Článek
Kdysi jsem si představovala, jak budu radostně vyhlížet, až můj jediný syn přivede na svět vlastní potomky. Je mi padesát, děti jsem měla poměrně brzy, a tak se mi zdálo, že i on se jednou postará o to, abych se dočkala vnoučat v ne úplně pozdním věku. Teď jsem ale svědkem něčeho, co mi ničí naději a zároveň mě šokuje.
Jmenuje se David, je mu třicet, před několika měsíci mi nadšeně volal, že konečně potkal ženu, která mu vyrazila dech. Těšila jsem se na setkání, představovala si, jaká bude, jestli je veselá, chytrá a rodinně založená. Brzy jsem zjistila, že Klára (tak se jmenuje) je skutečně inteligentní, ambiciózní, úspěšná, ovšem její puntičkářství a obsese čistotou přesahují veškeré hranice.
Poprvé jsme ji s manželem poznali u nás ve městě, kam ji David přivezl, aby nám ji představil. Zdála se sympatická, i když trochu odtažitá. Když jsem se jí zeptala, jestli se těší na společnou večeři, jen krátce přikývla, prý jí vyhovují spíš lehčí jídla, bez tuku a koření. A pak si ostentativně otřela své místo u stolu dezinfekčním ubrouskem. Vzala jsem to jako rozpačité první dojmy.
O týden později jsme však byli pozvaní k ní. Vstoupili jsme do ultramoderního bytu v Praze, kde nic nepřipomínalo, že se tam žije. Na lince byl jen jeden hrnek, všechno ostatní pečlivě schované. Když nám nachystala jídlo, stačilo si ukousnout dvakrát a už chtěla dezinfikovat prkénko. Pořád běhala s utěrkou a hadříkem okolo, až jsem vlastně nestihla vnímat, co jsme měli na talíři. Manžel na mě koukal nejistě, David se tvářil jako by nic, na dívku hrdě mrkal, jakože je to v pohodě.
Když jsem se Davida ptala, jestli takhle fungují pořád, řekl mi, že „Klára ráda žije v čistotě a nepotrpí si na zbytečné krámy“. Uznávám, že nejsem extrémní hospodyňka, ale úklid každý týden zvládnu – jenže proti jejím nárokům jsem amatér. Ona přestala chodit k nám s tím, že „všude vidí chumáčky prachu a šmouhy,“ což prý nemůže vystát. Došlo mi, že jí naše domácnost vadí natolik, že se v ní necítí dobře.
Zásadnější problém ale je, jak se staví k budoucnosti s mým synem. Jednou se zmínila docela suše, že „děti jsou zbytečné riziko nepořádku“. David se tomu smál, prý si to jen tak říká, protože si zatím nepořídili větší byt. Ale já cítím, že v tom tkví něco hlubšího. Někdo, kdo mívá hysterické záchvaty nad pár drobky, těžko bude chtít mít doma batole s plenkami a hračkami. Syn to odmítá vidět a tváří se, že „dítě třeba přijde časem“. Vidím, že je Klárou úplně okouzlen, nevadí mu její extrémní návyky, nechá se jí vést a obdivuje ji.
A mě tíží strach, že už se babičkou nestanu. Jenže to je Davidův život, on musí rozhodnout, jestli je mu tahle poněkud sterilní domácnost přednější než jednou rodina s dětmi. Obávám se, že se jednoho dne probere a zjistí, že je pozdě. A já si pak budu vyčítat, že jsem ho nevarovala víc. Už jsem to zkusila, přednesla jsem mu své obavy, ale on jen mávnul rukou, že „Klára se změní, až bude čas“.
Nedávno mě poprosil, jestli bych jim o víkendu nevyžehlila závěsy, protože Klára si pořídila novou sadu a chce ji mít dokonalou. Zmohla jsem se jen na mírný úsměv a vymluvila se, že mám vlastní práci nad hlavu. Tuším, že v tom stylu si budeme pomáhat dál. Je to taková tichá dohoda, že já toleruju její extrémy a ona snad možná jednou přestane bojkotovat myšlenku dětí. Ale bohužel si nemyslím, že to tak dopadne.
