Článek
Jeho nemocniční pokoj nevypadal jako místo, kde se umírá. Spíš jako pětihvězdičkový hotel s kapačkou. Richard ležel na polohovací posteli, bledý a hubený, ale jeho oči byly neuvěřitelně živé. Pozorovaly každý můj pohyb.
Jeho právník mi to vysvětlil jasně. „Pan Richard nechce, aby jeho majetek připadl státu nebo jeho vzdáleným, chamtivým příbuzným. Vy jste byla jeho oblíbená servírka v restauraci, kam léta chodil. Říkal, že jste jediný člověk, který se na něj kdy usmál, aniž by věděl, kdo je. Nabízí vám obchod.“
A já na ni kývla. Byla to moje vstupenka z pekla dvanáctihodinových směn a dotěrných zákazníků. Moje role byla jednoduchá. Sedět u něj, číst mu z knih, které si vybral, a občas mu dolít vodu. Byla jsem placená společnice, která čeká na smrt svého manžela. Každý den jsem vcházela do toho sterilního pokoje, nutila se do soucitného úsměvu a v duchu počítala dny. Byla jsem zrůda? Možná. Ale byla jsem zoufalá zrůda.
Svatba proběhla přímo v pokoji. Oddávající, dva svědci – jeho právník a moje jediná kamarádka, která si myslela, že jsem se zbláznila. Richard mi slabou rukou navlékl jednoduchý kroužek a já jsem podepsala papíry, které ze mě dělaly budoucí multimilionářku. Cítila jsem se špinavá, ale zároveň vzrušená. Už jen pár týdnů, říkala jsem si.
Uběhly tři týdny. Jednoho rána jsem přišla do pokoje a byl prázdný. Postel úhledně zastlaná, pípající přístroje vypnuté a tiché. Zmrazilo mě. Je to tady. Je konec. Cítila jsem zvláštní směs úlevy a prázdnoty.
Vtom se otevřely dveře od koupelny. Z nich vyšel Richard. Ale nebyl to ten umírající stařec z postele. Měl na sobě dokonale padnoucí oblek, v ruce držel sklenku se šampaňským a na tváři měl široký, cynický úsměv. Vypadal o deset let mladší a o sto procent zdravější.
„Dobré ráno, má drahá ženo,“ řekl a pozvedl sklenku. „Připíjím na své znovuzrození. A na tvůj neúspěšný test.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, neschopná slova.
„Překvapená?“ zasmál se. „Celý život mě obklopují lidé, kteří ode mě něco chtějí. Děti, ženy, zaměstnanci. Všichni jen natahují ruku. Tak jsem si řekl, že uspořádám malý experiment. Poslední divadelní představení. Chtěl jsem zjistit, jestli i placená herečka, která čeká na mé peníze, dokáže projevit alespoň špetku skutečného citu. Jestli v jejím oku uvidím aspoň jednu nehranou slzu.“
Propaloval mě svýma jestřábíma očima. „Sledoval jsem tě. Každý den. Tvá dokonalá, profesionální lhostejnost. Ani náznak smutku. Ani záblesk lidskosti. Fascinující. A zároveň tak zoufalé.“
„Takže… vy nejste nemocný?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.
„Ne víc než zbytkem lidstva,“ odvětil arogantně. „Byla to ta nejlepší investice mého života. Dokázala mi, že jsem měl celou dobu pravdu. Láska neexistuje. Soucit je jen převlečená slabost. Všechno je jen obchod.“
„Nezvládla jsi můj test, Gvendolíno,“ řekl a na chvíli v jeho hlase zazněl i náznak lítosti. „Ale musím uznat, že jsi byla profesionálka až do konce. Takže ti udělám nabídku. Dám ti milion korun. V hotovosti. Za to, že podepíšeš rozvodové papíry a okamžitě zmizíš z mého života. Ber to jako odstupné pro neúspěšnou kandidátku na lidskost.“
Milion. Částka, která by vyřešila všechny mé problémy. Mohla bych začít znovu, daleko odsud. Stačilo jen kývnout, vzít peníze a spolknout to ponížení. Byla to cesta ven.
Stáhla jsem si z prstu ten levný snubní prsten a hodila ho na stůl vedle jeho šampaňského. Nechte si své peníze i svůj test. Já si jdu vydělat na nájem. To je aspoň skutečný život.“
Otočila jsem se a šla ke dveřím. Jeho arogantní maska spadla. V očích měl naprostý zmatek. Poprvé v jeho hře někdo odmítl hrát podle jeho pravidel. Já jsem odešla bez peněz, ale on zůstal sám se svým vítězstvím, které chutnalo jako hořce.
