Článek
Jaroslava (53) z Mladé Boleslavi žila dlouhé roky v domnění, že se svým manželem Lumírem tvoří stabilní a pevný pár, který jen tak něco nerozhází. Měli podobné názory na rodinu, společně vychovali syna a dceru, zvládli stavbu nového domu i trapné narážky sousedů, když se jim nedařilo finančně. Zažili spolu bouřlivé krize, smutky z odcizení rodičů i menší podvody ze strany kamarádů, co měli problémy se závislostí. A nakonec všechno vždycky ustáli. Jenže před pár měsíci Jaroslava začala mít pocit, že k Lumírovi už necítí skutečné vzrušení ani něhu.
„Když na něj koukám, připadá mi jako cizí chlap, který jen náhodou bydlí ve stejném domě,“ svěřila se mi nedávno, když jsme seděly u kafe v jedné malé kavárně poblíž náměstí. Ze začátku se to snažila přičítat vyčerpání z práce, nadcházející menopauze či obyčejné zimní depresi, ale zima přešla, hormony zůstaly v relativním klidu a návaly únavy vystřídalo docela příjemné jaro. Milostné jiskření se ale nevrátilo.
Jaroslava přiznává, že to zkusila řešit po svém: našla si koníčky, častěji jezdila na výlety a doufala, že se sama nějak uzdraví ze zvláštního otupění, které k Lumírovi cítí. Pár kamarádek jí řeklo, že je to normální a že „se láska po dvaceti letech manželství prostě vytrácí.“ Podle nich má být ráda, že jsou spolu, mají zdravé děti a že Lumír nikdy nelhal a netropil scény kvůli žárlivosti. Jenže Jaroslava má pocit, že zůstat ve vztahu, kde není vnitřní pouto, může být mnohem horší, než risknout změnu.
Nechce se však jen tak rozvádět. Zažili toho spolu přece spoustu. Stačí si vzpomenout na rok, kdy se obě děti navzdory veškerým sourozeneckým hádkám projevily jako dokonalý tým a vyhrály okresní taneční soutěž, zatímco Jaroslava s Lumírem stáli na tribuně a se slzami v očích jim tleskali. Nebo na dobu, kdy pro ně Lumír narychlo opravoval starý karavan, aby mohli vyrazit na cesty po jižních Čechách, i když to znamenalo, že přesčasy v práci a studené večery v garáži zvládal jen silou vůle. „Když si tohle uvědomím, nechápu, proč už nic necítím. Přitom on se nezměnil, pořád je to hodný a spolehlivý chlap,“ říká Jaroslava a v jejím hlase se míchá smutek s výčitkou směrem k sobě samé.
Zkusila se Lumírovi svěřit, jenže on situaci bagatelizoval. Připustil, že i jemu občas chybí jiskra, ale naznačil, že jde o normální stav, když spolu žijí tak dlouho. „Co bys chtěla, abych ti denně nosil růže a složil písničku?“ řekl prý se smíchem. Jaroslava ovšem pociťuje, že v srdci místo motýlů roky usedá prach. A bojí se, že se časem ponoří do takové lhostejnosti, odkud už není cesta zpět.
Nemyslí si, že by Lumír měl jinou ženu, ale napadlo ji, že by se sama mohla zamilovat jinde, kdyby potkala muže, který v ní vzbudí vášeň. Ovšem představa, jak rozbíjí své manželství a milovanou rodinu, v ní vyvolává panickou hrůzu. Z toho důvodu se rozhodla, že dá sobě i Lumírovi šanci, než propadne definitivní beznaději. „Přece to nemůžu vzdát jen proto, že jsme vyšli ze cviku,“ opakuje si, když hledá cestu, jak znovu cítit skutečnou lásku. Zkusila si dohledat na internetu různé manželské poradny, ale Lumír to vidí spíš jako trapnou zbytečnost, protože „on žádný problém nemá.“
Zoufalství Jaroslavy spočívá hlavně v tom, že potřebuje vzkřísit chuť na partnerskou blízkost. Nejde jen o milování, ale i o obyčejné těšení se domů, sdílení drobných radostí nebo uvolněný smích v posteli před spaním. Někdy se přistihne, jak ho sleduje a marně v něm hledá muže, do kterého se tak ráda vrhala před lety. „Jako bych zapomněla, co jsem kdy milovala. Kde je ta holka, která mu kvůli pár minutám navíc sedla na autobus o tři hodiny později?“ vrtá jí hlavou.
Otázkou zůstává, zda je Lumír vůbec ochoten se na téhle cestě k obnovení intimity podílet. Jaroslava věří, že pokud mu vysvětlí, jak moc jí na tom záleží, snad najde pochopení. Bojí se, že bez něj by to nezvládla a dřív nebo později se jí do života vloudí pocit, že uvnitř už všechno vyhaslo. Právě tahle úzkost jí dává sílu ještě se nevzdávat. „Dokud to nezkusíme změnit, nemám právo říkat, že se milujeme jen ze zvyku,“ říká odhodlaně, ale v očích se jí lesknou slzy smíšené s lehkou nadějí.
