54 let stará vražda isdalské ženy patří mezi nejtemnější záhady Norska. Byla opravdu špiónkou?

Isdalen – v překladu „Ledové údolí“ – je malebné, ale opuštěné místo obklopené strmými svahy hory Ulriken. Místní mu však odjakživa přezdívají „Údolí smrti“. Už ve středověku tam prý docházelo k rituálním sebevraždám a ještě v 60. letech několik nešťastných turistů zahynulo po pádu v mlze. Ten mrazivý den roku 1970 však údolí vydalo jedno z nejděsivějších tajemství norské kriminalistiky.

Rodinu při výšlapu upoutal podivný, pronikavý zápach spáleniny. Připomínal připálené maso a nedal jim spát – rozhodli se sejít ze stezky a najít jeho zdroj. Jen o pár desítek metrů dál je čekal šokující nález: mezi balvany leželo lidské tělo ohořelé k nepoznání. Vyděšený profesor okamžitě spěchal zalarmovat policii.

Po příjezdu vyšetřovatelů se ukázalo, že mrtvola patří neznámé ženě. Ležela na zádech v nepřirozené poloze; její paže byly zdvižené a ruce křečovitě sevřené v pěst, což je typické pro těla spálená žárem. Přední část těla – obličej, hrudník i vlasy – byla zuhelnatělá, zatímco záda zůstala téměř nedotčená ohněm. Ženin výraz jako by ustrnul v tichém výkřiku. Nikdo z přítomných si neuměl představit, jak vypadala zaživa.

Policisté při ohledání místa našli řadu bizarních stop, které záhadu jen prohloubily. Kousek od těla ležely osobní věci oběti: prázdná láhev od likéru (později identifikovaná jako norský bylinný likér značky St. Hallvard), dvě zčásti roztavené plastové lahve od vody, gumové holínky, deštník, kožešinová čepice, šála, nylonové punčochy, vlněný svetr, dámská kabelka a krabička zápalek.

Nechyběly ani cennosti – našly se náramkové hodinky, dva náušnicové kroužky a prsten. Vše bylo rozházeno kolem mrtvé. Nápadné však bylo, že žena žádný ze šperků neměla na sobě – byly pečlivě položeny vedle těla, jako by je tam někdo naaranžoval. Jeden z prvních soudních vyšetřovatelů později uvedl, že rozmístění věcí kolem působilo téměř obřadním dojmem. Celý výjev byl mrazivý a tajuplný, jako by snad šlo o nějaký bizarní rituál uprostřed divočiny.

Další záhada: z úplně všech nalezených předmětů někdo systematicky odstranil jakékoli identifikační znaky. Visačky z oblečení byly odstřiženy, etikety na lahvích oškrábány, nápisy a značky znečitelněny. Dokonce i sériové číslo hodinek bylo pryč. Nenašel se jediný předmět, který by prozradil jméno či původ záhadné ženy. Také okolní terén přinesl pár indicií – pod tělem ležela částečně spálená kožešinová čepice nasáklá petrolejem a v okolí se povalovaly ohořelé útržky papírů.

Zdálo se, že na místě hořel ohníček či výheň, od které chytlo ženino oblečení. Co však tomu všemu předcházelo? Kdo byla tato neznámá a co ji přivedlo do odlehlého „údolí smrti“? Vyšetřovatelé tušili, že stojí před velmi neobvyklým případem.

Tělo neznámé ženy bylo převezeno k soudnímu lékaři na patologický ústav Gades Institutt v Bergenu. Pitva potvrdila hrůznou domněnku – žena zemřela násilnou a bolestivou smrtí. V dýchacích cestách oběti patolog našel jemné saze a v plicích stopy kouře, což neklamně značí, že žila v okamžiku, kdy hořela.

Oheň tedy nevypukl až po smrti – nešťastnice se ještě nadechla žhavého kouře, než zemřela. Jako bezprostřední příčina smrti byla určena kombinace otravy oxidem uhelnatým (z vdechovaného kouře) a masivního předávkování prášky na spaní.

V krvi a žaludku oběti se našlo velké množství barbiturátů – lékaři odhadli, že požila 50 až 70 tabletek silného sedativa fenemal. Vedle těla navíc leželo dalších 12 nepozřených pilulek, patrně téhož léku. Žena tedy před smrtí spolykala smrtící dávku prášků. Otázkou zůstává, zda dobrovolně – nebo pod nátlakem.

Pitva odhalila i další zajímavé poznatky. Tělo patřilo ženě ve věku zhruba 30 až 40 let, drobnější postavy (asi 164 cm vysoké). Nebyla těhotná a podle stavu pohlavních orgánů nikdy nerodila. Na pravé straně krku však měla podlitinu, jako od silného úderu či pádu. Mohlo dojít ke rvačce nebo ke škrcení?

Takové zranění podporovalo podezření, že na její smrti mohl mít podíl někdo další. Forenzní technici si všimli i neobvykle kvalitního zubního ošetření, které žena měla – drahé korunky a zubní práce, jaké se v Norsku příliš neprováděly. Pro jistotu proto vyjmuli zesnulé čelist a uschovali ji do policejního archivu pro případné pozdější zkoumání. Přesto všechno to nejzásadnější zůstávalo nevyjasněno: jak se ta žena jmenovala a co přesně se jí stalo?

Bergenská policie rozjela rozsáhlé pátrání po totožnosti oběti. V médiích se objevila výzva, aby se přihlásil každý, kdo by mohl poskytnout informace. Vyšetřovatelé vyslechli personál místních hotelů a brzy zjistili první stopy. Podle zaměstnanců bergenského hotelu Hordaheimen odpovídal popisu oběti jistý host, mladá elegantní žena, která se tam ubytovala 19. listopadu – tedy pouhých pár dní před tragédií.

Zapsala se pod jménem „Elisabeth Leenhowerová“ a působila nervózním dojmem. Měla tmavé vlasy, drobnou štíhlou postavu a mluvila více jazyky – personálu tvrdila, že pochází z Belgie. Většinu času trávila na pokoji a zdálo se, že je neustále ve střehu, jako by se něčeho bála. Dne 23. listopadu se náhle odhlásila, účet zaplatila v hotovosti a spěšně požádala o taxi na nádraží. To bylo naposledy, kdy ji někdo viděl živou – až do nálezu těla o šest dní později.

Krátce nato přišel průlom: na hlavním nádraží v Bergenu byly objeveny dvě opuštěné cestovní kufry, které tam někdo uložil do úschovny právě kolem 23. listopadu. Jejich obsah vyrazil policistům dech. Kufry totiž zjevně patřily mrtvé ženě – a byly doslova pokladem záhadných indicií.

Uvnitř se nacházelo pestré společenství předmětů: dámské oblečení a boty, kosmetika, hřebeny a kartáč na vlasy, elegantní paruky z tmavých vlasů, brýle s obyčejnými skly (nenedioptrické), několik laciných čajových lžiček, mapy a cestovní jízdní řády, balíček pohlednic a také poznámkový deník s tajuplnými kódovými záznamy.

Nechyběly ani peníze – v podšívce jednoho z kufrů bylo ukryto 500 německých marek a volně uvnitř leželo 130 norských korun a hrst drobných mincí z Belgie, Švýcarska a Británie. Na jedné tubě léčivého krému (údajně na ekzém) bylo napsáno „Norma O.“, ale jméno bylo částečně seškrábané. Co však bylo nejpozoruhodnější: úplně ze všech věcí v kufrech někdo stejně jako na místě činu odstranil štítky a značky.

Žádné jméno, žádný pas, žádný dopis – zase ani stopa k totožnosti majitelky. Veškeré otisky prstů na věcech byly utřeny či nezřetelné. Jeden klíčový důkaz se však našel: na sklíčku oněch brýlí odborníci přece jen objevili částečný otisk, který souhlasil s otiskem prstu mrtvé ženy. Nyní bylo jisté, že kufry patřily jí. Jenže místo odhalení jména přinesly další záhady – jako by si ta neznámá sama pečlivě zahladila stopy za svým životem.

Vyšetřovatelé se soustředili na šifrované poznámky v deníku. Kombinace písmen a čísel zprvu nedávala smysl, ale po usilovné práci kód rozluštili. Ukázalo se, že jde o jakýsi cestovní deník – záznamy o datech a místech, která žena v posledních měsících navštívila. A bylo toho nemálo: podle poznámek procestovala norská velkoměsta Oslo, Trondheim, Stavanger, Bergen a několikrát pobývala i v Paříži.

Policie porovnala data a místa s hotely a skutečně zjistila, že v těchto termínech se v důležitých městech objevovala podobná cizinka pod různými jmény. Vynořil se obraz ženy, která neustále měnila identitu. V Norsku a po Evropě používala nejméně osm různých falešných jmen a k nim odpovídající pasové doklady.

V hotelech se zapisovala například jako Geneviève Lancierová, Claudia Tieltová, Vera Jarleová, Alexia Zarne-Merchezová, Fenella Lorcková či právě Elisabeth Leenhouwerová. Zajímavé je, že i když jména, věk a profese uváděla pokaždé jiné, národnost psala vždy „belgická“. Formuláře při ubytování vyplňovala střídavě francouzsky nebo německy.

Tvrdila, že je obchodní zástupkyní nebo že obchoduje se starožitnostmi. V zavazadlech měla moderní stylové šaty a paruky, díky nimž mohla měnit svůj vzhled. Podle personálu několika hotelů navíc často po pár dnech požádala o přestěhování do jiného pokoje, jako by se bála, že ji někdo sleduje. Svědci vzpomínali, že působila elegantně, ale stále ostražitě – a že se při komunikaci občas nejistě ohlížela přes rameno.

Byla zkrátka mistryní v „mizení před očima“ – zanechávala za sebou jen hádanku z falešných identit. Tato zjištění vehnala do vyšetřování zcela nový směr: Kým ve skutečnosti byla tajemná „Isdalská žena“ (jak ji média překřtila podle místa nálezu)? A proč žila pod tolika krycími jmény?

Píše se rok 1970 – vrcholí studená válka a neklid mezi Západem a Východem. Norsko, člen NATO sousedící s železnou oponou, bylo tehdy dějištěm intenzivní špionážní aktivity. V této atmosféře se nabízela lákavá teorie: Isdalská žena byla tajná agentka, zapletená do mezinárodní špionáže. Pro tuto domněnku mluvila řada nepřímých důkazů.

Její konspirativní chování – neustálá změna aliasů, používání kódů v zápiscích, paruky, obezřetnost – přesně odpovídá profilu člověka na utajené misi. Navíc Bergen a okolí nebyly náhodným cílem: poblíž se nacházely vojenské objekty a testovaly se zde nové zbraňové systémy.

Norská armáda později potvrdila, že pohyb záhadné ženy časově i místně odpovídal tajným zkouškám nové protilodní rakety „Penguin“ v 60. letech. Dokonce se objevilo svědectví rybáře, který v oblasti Stavangeru (kde probíhaly testy raket) zahlédl malou tmavovlasou ženu, jak dalekohledem pozoruje vojenskou základnu – a podle fotografie v novinách v ní později rozpoznal Isdalskou ženu.

V jednom z bergenských hotelů si zas personál vybavil, že tato žena seděla u večeře poblíž stolu, kde jedli dva uniformovaní muži s německým přízvukem – zřejmě námořní důstojníci. Mohla snad sbírat informace? A pokud ano, pro koho pracovala – pro východní blok, nebo pro západní spojence?

Další indicie zavánějící špionáží vyšla najevo mnohem později. V roce 2005 jeden Bergeňan přinesl novinářům zarážející vzpomínku: 24. listopadu 1970 (pouhých pět dní před nálezem těla) prý na horské stezce poblíž Bergenu potkal vystrašenou elegantní ženu, která se do terénu nehodila – neměla ani kabát, jen lehké městské oblečení a polobotky. Chtěla mu cosi říct, ale nakonec jen spěchala dál. Krátce za ní kráčeli dva vysocí muži v dlouhých černých kabátech, zachmuření a nápadně cizího (jižanského) vzhledu.

Muži ženu tiše sledovali s odstupem asi 20 metrů. Svědek měl silný pocit nebezpečí; byl rád, když ho trojice minula. Teprve když se později v novinách objevil identikit Isdalské ženy, došlo mu, že potkal ji – a zřejmě i její pronásledovatele. Okamžitě vše oznámil známému policistovi, od něj se ale dozvěděl jen: „Zapomeň na to, ten případ se nikdy nevyřeší.“

Údajně mu naznačil, že žena byla „nasazená“ (patrně agentka) a že nemá cenu se v tom vrtat. Svědek si proto tajemství nechal pro sebe více než 30 let. Pokud je jeho výpověď pravdivá, vrhá na celý případ zcela jiné světlo – vše by nasvědčovalo vraždě na objednávku a možnému zapojení rozvědek.

Představme si tu verzi událostí: záhadná cizinka je špionka na nebezpečné misi. Sledují ji nepřátelští agenti (oněch „mužů v černém“), kteří ji nakonec dostanou. Co se dělo v Isdalen? Možná ji zajali, donutili vzdát se falešných dokladů, spolknout smrtící dávku prášků a pak se pokusili inscenovat její sebevraždu.

Proto ty pečlivě naaranžované předměty a spálení těla, aby se zničily stopy. Zní to jako scénář z bondovky – ale není tak přitažený za vlasy, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti? Přesto zůstává několik znepokojivých otázek. Proč by profesionální vrazi volili tak složitý způsob zabití (jed, oheň), když kulka do hlavy by „problém“ vyřešila rychle a nenápadněji?

Chtěli snad vypadat, že žena spáchala sebevraždu přehnaně dramaticky? A proč se obtěžovat s pálením těla, když beztak zanechali nedotčené zuby a otisky prstů – tedy věci, které by při identifikaci pomohly? Je možné, že šlo o varování či demonstraci, nebo naopak narychlo zpackanou akci? Jisté je, že skuteční agenti (ať už zločinci nebo tajné služby) obvykle pracují mnohem tišeji. Teorie o špionáži tak sice zůstává nejpopulárnějším vysvětlením, ale zdaleka ne jediným.

Zatímco noviny živily špionážní spekulace, oficiální policejní vyšetřování v roce 1970 zvolilo střízlivější závěr. Po několika týdnech bez výsledku byl případ s překvapivou rychlostí odložen a spis uzavřen. Úřady dospěly k verzi, že šlo nejspíše o sebevraždu předávkováním barbituráty, a tragickou neznámou ženu přestaly aktivně hledat.

Mnozí kriminalisté, kteří na místě zasahovali, však této verzi už tehdy nevěřili. Pochybnosti ostatně sdílela i norská veřejnost – případ Isdalské ženy se zařadil mezi největší záhady v dějinách země a dodnes budí vášně. Proč by si sebevrahyně odstřihávala štítky z oděvů a zbavovala se vlastní identity? Proč by polykala smrtící koktejl prášků a zároveň se polévala benzínem a zapalovala?

A pokud se snad jednalo o podivný sebezničující akt, jak se vůbec do toho těžko přístupného údolí sama dostala? Proti verzi sebevraždy mluvily i hmatatelné důkazy: žádné ohniště či stan, které by nasvědčovaly pokusu o táboření; naopak modřiny a indicie zápasu.

Logická úvaha proto velí zvažovat spíše vraždu – jenže s neznámou obětí a beze stop podezřelých bylo takřka nemožné ji vyšetřit. Pro norskou policii, čelící domácímu i mezinárodnímu tlaku, bylo možná pohodlnější případ uzavřít jednoduchým závěrem, než připustit, že by na norské půdě mohl řádit cizí špion či zabiják.

Nedostatek jasných odpovědí dal během let vzniknout celé řadě teorií o tom, kým Isdalská žena byla a proč zemřela. Kromě špionáže se často zmiňuje možnost napojení na organizovaný zločin. Mohla být zapletena do pašování, černého obchodu či jiných nelegálních aktivit, kde je běžné používat falešné identity?

Snad převážela cenné zboží nebo informace a stala se obětí soupeření gangů. Jiná odvážná hypotéza tvrdí, že mohla jít o „lovkyni nacistů“ – tedy osobu, která po válce pátrala po ukrytých válečných zločincích. Pokud se žena narodila kolem roku 1930 v Německu (jak naznačily pozdější analýzy), mohla mít osobní motivaci hledat bývalé nacisty.

A Norsko v 70. letech nebylo prosto skrývajících se válečných zločinců. Podle této teorie pracovala pro izraelskou tajnou službu, vystopovala vysoce postaveného nacistu – a jeho komplicové ji zlikvidovali. Zní to jako konspirační thriller, ale i takové úvahy se objevily.

V poslední době zazněla i teorie mnohem všednější, leč stále ponurá: podrobná rekonstrukce cest Isdalské ženy jednoho badatele přivedla k domněnce, že mohla být vysoce postavenou prostitutkou či placenou společnicí pohybující se po Evropě. Její itinerář prý vypadal jako plán „pracovních cest“ za klienty, vždy se vracela do výchozího bodu (možná domovské země) a za každou identitou se mohl skrývat jiný zákazník. Tomu by odpovídalo, že byla vídána s různými muži, kteří se pak nikdy nepřihlásili jako svědci.

Pokud by to byla pravda, nelze vyloučit, že zemřela rukou násilnického klienta nebo pasáka – opět by šlo o vraždu a následné zahlazení stop. Žádná z těchto teorií však nebyla potvrzena a žádná dosud nepodává vyčerpávající vysvětlení všech zvláštností případu. Isdalská žena tak zůstává záhadou otevřenou mnoha interpretacím – od špionážního dramatu po tragický osobní příběh.

Neznámá žena byla nakonec 5. února 1971 pohřbena na hřbitově Møllendal v Bergenu. Protože se nepodařilo dohledat žádné příbuzné, obřad proběhl skromně a pietně. Policie se rozhodla pro katolický pohřeb – snad proto, že zesnulá v hotelových knihách často používala příjmení podle svatých, což naznačovalo katolickou víru.

Pohřebního obřadu se účastnilo jen 16 členů bergenské policie, kteří jí přišli vzdát úctu. Tělo bylo uloženo v neoznačeném hrobě v zinkové rakvi, aby v případě potřeby bylo možné ostatky zachovat a případně exhumovat. Pro jistotu také vyfotografovali průběh obřadu, kdyby se později ozvala rodina.

Po tomto smutném epilogu jako by případ upadl v zapomnění. 70. a 80. léta plynula a Isdalská žena se stala spíše mrazivou legendou, která občas probleskla v novinách jako „nevyřešená záhada z Údolí smrti“. V policejních archivech ležel její černý spis plný nezodpovězených otázek a zdálo se, že se už nikdy nedozvíme, kdo ta neznámá byla.

Přesto případ nikdy zcela nevyšuměl. Každé výročí nálezu se našli novináři či nadšenci, kteří jej připomněli a volali po obnovení pátrání. Zlom nastal po 45 letech: v roce 2016 se norská veřejnoprávní televize NRK ve spolupráci s policií rozhodla případ znovu otevřít.

Jednak díky neutuchajícímu zájmu publika, jednak kvůli moderním technologiím, které v 70. letech neexistovaly. Vyšetřovatelé věděli, že mají k dispozici cenné uchované vzorky – například čelist zesnulé ženy, která od pohřbu zůstala uschována mimo hrob. Zorganizovali proto nové analýzy.

Nejprve tým oslovil amerického forenzního umělce Stephena Missala, který na základě dobových fotografií lebky a svědeckých popisů vytvořil několik rekonstrukcí podoby Isdalské ženy. Tyto kresby byly ukazovány pamětníkům a mezinárodně šířeny přes Interpol, avšak žádný jednoznačný ohlas nepřinesly.

Mnohem slibnější byly vědecké testy. Izotopová analýza zubů provedená roku 2017 odhalila překvapivé detaily o původu oběti. Poměry izotopů strontia v zubní sklovině naznačily, že žena se narodila kolem roku 1930 v oblasti střední Evropy, pravděpodobně nedaleko Norimberku v Německu, a jako malé dítě se v 40. letech přestěhovala do Francie či francouzsko-německého pohraničí.

To koresponduje i s analýzou jejího rukopisu z hotelových přihlášek – experti usoudili, že byla vzdělávána spíše ve frankofonním prostředí. Je tedy možné, že skutečně pocházela z Belgie, jak sama uváděla, anebo ze severní Francie. Některé stopy ze zubů dokonce ukázaly, že v pozdější době prodělala stomatologické zákroky používané v Jižní Americe či na Dálném východě – to může naznačovat, že hodně cestovala i mimo Evropu.

Zatím nejdále se dostala moderní DNA analýza. Norským kriminalistům se podařilo získat z dochovaných vzorků téměř kompletní DNA profil neznámé ženy. Genetici zjistili, že po mateřské linii patřila k haploskupině H24, která se vyskytuje především v jihovýchodní Evropě a jihozápadní Asii. Je tedy možné, že její rodové kořeny sahají někam na Balkán nebo Blízký východ.

Analýza také potvrdila, že byla evropského původu a neměla žádné přímé příbuzné v norských databázích. Tým se spojil s mezinárodními databázemi DNA a genealogickými experty, aby zkusili vystopovat žijící příbuzné po celé Evropě – zatím však bez výsledku.

Každopádně se díky DNA objevil další zajímavý detail: mezi pasažéry jednoho z letů, jimiž žena v roce 1970 cestovala do Norska, figurovala jistá nejmenovaná Francouzska, kterou se nepodařilo identifikovat. Badatelé se domnívají, že mohla cestovat právě pod francouzským pasem jako další ze svých převleků. Tato stopa opět zapadá do špionážní mozaiky – mohla mít doklady více zemí.

Obnovené vyšetřování provázela i nebývalá mediální pozornost v zahraničí. NRK společně s britskou BBC natočily dokumentární podcast „Death in Ice Valley“ (Smrt v Ledovém údolí), který od roku 2018 v několika epizodách detailně rozebíral celý případ pro mezinárodní publikum.

Podcast se stal hitem a přilákal množství amatérských pátračů i pamětníků. Dokonce se díky němu přihlásili noví svědci – například jeden muž z Francie tvrdil, že v létě 1970 měl krátký románek s ženou, která nápadně odpovídala Isdalské ženě. Podle jeho výpovědi šlo o okouzlující polyglotku s nezvyklým balkánským akcentem, která o sobě odmítala sdělit osobní detaily.

Prý často telefonovala s někým do ciziny a mezi jejími věcmi zahlédl paruky, pestré oblečení a fotografii, na níž dotyčná sedí na koni. Dotyčný Francouz už tehdy pojal podezření, že jeho tajemná známost může být špionka, a když pak zmizela, bál se vše nahlásit.

Jeho svědectví i onen snímek pak zveřejnil regionální tisk ve Francii – bohužel ani to nepřineslo jednoznačné rozřešení. V roce 2023 dokonce švýcarský list Neue Zürcher Zeitung zveřejnil teorii, že Isdalská žena mohla mít spojení se skandálním švýcarským bankéřem Françoisem Genoudem, známým financováním extremistických skupin, a naznačil i možnou sabotáž vyšetřování ze strany tajných služeb.

Tato tvrzení nelze ověřit – jen dokládají, že ani po půl století zájem o tajemnou mrtvou z Isdalu nepolevuje a plodí další spekulace.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Isdal_Woman

https://www.youtube.com/watch?v=Wycg5iLdFTo&list=PLz_B0PFGIn4dA6JtunVW_Gz8pNltCshwt

https://www.heartstartspounding.com/episodes/isdalwoman

https://www.nrk.no/isdal/en/

https://allthatsinteresting.com/history-uncovered/isdal-woman

https://www.lifeinnorway.net/isdal-woman/