Boris Hybner: Geniální mim uměl rozesmát celý svět, ale svoje démony přemohl až po padesátce

Malá holčička ani nemohla chápat, proč táta raději tráví večery s lahví alkoholu, místo aby ji houpal v náručí. Nechápala ani to, proč maminka pláče a proč se doma tak často mluví o léčebnách.

Teprve mnohem později pochopila, že její otec sváděl boj s démony, kterým sám nerozuměl. Ten otec nebyl nikdo neznámý – byl to Boris Hybner, legendární mim a klaun, který dokázal rozesmát vyprodané sály.

Ale když se za ním zavřely dveře bytu, stával se z něj osamělý muž s bolestí v očích. Bluesový klaun, jak se mu začalo říkat. A jeho vlastní rodina poznala stesk ukrytý za klaunským úsměvem až příliš dobře.

Boris Hybner spatřil světlo světa 5. srpna 1941 ve Vyškově. Jeho tatínek, vyhlášený šéfkuchař místní restaurace, si přál, aby se syn jednou postavil k plotně a převzal rodinné řemeslo. Boris však od dětství tíhl spíš k umění. Miloval cirkus, hrál na kytaru, sportoval – a hlavně ho okouzlovalo divadlo. Nebyl v tom sám – i jeho bratr Alexander se později stal akademickým malířem, a tak umělecké geny v rodině zřejmě převážily nad kuchařským řemeslem.

Po maturitě sice zkusil pragmatičtější dráhu: pracoval v chemické továrně, pak studoval zemědělskou školu a pedagogický institut. Ale nic z toho ho nenaplňovalo. A tak se v Praze šedesátých let rychle našel mezi umělci a výstředními přáteli.

Nastěhoval se do polorozpadlého činžáku pod pražským Vyšehradem známého jako Hanzlberk – do bohémské komunity, kde se střídali herci, básníci, malíři i beatnici ze Západu.

Střechou tam teklo, záchod byl jen venku na dvoře a vodu si nosili z pumpy, ale nikomu to nevadilo. Právě tam se seznámil s mladou výtvarnicí Janou Kremanovou, do které se zamiloval. Oba měli svobodomyslnou duši a užívali si život naplno.

„První manželství, to byla 60. léta, typický květinový vztah s lahví dozovaného alkoholu,“ vzpomínal Hybner po letech s trochou hořkého humoru. Byla to trefná charakteristika – láska prosycená vínem a bezstarostností, jak to doba dovolovala.

Ve stejné době Boris objevil celoživotní vášeň: pantomimu. Roku 1964, ve svých třiadvaceti, poprvé vystoupil jako mim v pražském Divadle Na zábradlí. Nastoupil do souboru slavného Ladislava Fialky a hned zaujal etudou Saxofonista.

U Fialky ale dlouho nezůstal – měl vlastní představy o tom, kam pantomimu posunout. Toužil ji zbavit něžné selankovitosti a vnést do ní víc humoru, ba i drzosti. Roku 1966 proto s kolegou Ctiborem Turbou založil vlastní skupinu Pantomima Alfreda Jarryho.

Už jejich první představení, provokativně nazvané Harakiri, šokovalo publikum: na elegantní pantomimickou scénu poprvé přivedli černý humor a absurditu. Bylo mu teprve sedmadvacet, ale stal se průkopníkem malé revoluce v oboru. V roce 1968 sklidilo Harakiri ovace na festivalu pantomimy v Litvínově a z Hybnera, Turby a několika dalších mladých mimů se rázem stali hvězdy nového divadelního směru.

Jenže pak přišel srpen 1968 a s ním konec pražského jara. Naděje mladých umělců se střetly s tvrdou realitou nastupující normalizace. Úředníci v roce 1972 soubor Alfreda Jarryho rozpustili.

Bylo to náhlé zabrždění rozjetého vlaku. Turba odešel raději do emigrace, Bolek Polívka (další člen skupiny) se stáhl na Moravu. Boris Hybner zůstal v Praze a hledal, kudy dál. Miloval filmovou grotesku – Chaplina, Keatona, Laurela a Hardyho – a chtěl jejich odkaz přivést do českého prostředí.

Začal proto vytvářet autorská klaunská představení, která kombinovala pantomimu s filmovými projekcemi. V Divadle Rokoko uvedl hru Na konci zahrady jménem Hollywood inspirovanou zlatou érou němého filmu. Psal se rok 1975. Tehdy možná netušil, že zatímco na scéně právě sklízí úspěch, v osobním životě se schyluje k dramatickému zlomu.

Koncem 70. let už Boris Hybner patřil mezi uznávané umělce. Svá představení grotesek rozvinul do celé trilogie (Gagman, Hvězdy, Pentimento) a s publikem je sdílel s obrovským ohlasem doma i v cizině. Roku 1978 s Ctiborem Turbou založil nový soubor Gag, zaměřený na moderní grotesku – a opět slavil úspěchy.

Tehdy stál na vrcholu kariéry. Jenže doma to vypadalo úplně jinak. První manželství s Janou se hroutilo. Boris trávil dny ve zkušebně a noci po hospodách. Alkohol, původně jen „kamarád“ pro uvolnění, ho stahoval ke dnu závratnou rychlostí.

„Ta cesta dolů je jednoduchá a rychlá, toho si ani nevšimneš,“ popsal trefně později, kam až spadl. Nejhůř na tom byl po návratu ze zájezdů v zahraničí – poprvé poznal Západ, když v roce 1967 vystupoval s Laternou magikou v kanadském Montrealu na světové výstavě Expo.

Den co den odehrál sedm představení a udržet takové tempo „šlo vydržet jenom s flaškou“, jak sám přiznal. Když se po půl roce vrátil domů, věděl, že by potřeboval léčebnu. „Když jsem se vrátil, věděl jsem, že potřebuju sanatorium. Místo toho jsem se ale oženil,“ řekl hořce. S Janou Kremanovou tehdy přivedli na svět dceru Vandu. Boris doufal, že ho rodinné štěstí zachrání před sebou samým – ale závislost na alkoholu měla bohužel jiné plány.

Mladičká Jana brzy prohlédla, jak vážný problém její muž má. „Najednou se to prostě rozjelo… Najednou se ti rozpadnou vztahy. Přijde skepse, nihilismus, zuřivost,“ popsal Hybner svůj pád na úplné dno. Vanda vyrůstala zčásti u prarodičů a doma s maminkou strádaly.

Rodina bydlela v omšelém bytě bez vody a záchodu a táta buď nebyl doma vůbec, nebo přišel opilý. Často vůbec nepřišel – střídal pobyty v protialkoholní léčebně a tahy po hospodách. A pak nastal den, kdy situace překročila všechny meze.

Jednoho večera nechal Hybner svou maličkou dcerku samotnou před putykou na Národní třídě. Spící batole zapomněl v kočárku, zatímco on uvnitř zapíjel svůj životní žal. Bylo to absolutní selhání. Když se to Jana dozvěděla, definitivně pochopila, že jediným řešením je rozvod.

Roku 1975 – Vandě bylo pouhých sedm let – se jejich manželství oficiálně rozpadlo. Boris Hybner odešel od rodiny. Zanechal po sobě malou holčičku s rozbitým dětstvím a mladou ženu, která v sobě nesla hořkost a křivdu. On sám jako by v té době nedokázal cítit nic než prázdnotu a vztek na celý svět. Utekl zpátky k práci, do svého klaunského světa, kde mohl aspoň na chvíli zapomenout.

Publikum zatím nic netušilo – na jevišti Boris zářil dál. V roce 1987 dokonce proměnil svoje dávné grotesky v šestidílný televizní seriál Gagman. Natočil ho režisér Juraj Herz a Hybner za scénář získal prestižní Bronzovou růži z festivalu v Montreux.

Svou směsí humoru a nostalgie okouzlil diváky od Evropy až po Austrálii, kam se dostal v 90. letech s proslulou klaunskou show Slavy Polunina. Celý svět ho znal jako krále mimu a grotesky. Jen jeho nejbližší věděli, že tenhle král ve skutečnosti trpí.

Na přelomu 80. a 90. let stál Boris Hybner na křižovatce. Za sebou měl druhé manželství (v 70. letech se oženil s Helenou Julišovou a měli spolu dceru Lenku). Ani tento vztah ale nevydržel – i Helena poznala alkoholové běsy a prázdnotu, které Boris nosil v duši.

Dvě rodiny v troskách – to už byl signál, že musí změnit svůj život, pokud nechce skončit zcela sám. Hybner sice chápal, že je alkoholik, ale dlouho neměl sílu s tím něco udělat. Až mu jednou osud nastavil zrcadlo v nejméně čekané chvíli: v hospodě.

Seděl nad sklenicí vína, když zaslechl dvojici štamgastů, jak se o něm baví: prý je to s ním už tak špatné, že „do jara nevydrží“. Těmi slovy jako by mu někdo vrazil nůž do srdce. „Tak jsem se zvedl, zavrávoral a odešel. Už jsem se tam nevrátil,“ popsal Hybner den, kdy se konečně odhodlal k léčbě.

Vyhledal odbornou pomoc a nastoupil do protialkoholní léčebny. Bylo to pozdě, ale ne příliš pozdě – démon jménem alkohol ho sice málem zabil, ale Boris nakonec dokázal nad závislostí zvítězit. Po návratu do života si začal některé věci vážit mnohem víc. Kolem roku 1990 se navíc společenské klima změnilo a nabídlo mu nové impulzy.

V polistopadové euforii se Hybner pustil do dalších projektů. Založil si v Praze vlastní Studio Gag, kde šest sezón uváděl autorské pořady. Stále vymýšlel nové klauniády a propojoval je s moderními prvky. Učil na HAMU, předával své zkušenosti mladým studentům pantomimy.

A také – možná trochu překvapivě – se ještě jednou stal otcem. Jeho třetí partnerkou se stala výrazně mladší genetička Lucie a Boris po šedesátce zplodil syna Maxe a dcerku Žofii. Sám žertoval, že v Čechách se rodí herecké dynastie, a Hybnerovi nejsou výjimkou.

Tyhle pozdní děti už poznaly jiného tátu: moudřejšího, klidnějšího a střízlivého. Z Borise se stal laskavý dědeček pro vnoučata a trpělivý otec dvou školáků, kteří mu na sklonku života dělali radost. A kdesi v hloubi duše doufal, že jednou snad napraví i vztah se svou nejstarší dcerou, Vandou.

Klidnější rodinné zázemí mu však dlouho dopřáno nebylo. V roce 2007 zasáhla Borise Hybnera zpráva, která by se dala přirovnat k ráně kladivem: lékaři mu našli zhoubný nádor v tlustém střevě. „Je blbý, že je to ve svěrači. Na stupnici nebezpečnosti od jedné do čtyř jsme na tři a půl,“ – suché konstatování, ve kterém ale byla cítit hrůza. Podstoupil náročnou operaci.

Rakovinu dokázal přemoci, jenže zaplatil vysokou cenu: z nemocnice si odnesl stomii, vývod, se kterým měl žít až do konce života. Pro hrdého klauna to byla tvrdá zkouška. První měsíce se bál na své zranění byť jen sáhnout, a tak mu s ošetřováním pomáhala jeho žena Lucie. Trvalo dlouho, než ten úděl přijal a stal se znovu soběstačným.

Nakonec dokázal i to – a co víc, přetavil svou zkušenost v pomoc druhým. Začal otevřeně mluvit o rakovině i o svém „soužití“ se stomií. Navštěvoval pacienty, kterým byla zavedena stomie, dodával jim optimismus a humor. Pro prevenci rakoviny střev udělal mezi Čechy možná víc než osvěta od lékařů.

Své zážitky shrnul v knize Clownovo pozdní blues a ještě v roce 2016 vydal humorně laděné vzpomínky WC Pocket Revue. Smál se i věcem, které bolely. Vždyť byl klaun.

Při všech těch trápeních neopustil svou životní lásku – divadlo. Ještě ve svých sedmdesáti letech dostával menší role ve filmu (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý aj.), zahrál si v úspěšném snímku Klauni (2013), který byl vlastně inspirovaný i jeho životem a ve kterém zúročil své zkušenosti s Bolkem Polívkou a Ctiborem Turbou.

Roku 2008 byl jmenován profesorem na katedře nonverbálního divadla a přednášel studentům, co všechno se vejde do jediného gesta. V roce 2010 – za mohutného potlesku kolegů – převzal Cenu Thálie za celoživotní dílo. Zdálo by se, že mu nic nechybí. Přesto ho stále tížila jedna věc: nevyřešený vztah s Vandou.

Vanda Hybnerová mezitím vyrostla v talentovanou a respektovanou herečku. V mládí se rozhodla jít v otcových stopách – možná právě proto, aby ho mohla lépe poznat. „Proč jsem do této branže vstupovala, byla jakási touha přiblížit se tátovi a vstoupit do jeho světa, abych ho dokázala pochopit,“ řekla po letech.

Měla sice jeho slavné příjmení, ale dlouho to pro ni bylo spíš prokletí než výhoda. Nosila v sobě křivdu, že ji jako dítě opustil. Tatínek ji nevychovával, odešel, když jí bylo šest – to jsou jizvy, které se hojí těžko.

Přesto dokázala to, co jí v dětství chybělo: vytvořila si vlastní, stabilní rodinné zázemí. V dlouholetém manželství s hercem Sašou Rašilovem vychovala dvě dcery a pokračovala tak v „herecké dynastii“, o níž její otec žertoval.

Nevymazala ho ze svého života, naopak – snažila se pochopit jeho život, aby mohl on jednou pochopit ji. Jako jediná ze sourozenců sdílela jeho vášeň k divadlu a měli k sobě skrze práci nejblíž. Po roce 2000 s ním Vanda začala spolupracovat na jevišti a poznávala ho úplně jinýma očima: ne jako tátu, kterého nikdy neměla, ale jako kolegu, mistra oboru, který ji může hodně naučit.

A Boris Hybner se nestačil divit, jak silnou a charismatickou ženu má před sebou. Byl na svou dceru nesmírně hrdý. „Ona se i pomamila, její matka je malířka. Vanda dokonce studovala operní zpěv. Je to rodinné prokletí, v Čechách se rodí dynastie,“ říkával s ironickým úsměvem a nepokrytou pýchou.

V době, kdy mu táhlo na sedmdesát, se spolu začali vídat pravidelně – zašli na oběd, probrali práci, vyměnili si nápady. Táta ji chválil v novinách a ona si vážila jeho uznání víc než jakékoli recenze. Jejich komplikovaný vztah se tak postupně narovnal a proměnil téměř v přátelství. Zbývalo jediné: odpustit.

Osud jim dopřál spolupracovat až do samotného konce. V roce 2015 obsadil režisér Jan Hřebejk Borise Hybnera do televizního seriálu Přístav – ironicky do role němého pohřebáka Kukačky. A Vanda v tomtéž seriálu hrála soudkyni, tedy stáli opět společně před kamerou. Ještě dva dny před jeho smrtí spolu točili scénu u pohřebního auta poblíž Berounky.

Ten pohřební vůz byl jen filmovou rekvizitou – nikdo netušil, že se o pár desítek hodin později změní ve skutečný pohřebák. „Ještě dva dny před smrtí jsme točili u jeho pohřebního auta… To pohřební auto, to filmové, ho pak opravdu odvezlo,“ vzpomíná Vanda Hybnerová mrazivou symboliku posledního natáčení.

Boris Hybner dostal koncem března 2016 dva infarkty po sobě. Záchranáři ho uvedli do umělého spánku a převezli do nemocnice na Karlově náměstí. Už se neprobral. Zemřel v sobotu 2. dubna 2016, bylo mu 74 let. „Dne 2. dubna 2016 odešel po krátké náhlé nemoci skvělý člověk, klaun, herec, dramaturg, režisér, scenárista, vysokoškolský pedagog a představitel české pantomimické školy Boris Hybner,“ oznámila médiím jeho dcera Vanda.

Vanda Hybnerová stála u lůžka a držela otce za ruku, když vydechl naposledy. V tu chvíli definitivně padly všechny zdi mezi nimi. „Táta odešel, a o to víc jsem mu odpustila už úplně všechno,“ řekla pak do éteru. Uvědomila si, že teď už je jen na ní, jak s otcovou vzpomínkou naloží – jestli ji zatíží výčitkami, nebo ji přijme jako součást sebe sama.

Zvolila to druhé. S hlavou vztyčenou zahrála v divadle La Fabrika hlavní roli ve hře o dcerách slavných mužů a cítila přitom, že každé gesto na jevišti patří tak trochu jejímu tátovi. Po premiéře se jí novináři ptali, co by mu nyní vzkázala. „Asi bych na to v každé fázi života odpověděla jinak. A teď – čau, tati – tímto představením jsem uzavřela kapitolu odpuštění,“ pronesla tiše herečka.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_Hybner

https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/43037/vanda-a-boris-hybnerovi-uz-jen-zamestnanci-sektoru-sluzeb-rozhovor-z-archivu.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/12737-zbyly-po-nem-tri-manzelky-ctyri-deti-a-klaunsky-nos-uz-te-nohy-bolej-bral-si-zivot-klusem-vem-vedlejsi-kolej-cekam-te-tam-s-bluesem-odesel-mim-boris-hybner.htm

https://www.krajskelisty.cz/praha/18330-uspesna-dcera-mela-fakt-co-dedit-poklady-ktere-po-sobe-zanechal-legendarni-mim-tajnosti-slavnych.htm

https://www.dotyk.cz/magazin/boris-hybner/

https://www.lifee.cz/ze-sveta-vip/vanda-hybnerova-o-vztahu-s-otcem-borisem-odesel-od-nas-kdyz-mi-bylo-sest-pochopit-jsem-ho-dokazala-az-diky-praci_504773.html

https://www.vlasta.cz/celebrity/boris-hybner-rakovina-infarkt-alkohol-zavislost/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/341347/boris-hybner-o-dceri-vande-u-nas-se-zdedilo-rodinne-prokleti.html

https://radiozurnal.rozhlas.cz/vanda-hybnerova-tatovi-jsem-odpustila-uz-uplne-vsechno-je-jenom-na-mne-jak-s-nim-8720314

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vanda-hybnerova-odpusteni-otec-boris-hybner.A230228_115456_lidicky_nh