraždám.

Během několika dní hlásí salvadorská vláda, že asi 12 000 vystrašených Salvadorců muselo prchnout zpět do vlasti před tímto násilím. Krátce po odvetě Salvador uzavírá hranice s Hondurasem a 26. června oficiálně přerušuje s honduraskou vládou veškeré diplomatické styky. Prohlašuje dokonce, že Honduras páchá „genocidu“ na salvadorských imigrantech. Fotbalová rivalita se změnila ve válečnou nenávist.

Zápasy a násilnosti kolem nich byly jen poslední jiskrou v sudu střelného prachu, který se mezi Hondurasem a Salvadorem hromadil už léta. Kořeny konfliktu tkví v zoufalých sociálních podmínkách. Salvador je v 60. letech přelidněná země – má téměř dvojnásobek obyvatel než pětkrát rozlehlejší sousední Honduras.

Mnoho salvadorských rolníků proto po generace migruje za volnou půdou právě do řídce osídlených honduraských oblastí. K roku 1969 žije v Hondurasu odhadem 300–500 tisíc salvadorských přistěhovalců, často na úrodné půdě u hranic. To pochopitelně budí nevraživost – místní Hondurasané těžce nesou, že „cizinci“ obdělávají jejich zemi.

Když honduraský prezident Oswaldo López Arellano prosadí v 60. letech pozemkovou reformu, odstartuje tím vyvlastňování majetku Salvadorců. Honduras zabavuje půdu i těm salvadorským farmářům, kteří ji poctivě koupili. Tisíce rodin jsou násilně vyhnány – stěhují se s nuzným majetkem zpět do Salvadoru a přinášejí zprávy o hořké křivdě.

V Salvadoru tak roste tlak veřejnosti i politiků, kteří volají po ochraně svých krajanů. Nacionalistická propaganda vybičuje na obou stranách vášně právě ve chvíli, kdy se střetnou fotbalové reprezentace. Stadionové rvačky tedy padly na úrodnou půdu – a po nich už byl jen krůček k otevřenému konfliktu.

Na začátku července 1969 stoupá napětí na maximum. Na hranicích obou států dochází k ozbrojeným šarvátkám a incidentům, při nichž umírají první vojáci i civilisté. Každá strana obviňuje tu druhou z provokací. Situaci se sice snaží mírnit Organizace amerických států, která apeluje na obě vlády k klidu, ale marně.

V pondělí 14. července 1969 v 18:00 hodin překračuje salvadorská armáda hranice Hondurasu a začíná válka. Salvador oficiálně hlásá, že jde chránit své občany před „barbarstvím“ Hondurasanů. Ve skutečnosti mezi oběma zeměmi propuká regulérní ozbrojený konflikt, kterému se kvůli předcházejícím zápasům brzy začne říkat „Fotbalová válka“.

První úder přichází ze vzduchu. V podvečer 14. července se nad honduraskými městy ozývá hřmot motorů a pískot sirén – letectvo Salvadoru podniká přepad nepřátelských letišť. Salvadorské piloty vede touha vyřadit honduraské stíhačky dříve, než vzlétnou. Improvizovaně nasazují i zastaralé stroje z druhé světové války: z oblohy útočí na letiště Toncontín u Tegucigalpy americké pístové stíhačky P-51 Mustang a dokonce dopravní DC-3 upravené na bombardéry.

Vzduchem dopadají první bomby, v ulicích hlavního města nastává panika a zmatek. Hondurasané se v šoku choulí ve dveřích domů nebo prchají z města, zatímco vojáci připravují odvetu. Celá Tegucigalpa se halí do tmy, zatímco někde po okolních kopcích burácí exploze.

Krátce poté už salvadorské tanky a oddíly pěchoty postupují přes pozemní hranici ve dvou směrech invaze. Jeden proud útočí středem země přímo směrem na Tegucigalpu, druhý míří severněji k bohatému údolí Sula. Salvadorci mají zpočátku převahu: jejich odhodlané jednotky podporované obrněnými vozy prorážejí honduraskou obranu a během prvního dne postoupí o 40 kilometrů hluboko do nepřátelského území. Zprávy salvadorského tisku jásají, že Honduras je na kolenou.

Druhý den však přichází honduraská odpověď. I Honduras má k dispozici několik starých bojových letounů – zejména legendární válečné stíhačky F4U Corsair z 2. světové války. Honduraské letectvo 15. července startuje odvetné nálety: bombarduje ropné sklady a rafinerie v Salvadoru, zasahuje také letiště v San Salvadoru. Plameny šlehají k nebi a Salvador během pár hodin přichází o pětinu všech zásob paliva.

V ulicích salvadorských měst se ve stejnou dobu schovávají lidé ve sklepích a s obavami poslouchají kvílení sirén. Nebeské souboje stíhaček brzy nabírají na intenzitě – nad hlavami vyděšených civilistů ve vzduchu krouží „létající veteráni“ z druhé světové. Tyto dogfighty z roku 1969 jsou historickou kuriozitou: jde o vůbec poslední letecké bitvy vrtulových stíhaček v dějinách.

Na zemi zatím Salvador dál postupuje vpřed. 16. července probíhá největší pozemní střet války: salvadorské tanky a pěchota se probojují až k důležitému honduraskému městu Nueva Ocotepeque nedaleko hranic. Pod vedením plukovníka Maria „El Diabla“ Velázqueze zde Salvadorci zaútočí na opevněnou obranu. Děla duní, ozývá se kulometná palba a po těžkých bojích musí honduraské jednotky ustoupit i s civilisty – město padne do salvadorských rukou.

Pro Honduras to znamená pokořující ztrátu. Jenže Salvador vítězství nevyužije: vázne mu zásobování a dojde munice, takže jeho ofenziva se začne zastavovat. Na některých místech navíc Salvadorcům vzdorují ozbrojení místní domobranci. Honduras naopak mobilizuje zálohy a stahuje k frontě další vojáky. Situace se mění v pat – a oběma zemím začíná hrozit vleklá krvavá řež.

Mezitím už ale zasahuje celý svět. Středoamerický konflikt budí pozornost mezinárodního tisku a do věci se ostře vloží Organizace amerických států (OAS). Ta vyzývá Honduras i Salvador k zastavení palby a hrozí ekonomickými sankcemi. Po čtyřech dnech bojů – 18. července 1969 – OAS konečně vyjedná příměří a válečné šílenství se zastaví po zhruba 100 hodinách.

Salvador sice zpočátku otálí s úplným stažením vojsk z obsazeného území, ale po nátlaku se i poslední jeho jednotky v první srpnové dny vracejí domů. Frontové linie se tak vrací v podstatě do původního stavu. Fotbalová válka trvala jen několik dní – důsledky však zanechala hrozivé.

V krvavém účtu krátké války figurovaly převážně oběti z řad civilistů. Podle odhadů zahynulo během čtyř dnů bojů kolem dvou až tří tisíc lidí, z toho naprostá většina byli obyčejní vesničané a měšťané na honduraské straně, kde probíhala většina bojů. Mnohé honduraské vesnice lehly popelem, tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou.

V rozbombardovaných troskách domů a u silnic zůstávaly ležet mrtvoly vojáků i nevinných rodin. Neexistují přesné statistiky, ale jisté je, že během tohoto „fotbalového“ konfliktu tekla skutečná krev. Honduras po válce přiznal asi 250 padlých vojáků a necelých 1000 raněných, nicméně jeho vlastní kněží v terénu hlásili jen mezi civilisty tisíce mrtvých.

Salvador evidoval několik set padlých a nezvěstných. Kromě ztrát na životech byly zničeny i vzácné historické letouny – z oblohy se dolů zřítilo nejméně pět zastaralých stíhaček a bombardérů, které obě letectva nasadila.

Největší „dozvuky“ války však nastaly až po jejím skončení. Hranice mezi oběma státy zůstala po konfliktu dlouhodobě uzavřená a vztahy zmrazené – mírová smlouva byla podepsána až po dlouhých jedenácti letech, v říjnu 1980. Co hůř, Honduras vyhnal většinu salvadorské menšiny – odvetou či ze strachu opustilo Honduras odhadem přes 300 000 Salvadorců, kteří tam před válkou žili.

Tito navrátilci zaplavili už beztak přelidněný Salvador a jejich zoufalá situace (neměli práci, půdu ani domovy) přerostla v novou sociální krizi. Historici se shodují, že právě tento problém byl jednou z hlavních příčin vypuknutí občanské války v Salvadoru o desetiletí později – konfliktu, jenž si vyžádal desítky tisíc dalších obětí.

A co původně ohlášený fotbalový souboj o postup na mistrovství světa? Ten se paradoxně skutečně dohrál – 27. června 1969 se v Mexiku odehrál náhradní rozhodující třetí zápas, v němž Salvador porazil Honduras 3:2 v prodloužení. Salvador si tak zajistil historickou účast na světovém šampionátu.

Jenže zatímco se jeho reprezentace chystala na cestu do Mexika 1970, doma už hořely barikády a burácely tanky. Salvador nakonec na mistrovství světa prohrál všechny zápasy a nedal ani gól, což v porovnání s lidskou tragédií války stejně nikoho příliš nezajímalo. Na obou stranách hranice zůstaly po válce stovky čerstvě vykopaných hrobů, smutek a bída.

Příběh „Fotbalové války“ z léta 1969 dodnes působí neuvěřitelně – zní jako přehnaná filmová zápletka nebo satira. Jenže všechno se skutečně stalo. Dva chudé středoamerické národy se v šílené spirále nacionalismu nechaly strhnout k boji kvůli fotbalovým výsledkům. Samotný sport zde samozřejmě nebyl jedinou příčinou války, ale sehrál roli jiskry, jež zapálila sud prachu nahromaděného z let útlaku a nespravedlností.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Football_War

https://www.zinnedproject.org/news/tdih/soccer-war/

https://www.securitymagazin.cz/historie/fotbalova-valka-corsairy-proti-mustangum-1969-1404062520.html

https://www.ebsco.com/research-starters/history/soccer-war