Becherovka - karlovarský poklad. Její tajemství znají jen dva lidé na světě.

V srdci Karlových Varů, města proslulého svými dvanácti léčivými prameny, existuje ještě jeden, neoficiální a o to tajemnější – třináctý pramen. Netryská ze země, ale rodí se v tichu dubových sudů z alchymie bylin a koření.

Je jím Becherovka, ikonický český likér, jehož příběh je stejně opojný a hořkosladký jako jeho chuť. Je to příběh o genialitě, rodinné pýše, ale i o zradě a ztrátě. A v jeho středu leží tajemství tak cenné, že jeho ochrana připomíná spíše špionážní thriller než řízení likérky.

Receptura, neměnná už více než dvě stě let, je nejstřeženějším pokladem společnosti. V každém okamžiku ji znají pouze dva žijící lidé na planetě – provozní ředitel a manažer výroby. Nejde o pouhý slib mlčenlivosti předávaný z generace na generaci. Je to železná „smlouva o mlčenlivosti“, podepsaná a právně vymahatelná, s drtivými sankcemi za její porušení.

Opatření jdou až do krajnosti: tito dva muži, strážci tajemství, spolu z bezpečnostních důvodů nesmějí cestovat v jednom autě ani letět stejným letadlem. Kdyby je potkala společná tragédie, tajemství by zemřelo s nimi.

Když se před lety firma stěhovala do nového moderního závodu, převoz onoho malého, zažloutlého kousku papíru, na němž je recept zapsán, nepřipomínal logistickou operaci, ale státní návštěvu. Limuzína s neprůstřelnými skly, policejní eskorta a bodyguardi.

To vše pro ochranu několika řádků textu, který je duší národního pokladu. Tento lístek je zamčen v trezoru a v žádném počítači na světě neexistuje jeho digitální kopie. Je to relikvie, která zažila vzestup i pád impérií a která vypráví příběh o tom, jak se z léku na bolavý žaludek stal jeden ze symbolů našeho národa.

Píše se rok 1805. Karlovy Vary jsou pulzujícím srdcem Evropy, kam se sjíždí smetánka z celé monarchie, aby léčila své neduhy v blahodárných vodách. Většina hostů přichází s jediným cílem: ulevit svému trávicímu traktu, znavenému opulentními hostinami a stresem velkého světa. A právě zde, v tomto městě naděje a léčby, začíná náš příběh. Jeho hlavním hrdinou je muž jménem Josef Vitus Becher (1769–1840).

Josef nebyl jen tak ledajaký obchodník. Jistě, vlastnil krámek s kořením a koloniálním zbožím „Dům U Tří skřivanů“ a byl váženým občanem, dokonce radním a purkmistrem. Ale v jeho žilách kolovala krev vědců a léčitelů. Rod Becherů patřil v Karlových Varech k nejváženějším už od 16. století, proslul lékaři a lékárníky.

Josefův strýc, slavný doktor David Becher, byl ve své době legendou, přezdívalo se mu „karlovarský Hippokratés“. Právě on zmodernizoval lázeňské kúry a jako první vědecky analyzoval složení pramenů. A byl to on, kdo svého bezdětného synovce Josefa zasvětil do tajů práce v laboratoři.

Josef byl muž s vášní pro experimenty. Už v roce 1794 si pronajal vinopalnu a míchal vlastní likéry. Když se tedy v jeho domě ubytoval vznešený host, říšský hrabě Maxmillian Friedrich von Plettenberg, i se svým osobním lékařem, Angličanem Christianem Frobrigem, našel Josef spřízněnou duši. Oba muže spojovala fascinace bylinami a jejich léčivou silou. Dlouhé hodiny trávili v Becherově laboratoři, diskutovali, míchali a ochutnávali.

Když se Frobrig chystal k odjezdu, zanechal svému novému příteli na rozloučenou malý dárek jako poděkování za pohostinnost. Byl to kousek papíru, na němž byla načrtnuta receptura na bylinný likér – údajný „elixír života“. Pro jiného by to byl možná jen zajímavý suvenýr. Pro Josefa Bechera to byla inspirace.

Nezahálel. Uzamkl se ve své laboratoři a následující dva roky strávil horečným testováním, vylepšováním a laděním receptu. Nebyla to náhoda, byl to proces, v němž se setkala anglická inspirace s německou precizností a českou intuicí. V roce 1807 konečně vyšel na světlo světa se svým výtvorem. Začal prodávat léčivé kapky pod názvem „English Bitter“, určené na léčbu žaludečních potíží. V lázeňském městě plném pacientů s bolavým břichem to byl okamžitý úspěch.

Každá velká sága má svého zakladatele a svého budovatele. Pokud byl Josef Vitus Becher alchymistou, který objevil pomyslný kámen mudrců, pak jeho syn Jan (Johann) Nepomuk Becher byl císařem, který z tohoto objevu vybudoval impérium. Právě on je dnes právem považován za skutečného zakladatele firmy, za muže, který proměnil lokální lék v celosvětový fenomén.

Když Jan v roce 1838 převzal po otci živnost, nezdědil jen tajný recept, ale i vizi. Pochopil, že budoucnost Becherovky neleží jen v karlovarských lékárnách, ale na stolech celého světa. Zatímco jeho otec byl vědec a experimentátor, Jan byl průmyslník a marketér. Celý svůj život, téměř čtyřicet let, zasvětil jedinému cíli: expanzi.

Jeho největším krokem bylo opuštění malé otcovy palírny. V roce 1867 postavil na místě zvaném „Steinberky“ novou, moderní továrnu. Nebyla to jen větší budova. Byla to brána do světa. Továrna měla totiž přímé napojení na železnici, což umožnilo masivní a efektivní export. Zlatavý likér tak mohl po kolejích putovat do Štětína, Vídně, Mnichova a v roce 1838 dokonce až do Paříže.

Jan si ale také uvědomoval sílu značky. Udělal něco, co se stalo jedním z nejikoničtějších prvků Becherovky. Na každou lahev nechal natisknout svůj vlastní podpis. Nebylo to jen jméno. Byla to osobní záruka kvality, pečeť tradice a slib, že v každé kapce je kus duše rodiny Becherů. Tento podpis zdobí lahve dodnes, jako tichá připomínka muže, který snil ve velkém. Z lokálního „English Bitter“ se postupně stával „Karlsbader Becherbitter“ a rodinné jméno se stávalo synonymem pro kvalitu. Impérium bylo na světě.

Co dělá becherovku legendární? Není to jen chuť. Je to tvar, barva, rituál. Jan Becher vybudoval základy impéria, ale jeho následovníci mu dali nesmrtelnou tvář. Byla to doba, kdy se z Becherovky stávala nejen značka, ale i kulturní artefakt, symbol elegance a dobrého vkusu.

Geniální nápad se zrodil v hlavě Janova švagra, Karla Laubeho. V roce 1866 navrhl pro likér zcela nový, unikátní tvar lahve: plochou, elegantní siluetu, která se okamžitě odlišila od všech ostatních. Byla praktická, snadno se držela a vešla se do kapsy kabátu lázeňského hosta. Stala se okamžitě rozpoznatelnou.

O několik desetiletí později, v roce 1907, dostala lahev svou druhou charakteristickou vlastnost: tmavě zelenou barvu skla. Nebyl to jen estetický rozmar. Zelené sklo chránilo vzácný bylinný obsah před slunečními paprsky a pomáhalo uchovat jeho delikátní chuť a aroma. Forma a funkce se spojily v dokonalé harmonii.

Další člen rodiny, Janův syn Gustav Becher, přidal k příběhu další rozměr. Propojil Becherovku s dalším slavným karlovarským řemeslem – porcelánem. Nechal vyrobit malé porcelánové kalíšky, ze kterých se likér podával. Pití Becherovky se tak stalo rituálem, elegantním gestem, které patřilo k lázeňskému životu stejně jako procházky po kolonádě.

A pak přišla korunovace. Ta nejvyšší možná pocta. V roce 1904 udělil sám císař František Josef I. firmě prestižní titul „c. a k. dvorní dodavatel“ – dodavatel pro císařský a královský dvůr. Bylo to víc než jen ocenění. Byla to nejmocnější reklamní kampaň 19. století. Pokud něco pil císař, chtěli to pít všichni. Poptávka explodovala. Na vídeňský dvůr údajně putovalo až 50 litrů Becherovky měsíčně. Z karlovarského likéru se stal společenský status, nezbytný doplněk každého lepšího domu v celé monarchii. Plochá zelená lahev dobyla svět císařství.

Hluboko uvnitř továrny, za zamčenými dveřmi, se nachází místo, kam smí vstoupit jen vyvolení. Místnost zvaná Drogikamr – bylinná komora. Je to svatyně, srdce celého podniku, kde se odehrává ten nejposvátnější rituál. Právě zde se rodí duše Becherovky.

Každý týden, obvykle ve středu, se jeden ze dvou strážců tajemství, například dlouholetý výrobní manažer Bohuslav Pich, zamkne v této místnosti. Následující hodiny jsou směsicí jemné lékárnické práce a těžké fyzické dřiny. S pomocí zažloutlého, kurentem psaného receptu a speciálního klíče, který dešifruje čísla na byliny, musí pečlivě odvážit a namíchat přesné poměry zhruba dvaceti druhů bylin a koření. Některé pocházejí z českých luhů a hájů, jiné z exotických dálek Afriky či Asie.

Tajemství je chráněno s až paranoidní pečlivostí. Firma totiž záměrně u různých dodavatelů objednává i byliny, které ve skutečnosti vůbec nepoužívá, a to v různých množstvích. Je to aktivní dezinformační kampaň, která má zmást případné průmyslové špiony a vytvořit falešné stopy. Je to hra na kočku a myš, která trvá už desítky let.

Samotný výrobní proces je pak alchymií. Namíchaná směs bylin se nasype do velkých plátěných pytlů, které se na týden ponoří do tanků s vysoce kvalitním lihem. Tomuto procesu se říká macerace. Byliny pomalu uvolňují svou chuť, barvu i vůni do alkoholu. Vznikne tak silný extrakt, digerát.

Ten se následně nechá zrát v obrovských, starých dubových sudech po dobu přibližně dvou měsíců. Dřevo dodá likéru jeho finální hebkost a barvu. Teprve potom se zralý koncentrát smíchá s čistou karlovarskou vodou a přírodním cukrem, přefiltruje se a stáčí do ikonických zelených lahví.

Psychická zátěž spojená s ochranou takového tajemství je obrovská. Bohuslav Pich v jednom rozhovoru prozradil něco fascinujícího. Recepturu si úmyslně nepamatuje nazpaměť. Vždy pracuje s papírovou předlohou. Jeho slova odhalují hloubku odpovědnosti: „Co člověk neví, to neprozradí. Když navíc něco děláte zpaměti, může dojít k chybě,“ vysvětlil.

Dvacáté století přineslo bouře, které otřásly světem i rodinným impériem Becherů. Firma, která si zvykla na stabilitu a lesk císařského dvora, musela čelit válkám, rozpadu říší a ekonomickým krizím. Becherovka sice během první světové války paradoxně expandovala na nové trhy jako Španělsko či Egypt, ale poválečné uspořádání přineslo nové problémy. Rozpad Rakouska-Uherska znamenal cla a daně, které zkomplikovaly export.

Prohibice v USA, která začala v roce 1920, zase na více než dekádu uzavřela obrovský potenciální trh. V této turbulentní době se firma musela bránit i plagiátorům. V roce 1922 byl proto oficiálně zaregistrován počeštěný název „Becherovka“ jako ochranná známka, aby se jednou provždy odlišila od laciných napodobenin.

A pak přišla druhá světová válka a s ní nejtemnější kapitola v historii rodu. V roce 1941, v době nacistické okupace, převzala vedení firmy Hedda Becher, dcera tehdejšího majitele Alfreda. Byla to jediná žena v historii a zároveň poslední členka rodu Becherů, která znala posvátné tajemství receptury. Statečně provedla firmu válečnými léty, ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Po skončení války přišla katastrofa. Na základě Benešových dekretů byla německy mluvící rodina Becherů, která žila v Karlových Varech po staletí a dala městu jeho nejslavnější produkt, označena za kolaboranty, vyvlastněna a násilně odsunuta z Československa. Jejich životní dílo, továrna, značka, vše bylo znárodněno a ukradeno komunistickým státem.

Pro Heddu to byla osobní tragédie nepředstavitelných rozměrů. Než ji vyhnali z jejího domova, byla vyslýchána a donucena k největší oběti. Musela novému režimu vydat ten nejcennější rodinný poklad – tajnou recepturu. Podle některých svědectví jí bylo za tento akt zrady na vlastním rodu slíbeno, že si smí při odsunu ponechat o něco více osobního majetku.

Nastala absurdní a hluboce ironická situace. Stát, který vyhnal tvůrce Becherovky, se nyní chlubil jejich výtvorem jako jedním z nejúspěšnějších vývozních artiklů socialistického Československa. Komunistický režim si budoval prestiž na ukradeném dědictví. Hedda se však nevzdala. V západním Německu později začala vyrábět konkurenční likér podle původní receptury. Ale původní Becherovka už jí nikdy nepatřila.

V roce 1967 přišel další geniální marketingový tah, který Becherovku představil zcela nové generaci. Pro světovou výstavu Expo '67 v kanadském Montrealu byl vytvořen jednoduchý, ale geniální koktejl: Becherovka a tonik. Dostal jméno „Beton“ a stal se okamžitou senzací. Ukázal, že tradiční bylinný likér může být i moderní a svěží. Beton se stal nejznámějším českým koktejlem a otevřel Becherovce dveře do barů po celém světě.

Po Sametové revoluci v roce 1989 přišla další éra. V rámci privatizace se Becherovka vrátila do soukromých rukou a nakonec ji v roce 2001 získal francouzský nápojový gigant Pernod Ricard. Mnozí se obávali o osud národního pokladu v rukou cizinců. Obavy se však ukázaly jako liché. Noví majitelé investovali do modernizace, postavili nový, špičkový výrobní závod v karlovarské čtvrti Bohatice, který navýšil kapacitu o 40 %, a pokračovali v globální expanzi.

Dnes se Becherovka vyváží do téměř 40 zemí světa a ročně se jí vyrobí miliony litrů. Její nedávný marketingový slogan vystihuje celou její podstatu: „Svět se mění, chuť zůstává“.

Zdroje:

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/ochutnavky-becherovky-primo-v-muzeu

https://evoluce-ceskeho-jidla.cz/1807-vynalez-becherovky/

https://www.czechtourism.cz/cs-CZ/c9d914b1-7b7d-467b-978c-8cfcdae52c4c/page/jan-becher-museum

https://cs.wikipedia.org/wiki/Becherovka

https://www.becherovka.com/en/history-and-production/

https://www.prumyslovaautomatizace.com/josef-vitus-becher-stal-u-zrodu-slavneho-likeru-dnes-firma-patri-francouzum/

https://www.euro.cz/clanky/becherovka-z-mediciny-narodnim-napojem-900158/