Článek
Bylo pozdní odpoledne, poslední den zápisů. Přede mnou ležely hromádky desek s přihláškami, pestrobarevná portfolia malých výtvarníků a pečlivě vyplněné dotazníky. Mísila se ve mně únava s pocitem dobře odvedené práce. Každá složka představovala nový, neokoukaný svět – dítě plné očekávání a rodiče, kteří by pro jeho přijetí byli schopní téměř čehokoli.
Většinou šlo o nevinné pokusy: domácí koláč, vychvalování geniality „naší Aničky“, nenápadné připomenutí známých na městském úřadě. Usmívala jsem se, trpělivě naslouchala a držela se pravidel. Kapacita mateřské školy je omezená a kritéria jasně daná. Věřila jsem, že jsem neoblomná – a spravedlivá. Až do dneška.
Poslední příchozí se od ostatních lišil. Muž v perfektně střiženém saku, drahých hodinkách a s úsměvem, který byl falešný jak triko na tržnici. Představil se jako inženýr Novák, otec malého Patrika. Jeho sebejistota zaplnila celou kancelář. Mluvil klidně, stroze, ale tón naznačoval: „Zvykl jsem si dostat, co chci.“
Procházela jsem Patrikovu dokumentaci. Všechno bylo v naprostém pořádku až na jednu věc. Ve zdravotní části ležel posudek soukromé dětské psycholožky: „Vzhledem k citlivé povaze a nutnosti stabilního, podnětného prostředí je naléhavě doporučeno přijetí do MŠ Sluníčko.“ Naši školku. Formulace byla tak okatě ušitá na míru našim kritériím pro děti se speciálními potřebami, že se mi rozsvítila kontrolka.
„Tenhle posudek…,“ začala jsem opatrně, „je poněkud nestandardní. Můžete mi přiblížit Patrikovu citlivost?“
Úsměv mu na vteřinu ztuhl. „Samozřejmě,“ pronesl ledabyle. „Je to prostě křehký kluk. Paní doktorka potvrdila, že potřebuje ten nejlepší start. Proto jsme tady.“
Něco nesedělo. Rukopis paní psycholožky se nápadně podobal podpisu otce na žádosti – drobné detaily, sklon písmen. Zahleděla jsem se mu do očí. „Pane Nováku, jde skutečně o odborné doporučení, nebo jen o způsob, jak obejít pořadník?“
Maska spadla. Šarm zmizel, zůstaly ledové zorničky. Naklonil se přes stůl a sykl: „Paní ředitelko, víte, že jsou věci, které je lepší nepitvat. Patrik nastoupí. Určitě nestojíte o to, aby zřizovatel měl důvod prověřovat, jak školku vedete. Stačí pár hovorů a váš klidný odchod do penze bude rázem velmi… neklidný.“
Srdce mi tlouklo až v uších. Tohle nebyla jen arogance – byla to čirá výhružka.
Ruka se mi chvěla, když jsem složku zavřela a posunula zpět po stole. „Pane Nováku, kapacita je naplněna. Patrik bude zařazen mezi náhradníky podle platných kritérií. Děkuji za návštěvu.“
Jeho oči se zúžily do úzkých štěrbin. Sebral desky a práskl dveřmi.
V kanceláři zůstalo tíživé ticho. Věděla jsem, že jsem problém jen odsunula. A skutečně – během několika týdnů dorazily anonymní stížnosti, následovaly důkladné kontroly. Všechno bylo v pořádku, nic se neprokázalo. A syn inženýra Nováka se k nám nikdy nedostal.
Ale pocit strachu zůstal. Zmizela mi poslední špetka naivní víry v „rodičovské ambice“. Do důchodu jsem odešla o rok dřív. Radost, kterou mi práce dávala, vystřídala tichá ostražitost a paměť na ledové oči muže, jenž byl ochoten použít cokoliv jako výhodu pro sebe.
