Článek
Vystoupala dvanáct schůdků, udělala váhavý krok vpřed a podívala se do vody. Bylo to děsivé. Otočila se. Ale neslezla. Přecházela tam a zpět a analyzovala situaci. Ostatní děti to bavilo a někteří chlapci se začali smát. Angela nahoře pokračovala ve své analýze. A v okamžiku, kdy začalo zvonit na konec hodiny, skočila do bazénu po hlavě.
Bylo jí devět let a stála na třímetrovém prkně v krytém bazénu malého východoněmeckého města. Ta drobná holčička s pevným copem se jmenovala Angela Kasnerová (později Merkelová). Už tehdy v sobě měla něco, co ji později proslaví: chladnou rozvahu, vyčkávání navzdory tlaku okolí a odhodlání překonat strach ve zlomku vteřiny.
Angela Dorothea Kasnerová se narodila v červenci 1954 v Hamburku, ve svobodném Západním Německu, ale osud ji už jako nemluvně zavál na druhou stranu železné opony. Když jí byly pouhé osmi týdny, její otec – protestantský farář Horst Kasner – přijal přesvědčení hodné idealisty: rozhodl se přestěhovat s rodinou do socialistické Německé demokratické republiky.
Ve vesnici u Braniborska nastoupil do služeb státem kontrolované církve. Matka Herlind, učitelka angličtiny a latiny ze Západu, ale v NDR nesměla učit – režim jí nevěřil. Rodina Kasnerových tak žila pod drobnohledem. Farář z Západu byl pro komunistické funkcionáře podezřelý už z podstaty. Malá Angela vyrůstala v pastorově domě, kde se politika mísila s vírou a každý kompromis s režimem se pečlivě zvažoval.
Dětství prožila za pevně zavřenou bránou totality. Jednoho srpnového rána 1961 se sedmiletá Angela probudila do světa, který se přes noc rozdělil zdí. „Tu neděli můj otec kázal. Atmosféra v kostele byla příšerná. Nikdy na to nezapomenu. Lidé plakali. Má matka také,“ vzpomínala po letech na den, kdy Berlínská zeď odřízla východní Německo od svobody.
Byla to první hluboká rána – poznání, že mocenské hráze dokážou uvěznit miliony lidí. Angela se s tím tehdy vyrovnávala tiše. Učila se, četla, milovala přírodní vědy. Patřila k nejlepším žákyním a směla studovat na elitní „rozšířené“ střední škole, což byl v NDR privilegovaný ekvivalent gymnázia. Nevyhýbala se povinným organizacím – naopak, vstoupila do pionýra a později se stala aktivní členkou mládežnického hnutí FDJ.
Nechtěla budit pozornost jako rebel, a tak na rozdíl od mnoha jiných farářských dětí našla cestu, jak v systému nevyčnívat. Přesto v ní klíčila tichá vzpoura. Když roku 1978 dostudovala fyziku na univerzitě v Lipsku, odmítla nabídku spolupráce s Stasi.
V jejím svazku tajná policie zaznamenala „kritický postoj vůči komunistickému režimu a souhlas s činností polského opozičního hnutí Solidarita“. Mladá vědkyně Angela Kasnerová tak žila dvojí život: navenek svědomitá občanka NDR, uvnitř pastorova dcera, která si uchovala vlastní morální kompas.
Každý čtvrtek chodívala do sauny v jednom paneláku ve východním Berlíně. Tam ji také zastihl osudový večer 9. listopadu 1989. Ulice venku zaplnily davy lidí mířící k nově otevřeným hranicím, ale Angela nespěchala. Dodržela svůj pravidelný rituál – nejprve sauna, potom krátké posezení u piva s přítelkyní.
„Byl čtvrtek a na čtvrtek připadala sauna. Tak jsme tam šly – do toho stejného komunistického věžáku jako pokaždé,“ vzpomínala později klidným hlasem na noc, kdy padla Berlínská zeď. Nevyběhla k hranici ze strachu, že se brána zase zavře. Věřila svému instinktu: když se jednou otevřela, už ji nezavřou. Teprve později té noci, po sauně a skromném občerstvení, se Angela Merkelová přidala k davu lidí.
Přešla rozsvícený most Bornholmer Straße na západní stranu. Na chvíli ochutnala svět, který do té doby znala jen z televizních seriálů a z vyprávění – a pak se zase vrátila domů.
Krátce po revoluci v roce 1989 se začala politicky angažovat – nenápadně, zezadu, jak měla ve zvyku. Stala se mluvčí nově vzniklé opoziční strany Demokratický průlom. Tahle práce v pozadí jí seděla, nepotřebovala zpočátku reflektory. Když padla diktatura a Východní a Západní Německo směřovaly ke sjednocení, ocitla se Angela uprostřed překotné transformace.
V roce 1990 si jí všiml tehdejší východoněmecký premiér Lothar de Maizière a udělal z ní zástupkyni svého tiskového mluvčího. Mladá fyzička, která ještě před rokem dělala pokusy v laboratoři a do politiky vstoupila spíš náhodou, najednou seděla u kulatého stolu s muži, kteří rozhodovali o budoucnosti země.
Když se Německo na podzim 1990 sjednotilo, Angela Merkelová plynule vplula do celoněmecké politiky. Jako mnoho východoněmeckých reformních aktivistů tehdy vstoupila do západoněmecké Křesťanskodemokratické unie (CDU), velké strany kancléře Helmuta Kohla. A právě Helmut Kohl, mocný „kancléř sjednotitel“, se stal jejím patronem i prvním skutečným učitelem politiky.
Kohl v Angelině rozvážné a skromné povaze vycítil potenciál. Možná v ní viděl odraz vlastní dcery – tak o ní aspoň mluvil, říkal jí láskyplně „mein Mädchen“, moje děvče. Vzal ji pod svá křídla a nabídl jí pozici, o jaké se jiným mohlo jen zdát. V lednu 1991, pouhý rok po pádu režimu, se Angela Merkelová stala nejmladší členkou Kohlovy vlády: federální ministryní pro záležitosti žen a mládeže.
Bylo jí 36 let, ve vládních sálech plných sebevědomých západních mužů působila nenápadně, někdy až neobratně. Oblékala se prostě, nosila nemoderní účes, mluvila potichu. Mnozí ji od počátku podceňovali – a v tom tkvěla její tichá výhoda. Podceňovali ji. Angela byla zvyklá být outsiderem: v NDR jako farářská dcera, ve znovusjednocené vládě jako mladá žena z Východu.
Trpělivě se rozhlížela kolem, učila se a čekala na svou chvíli. Kohlovi sloužila loajálně, ale nebázlivě – v životopisných rozhovorech vzpomínala, že když ji poprvé uvedl do plného sálu, drtil jí ramenem paži ve snaze dodat jí odvahy. „Nebála jsem se,“ pronesla k tomu suše po letech s tím svým typickým úsměvem skrývajícím všechen vnitřní neklid.
v roce 1995
Během devadesátých let stoupala stranickým žebříčkem. Stala se místopředsedkyní CDU ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Později vedla i celoněmecké ženské sdružení CDU. Jako ministryně životního prostředí si získala respekt odborností a pracovitostí, ale pro veřejnost zůstávala tak trochu šedou myškou německé politiky. Vždy pečlivě připravená, ale nevýrazná, bez charismatu – tak ji mnozí vnímali.
Dokud nepřišel zlom. V roce 1999 se Angela Merkelová nečekaně a ostře postavila proti svému politickému otci, Helmutu Kohlovi. Konzervativní tábor tehdy zasáhl skandál: vyšlo najevo, že Kohlova CDU léta ukládala tajné finanční dary na skryté konto a porušila tak zákon.
Kancléř Kohl, hrdina sjednocení, odmítal prozradit, od koho miliony marek přišly. Strana byla v šoku. Angela Merkelová, tehdy generální tajemnice CDU, udělala něco nemyslitelného – veřejně svého mentora vyzvala, aby se od politiky odstřihl dřív, než stáhne ke dnu celou stranu.
Ve vánočním článku pro deník FAZ napsala věty, které zavřely dveře jedné éry. „Strana se musí naučit běhat, musí si důvěřovat, že i v budoucnosti může v boji proti svým politickým soupeřům obstát i bez svého starého válečného koně, jakým se Helmut Kohl často sám nazýval. Jako někdo v pubertě se strana musí odpoutat od rodičovského domu a jít vlastní cestou,“ psala klidně, bez patosu, ale s jednoznačnou naléhavostí.
Bylo rozhodnuto. Kohlova doba skončila a to nenápadné „děvče“ z Východu se díky odvaze říznout do živého stalo přes noc lídrem nové CDU. V roce 2000 byla Angela Merkelová zvolena předsedkyní strany – první žena a navíc „Ossi“ (východňářka) v čele kdysi západoněmecké konzervativní bašty.
Od té chvíle už ji nikdo nepodceňoval. Angela Merkelová se pevně usadila na německé politické scéně a začala pomalu, nenápadně měnit svou zemi. V roce 2005, po těžkých volbách, v nichž dokázala těsně porazit charismatického rivala Gerharda Schrödera, složila jako první žena v dějinách Německa přísahu spolkové kancléřky.
Bylo jí jednapadesát let a stála v čele nejsilnější evropské ekonomiky. Nevedla ji však sama – rovnou musela sestavit velkou koalici s poraženými sociálními demokraty. Kompromis se tak stal od prvního dne její vlády nutností, nikoli volbou. A kancléřka kompromisu dokázala využít jako zbraně.
Na mezinárodní scéně i v domácí politice se brzy projevilo, že Merkelová vládne jiným stylem než lídři, na které byl svět zvyklý. Žádná okázalá gesta, žádné ideologické výboje. Spíše nekonečné vyčkávání, trpělivé vyjednávání za zavřenými dveřmi a neochvějná víra, že každou krizi lze přestát, když se za žádnou cenu nepropadne panice.
Němci si zpočátku zvykali těžko – vedla je žena bez výrazné tváře, která působila až příliš všedně vedle lesku a arogance svých mužských předchůdců. Kde byl Gerhard Schröder a jeho doutník? Kde byl Helmut Kohl na balkóně v bouři nadšení? Angela Merkelová místo toho mluvila potichu, často se zadrhla uprostřed věty, ruce klidně složené do pověstné „merkeldiamantové“ figury.
Ale pod tím nenápadným povrchem se skrývala až železná odolnost a klidná kuráž. Lidé to brzy vycítili a začali jí důvěřovat jako málokomu. Říkali jí prostě Mutti, mamka. Během prvních let své vlády si Merkelová vybudovala pověst hlasu rozumu – a také jakési morální autority, která sice nekáže, ale v kritické chvíli se nečekaně postaví na zásadové stanovisko.
Těch kritických chvil přišlo za šestnáct let, co stála v čele Německa, nepočítaně. Merkelová přebírala vládu v době, kdy se země potácela s ekonomickými problémy a vysokou nezaměstnaností – a předala ji o dekádu a půl později jako prosperující, silnou ekonomiku s nejnižší nezaměstnaností v Evropě.
Ale nebyla to klidná cesta. V roce 2008 otřásl světem pád bank a globální finanční krize. Merkelová musela narychlo zachraňovat německé spořitelny a uklidňovat občany, že jejich úspory jsou v bezpečí. O pár let později se krize přelila do eurozóny – Řecku hrozil bankrot a rozpad eurozóny se zdál reálný.
Kancléřka Merkelová v této zkoušce přijala roli přísné hospodyně Evropy: souhlasila s miliardovými záchrannými balíčky pro Řecko, Itálii či Španělsko, ale trvala na tvrdých úsporných opatřeních. V Aténách ji za to nesnášeli – řecký bulvární tisk ji zobrazoval s hitlerovským knírkem, protestující davy pálily její portréty. Ona však neuhnula.
Věřila v disciplínu a odpovědnost, stejně jako kdysi věřila, že má skočit z toho zatraceného prkna, i když se jí všichni smáli. Evropa krizí nakonec prošla se zachráněným eurem, a Angela se doma těšila pověsti nezdolné kapitánky, která ubránila loď v bouři.
Jenže přišla další zkouška – bouře, která rozpoltila Německo nejhlouběji od války. Migrantská krize. Psal se srpen 2015 a do Evropy proudily statisíce uprchlíků, prchajících před válkou v Sýrii a terorem Islámského státu. Na maďarských nádražích nocovaly zoufalé rodiny s dětmi, stany humanitárních organizací praskaly ve švech.
Evropské vlády otálely – bály se politických následků, nikdo nechtěl vzít na sebe odpovědnost. Angela Merkelová se tehdy rozhodla srdcem. Otevřela německé hranice prchajícím běžencům a pronesla do televizních kamer prostou, ale neuvěřitelně těžkou větu: „Zvládneme to.“ Ta tři slova – v originále Wir schaffen das – se stala možná nejznámějším výrokem její kariéry.
Vyjadřovala víru, že Německo dokáže vstřebat i tak obrovskou vlnu přistěhovalců, aniž popře své hodnoty lidskosti. Zpočátku to vypadalo jako morální triumf: vyčerpaní uprchlíci přijížděli v zastávkách na území Německa a dobrovolníci je vítali potleskem, jídlem a oblečením.
Kancléřka získala pochvalu z celého světa – papež František jí děkoval za křesťanskou solidaritu, prezident Obama její postoj ocenil jako hlas svědomí. Jenže uvnitř Evropy její rozhodnutí vyvolalo i vlnu odporu.
V Česku a dalších zemích Visegrádu si vysloužila posměšnou nálepku „vítačka“ migrantů, v její vlastní zemi začala prudce stoupat nacionalistická Alternativa pro Německo. Najednou se na ni na domácí půdě snesla lavina zloby. Když navštívila v srpnu 2015 uprchlické centrum ve východoněmeckém Heidenau, vítaly ji vedle aplausu i kruté výkřiky: „Vlastizrádkyně! Merkelová do koncentráku!“
Německá společnost se začala štěpit, pnutí bylo silnější než kdy dřív. Merkelová stále dokola opakovala své „Zvládneme to“ a ujišťovala národ, že situaci má pod kontrolou – že neexistuje jiná humánní cesta. Mnozí politici jí však vyčítali, že uvrhla Evropu do chaosu a že Německo miliony uprchlíků prostě nezvládne.
A skutečně, integrace takového množství lidí přinesla obrovské obtíže – od logistických po kulturní. V následujících letech Německo muselo podmínky imigrace zpřísnit a zrychlit deportace neúspěšných žadatelů o azyl.
Risk to byl obrovský. Vítací politika zlomila Merkelové vaz. Ještě v roce 2013 ji Němci volili s nadšením a její strana získala rekordní výsledek. Po roce 2015 se ale karta obrátila. Ve volbách 2017 utrpěla CDU/CSU těžké ztráty a poprvé od války se do Bundestagu dostala krajní pravice. Angela Merkelová sice ještě jednou sestavila koaliční vládu, ale sama cítila, že její éra se chýlí ke konci.
„Už nebudu kandidovat na předsedkyni strany,“ oznámila v říjnu 2018, a dodala, že po vypršení mandátu skončí úplně s politikou. Bylo to jako klidné přiznání, že i ona má své limity. Ponechala si už jen úřad kancléřky na poslední tři roky a připravila Německo na předání moci nové generaci.
Ještě než odešla, stihla čelit jedné z nejhorších krizí moderní doby – pandemii covidu-19. Bylo příznačné, že v čase zmatení a strachu se Němci opět semkli kolem své věcné vědkyně kancléřky. Když v televizi klidným hlasem vysvětlovala exponenciální růst nákazy pomocí grafů, lidé jí naslouchali.
V těžkých měsících izolace a zmatků se ukázalo, jak hluboká je důvěra, kterou si za léta trpělivé služby vysloužila. I její kritici připouštěli, že nikdo jiný by možná nedokázal zklidnit společnost tak jako ona. Pandemie pomalu odezněla – a s ní odešla i Angela Merkelová.
Na sklonku roku 2021, po čtyřech funkčních obdobích, předala úřad novému kancléři Olafu Scholzovi. Nechala se naposledy vyfotit na prahu kancléřství, drobná postava v černém kabátě mávající zaměstnancům. Tvář měla vážnou, ale v očích se jí na okamžik zrcadlil stesk.
Co po ní zůstává? Ještě než stačila usednout v důchodu do křesla, už se o jejím odkazu vedly vášnivé spory. Jedni ji řadí po bok Adenauera a Kohla jako státnici, která zajistila Německu prosperitu a vedla Evropu s pevným étosem demokracie. Druzí naopak tvrdí, že zemi i Evropu oslabovala, protože chyběla odvaha ke změnám.
Britský týdeník The Economist bilancoval vládu Angely Merkelové neúprosně: „16 let bahnění bez reforem udělalo z Německa opět ekonomicky nemocného muže Evropy.“ Vskutku, když v roce 2022 vypukla válka na Ukrajině, vynořily se palčivé otázky, které míří i do minulosti merkelovské éry. Proč Německo pod jejím vedením dovolilo, aby jeho energie z velké části závisela na ruském plynu?
Proč Berlín nadále prosazoval projekt plynovodu Nord Stream 2 i po ruské anexi Krymu? A proč Německo zároveň zanedbávalo vlastní obranu? Sama kancléřka se po odchodu hájila jen opatrně. Trvala na tom, že ve vztahu k Moskvě jednala správně a v daném kontextu by se rozhodovala stejně jako tehdy.
Přiznala však jedno: že země skutečně investovala do obrany nedostatečně a musí teď rychle dohnat, co zameškala. Hlasitější než její vysvětlení jsou však nyní hlasy kritiků. „A konečně její laskavost vůči migrantům, kdy v roce 2015 pozvala do Německa přes milion Syřanů a dalších lidí, byla sice chvályhodná, avšak podnítila politický odpor, který pomohl podpořit vzestup tvrdé pravice ve Spolkové republice i jinde,“ napsal zmíněný The Economist a připomněl tím, že i dobré úmysly mívají stinné následky.
Z někdejší oblíbenkyně liberální Evropy se tak po letech stala pro mnohé kontroverzní postava. Objevují se i drsné soudy – třeba politikové z Polska a pobaltských zemí jí vyčítají, že právě její politika „dělat byznys s diktátory“ umožnila Rusku zbohatnout, vyzbrojit se a rozpoutat válku.
Dokonce zazněla slova o tom, že Angela Merkelová byla „nejškodlivější evropský vůdce od roku 1945“.
Pravdou zůstává, že Angela Merkelová po sobě zanechala Německo proměněné – a přece plné paradoxů. Jistě i proto si němečtí lingvisté během jejích let vymysleli nové sloveso „merkeln“ – znamená to váhat, odsouvat velká rozhodnutí, vyčkávat, jak se věci vyvinou.
Ta zdrženlivost byla pro jedny znakem síly, pro druhé slabosti. Uvnitř její vlastní strany CDU jí část konzervativců nikdy neodpustila, že neprosazovala výraznější pravicové reformy – naopak mnohé levicové nápady (jako minimální mzdu či odklon od jádra) sama přijala za své.
Postupně se tak středopravicová strana pod jejím vedením posunula blíž ke středu, což sice přinášelo úspěchy u voličů, ale štěpilo to stranickou základnu. Merkelová však nebyla ideolog. Řídila se spíš praktickým instinktem moci. A ten jí velel vycházet vstříc většinovému názoru společnosti, pokud to uzná za vhodné.
Ale i ona byla jen člověk z masa a kostí, s vlastními obavami a slabostmi. Nikdy třeba nepřekonala panický strach ze psů, který si odnesla z jednoho starého kousnutí. Dobře to věděl ruský prezident Vladimir Putin, starý lišák, s nímž měla Angela složitý vztah soupeření i nutné spolupráce.
V roce 2007 ji Putin přivítal ve své rezidenci s velkým černým labradorem po boku – Angela ztuhla, ale ani o krok necouvla. Sedla si a zarytě si psa nevšímala, i když jí očichával boty. „Nebojí se ho, že ne?“ utrousil prý Putin s úsměvem.
Ona se jen ještě víc narovnala a nedala najevo ani stín pochybnosti. Po schůzce novinářům řekla svou suchou analýzu: „Chápu, proč to udělal – chtěl ukázat, že je muž. Z toho se dá odvodit, že si není jistý sám sebou.“
Taková byla Angela Merkelová ve vztahu k mocným tohoto světa: navenek úslužně zdvořilá dáma s kůlem v zádech, uvnitř neúprosný pozorovatel, který čekal, až přijde chvíle jejího tahu.
Odpůrci ji popisují jako rezolutní, prohnanou, s „bezpodmínečnou vůlí k moci“. Ne nadarmo se jí v CDU přezdívá „nemilosrdná sestra“, v médiích pak Angela Machiavelli, nebo rovnou Merkiavelli. Tyhle nelichotivé přezdívky odrážejí jeden úhel pohledu – že za tím nenápadným zjevem byla chladná, vypočítavá politička, která neváhala soupeře odstranit, když to situace vyžadovala.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/komentare/angela-merkelova-nemecko-kanclerka-von-der-leyenova-narozeniny-komentar-sabata_1907171809_gak
https://www.theguardian.com/world/2009/nov/05/merkel-berlin-wall-sauna-1989
https://www.lidovky.cz/svet/berlinska-zed-nejdriv-do-sauny-tak-vzpomina-angela-merkelova.A091108_155428_ln_zahranici_mtr
https://www.theguardian.com/world/2022/mar/05/germany-angela-merkel-power-to-vladimir-putin-russia
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-sestnact-let-rachani-se-v-bahne-bez-reforem-britsky-tydenik-rozcupoval-merkelovou-40495023
https://plus.rozhlas.cz/helena-truchla-soukrome-dejiny-angely-merkelove-9366384
https://denikn.cz/1600514/zboznovani-merkel-bylo-tou-nejhorsi-podobou-liberalismu/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ct-nabidne-rozhovor-s-byvalou-kanclerkou-angelou-merkelovou-361676
https://www.reuters.com/article/us-germany-merkel-east-idUSKBN1XI285/
