Článek
Žiju v menším českém městě, pracuju v autodílně a dosud jsem si myslel, že mám docela pevné nervy. Jenže Eva, moje bývalá, dokáže i tu nejklidnější povahu totálně rozhoupat. Byla zpočátku křehká a plachá, koukala na mě jako na jedinou spásu v davu. Když jsem ji poznal, pohybovala se tiše po kraji místnosti, skleničku vína v ruce, očima uhýbala, tvářila se zkroušeně. Vůbec jí to okolní veselí nesedělo. Já se k ní přitočil, řekl jí pár slov, abych ulehčil situaci. Zasáhlo mě, jak byla nádherně nesmělá.
Chvíli jsme se scházeli venku. Když jsme se sblížili, pozval jsem ji k sobě. Mám malý byt, nic extra, ale stačilo to. Eva byla nezkušená, zdála se mi jako z pohádky: milá, něžná, zranitelná. Chtěl jsem ji chránit. Jenže pak, jako by se v ní něco zlomilo a ta opatrná květinka se proměnila v neodbytného stína. Najednou mě volala každou volnou minutu, posílala rozvleklé zprávy, dožadovala se důkazů mé lásky. Opakovala pořád dokola: „Přeci se vezmeme a založíme rodinu. Proč bys chtěl ještě čekat?“
Bylo mi lehce přes pětadvacet a na svatbu nebo dítě jsem se necítil. Eva ale na mě netlačila, ona mě rovnou dusila. Jednoho dne se objevila u dveří se dvěma kufry: „Stěhuju se k tobě, je na čase být pořád spolu.“ Zalily mě obavy, co bude dál. Připadal jsem si, jako když nějakou drobnou chybičku vyměňujete za obří problém, z kterého není úniku.
V tom momentě jsem už věděl, že tohle není pro mě. Vzal jsem Evu i s věcmi, posadil do taxíku a odvezl zpátky k rodičům. „Konec, nezlob se, ale nejsem na tohle připravený.“ Nechápala. Stála tam zkoprnělá a já jel domů s rozpolceným pocitem: jakkoli mi jí bylo líto, zároveň jsem ucítil příval svobody.
Jenže tahle svoboda byla iluzorní. Eva se mě nehodlala pustit. První týdny mi volala dnem i nocí: „Co jsem udělala? Proč mi tohle děláš? Dáme to dohromady, já se polepším!“ Zvonila mi u bytu, chodila za mnou do práce. Měnil jsem si smysl toho, co jí říct, abych jí přestal ubližovat. „Jsem mizera, patří to mně, to já jsem selhal,“ říkal jsem. Doufal jsem, že pak se sama stáhne. Marně.
Později jsem poznal Nikolu. Měl jsem za to, že teď už Eva definitivně pochopí, že náš vztah je uzavřená kapitola. Omyl. Eva se stáhla jen formálně, ale brzy napsala i Nikole: „Ondra tě stejně nemiluje, pořád miluje mě.“ Stačilo, aby Nikola na chvíli znejistěla, ale díkybohu stála při mně: „Neboj, nic se neděje, tohle vyřešíme spolu.“
Jenže Eva jede dál. Mám pocit, že potkávat ji v obchodě, v parku, i od sousedů jsem zaslechl, že se na mě vyptávala. Přemýšlím, zda mám jít na policii a říct jim: „Má ex mě pronásleduje, neustále se mě snaží získat.“ Jenže tím bych jí mohl ještě víc ublížit. Možná by se stáhla, nebo by to naopak vyhrotila. Druhá možnost je odstěhovat se jinam, kde by mě nenašla. Ale proč bych měl utíkat?
