Článek
Jmenuji se Pavlína, žiju v menším městě na Moravě a je mi něco přes třicet. Moje maminka odešla nečekaně – lékaři řekli, že prostě selhalo srdce. Byla ještě plná života, takže to pro celou naši rodinu byl ohromný šok. Jedináček nejsem, mám starší sestru, ale obě už jsme dávno vdané, s dětmi a svými životy. Najednou jsme v jeden moment přišly o mámu a zároveň na nás dolehl strach o tátu, který zůstal sám ve starém rodinném domě.
„Co si teď bez mámy počnu?“ znělo mi v uších, když jsem tátu po jejím pohřbu objímala. Rodiče spolu žili skoro pětatřicet let a já měla pocit, že se jim nic takového přece nemůže stát. Jenže stalo se a táta ztratil pevnou půdu pod nohama.
Společně se sestrou jsme se rozhodly, že ho nenecháme se v tom topit. Každá jsme přijížděly, jak to jen šlo, vozily mu jídlo, vyslechly ho, pomohly s úřady, a i s během domácnosti. Táta byl zvyklý, že na většinu věcí stačila maminka, sám měl na starost spíš zahradu a auto. Vaření, praní a třeba i složitější papírování pro něj byly velká neznámá. Bylo to náročné pro všechny, ale aspoň jsme cítily, že mu ulevujeme.
Nakonec se k situaci postavila i jeho sousedka, vdova z vedlejší ulice. Nebyla kdovíjak stará, rozvedená a žila sama. Dříve se prý s mámou bavily, sem tam poseděly u kávy. Po maminčině pohřbu nabídla tátovi, že mu donese pár věcí na zub nebo pomůže s úklidem. Říkala jsem si: „Super, aspoň nebude táta pořád sám, někdy tam třeba zajdu s dětmi a pomůžeme společně.“
Jenže netrvalo dlouho a z oné ochotné paní se stala takřka nedílná součást naší rodiny – tedy spíš té tátovy. Takhle by to vlastně nemuselo vadit, kdyby s ním netvořila dvojici, na kterou nedám dopustit. Člověka by napadlo, že mu přeju, aby byl znovu šťastný, a já to opravdu přeju. Ale celé mi to začalo připadat hodně uspěchané.
Začalo to tím, že najednou v domě zmizely věci po mamince – měla tam své oblíbené nádobí, v obýváku malou vitrínu s památkami z dovolených. Postupně se to někam „uklidilo“ a v domě se objevily předměty té ženy. Táta sám prý „neví, kam to dala“a evidentně ho to moc nezajímá. Dokonce souhlasil i s výměnou starého nábytku, který měl pro nás velkou citovou hodnotu. Když jsme se sestrou protestovaly, jen pokrčil rameny a řekl: „Alespoň to tady bude modernější.“
Když nám před nedávnem oznámili, že se budou brát, byla jsem zticha. Sestra se neudržela a docela na tátu vyjela, jestli to není moc rychlé. Ale on i jeho známost se urazili. Tátova přítelkyně pronesla něco o tom, že „vám by se asi líbilo, kdybych ho nechala sedět v koutě a brečet do polštáře“. Bylo mi trapně, nechtěla jsem se s ní hádat. Na druhou stranu se bojím, aby táta neudělal životní chybu. Přece jen je po psychické ráně, a co když se nechá až moc ovlivnit?
Straší mě třeba i to, že do domu investovala nějaké peníze a už teď si prosadila spoluvlastnické podíly. Táta je spíš starosvětský chlap, co málo přemýšlí o závětích a pojistkách, netuší, jak se hájit. Přitom dům je dědictví po prarodičích a mám k němu silné pouto.
„Není to jen tvůj problém, tati,“ snažila jsem se mu opatrně říct, „jde i o rodinnou historii, a nakonec o dědictví, je toho spousta, co by se mělo probrat.“ Zavrtěl hlavou, že je dospělý a ví, co dělá.
Zatímco se radují a chystají svatbu, já se uvnitř užírám. Nechci mu brát novou radost, ale cítím, že něco není v pořádku. Tátova přítelkyně je vůči mně i sestře taková odměřená, a když se jí na něco zeptáme, má hned ironické poznámky. Táta jí ovšem věří. A já se ptám: nemám radši couvnout, akceptovat tuhle novou realitu a doufat, že se neopálí, nebo mám bojovat za jeho jistoty a klid v duši?
