Článek
Už odmalička žiju s pocitem, že kolem mě je neviditelná bariéra. Sedám si doma v obýváku, sleduju, jak rodiče krmí Lucii a jak se očima starostlivě upínají právě k ní. Prý je to samozřejmé, když je Lucie nemocná, potřebuje jejich neustálou pozornost a nadstandardní péči. Ale co já? Jako bych byla průhledná.
Žijeme v malém městečku poblíž Pardubic. Táta tam dřív pracoval v jedné firmě, máma se starala o dům a Lucii. Mně tvrdili, že jsem „šikovná holka, která už všechno zvládne sama“. Nejdřív jsem to brala statečně. Chtěla jsem mámě a tátovi ulehčit, neuštědřovat jim další stres. Když se Lucie znovu dostala do nemocnice, řekla jsem si: „Budu poslouchat, dělat si úkoly, uklízet a starat se o večeři, a hlavně si nebudu stěžovat.“ Jenže to trvalo měsíce. A pak roky.
Lucie rostla, měla spoustu lékařských vyšetření, ale pro mě nikdo neměl čas. Já se učila obstarávat sama sebe. Jednou jsem i ošklivě spadla z kola, vrátila se domů celá poškrábaná, ale táta právě řešil Luciiny záchvaty a máma se na mě jen v rychlosti podívala, jestli nemám nic zlomeného, a šla dál. Někdo mi řekne, že jsem mohla jít za nimi a naléhat. Ale říct co? "Podívejte, taky mě to bolí, taky vás potřebuju"? Jen bych si připadala ještě hůř, jako sobec.
Lucie je upoutána na vozík a z části nerozumí, co se kolem ní děje. Přesto ji miluju, snažím se jí pomáhat s jídlem, povídat si s ní, pouštět písničky. Jenže já jsem navíc člověk, ne jen asistent. Poslední rok, kdy mi je už šestnáct, si uvědomuju, jak moc jsem sama. Kamarádky mě zvou na výlety, ale já radši zůstávám doma, co kdyby náhodou rodiče viděli, že také existuju, a já zrovna nebyla na očích?
Před měsícem jsem přemýšlela, že se svěřím ve škole, ale nevěděla jsem komu. Třídní učitelka je sice milá, jenže vím, jak by reagovala máma: „Nemluv o nás nikomu, Lucie se cizích bojí.“ Jednou jsem se zmínila, že bych chtěla jet se spolužáky na větší zájezd. Rodiče se zhrozili: „Ty si snad myslíš, že na to máme peníze? Všechno padne na tvoji sestru!“ Tak jsem mlčela a došla si sama koupit pastelky, abych aspoň kreslila a ukryla se v barvách, když už to doma jinak nejde.
Začínám vidět, že tohle ticho už není jen moje volba, ale něco, co mě zabíjí zevnitř. Stále v sobě bojuju, jestli se mám ozvat. Co když budu jen další přítěží? Co když mi naši řeknou, že jsem jim ukradená, že "Lucie je přece ta, kdo doopravdy trpí"? Občas mám pocit, že křičím do prázdna, ale nikdo ten křik neslyší. Rodiče jsou totiž skálopevně přesvědčeni, že já jsem zdravá, samostatná, „nemám důvod si naříkat“. Pravda je, že nemoci existují i v duši. Možná jsem se do jedné z nich sama zabalila a stala se pro ně opravdu jen průhledným obrazem.
Když večer usínám, občas si představuju, že někdo zaklepe na dveře a řekne: „Aneto, dnes jsi důležitá ty. Povídej, co pro tebe můžu udělat?“ Ale nic takového se nestane. Zůstávám sedět ve svém pokoji, občas se rozpláču, a pak se vracím k Lucii, k jejím hračkám, které jí nosím, a snažím se předstírat, že jsem v pohodě. Je to jen maska, kterou jsem si během let mistrně vytvořila. Pořád doufám, že se jednou rozbije a za ní uvidím rodinu, která opravdu chce vidět i mě.
