Paul Simon: introvert, který dobyl svět hudbou. Vzal si slavnou herečku, s Garfunkelem se rozešli

Prsty tiše vybrnkával melancholickou melodii; rty téměř neslyšně šeptaly anglická slova o osamění: „I am a rock, I am an island…“ (Jsem skála, jsem ostrov). Paul Simon psal píseň o tom, jaké to je odříznout se od světa a schovat bolest za hradbu samoty. Netušil, že ta slova brzy uslyší miliony lidí – a že do jisté míry vystihují i jeho vlastní osud.

Paul vyrůstal v židovské rodině v newyorské čtvrti Queens. Hudbu měl v genech – otec byl učitel a kontrabasista, matka také učila na základní škole a milovala hudbu. Jako malý kluk slýchal jazzové melodie a brzy propadl kouzlu rock’n’rollu. Ve třinácti letech se spřátelil s Arturem „Artiem“ Garfunkelem, stejně starým sousedem. Dva hubení nesmělí chlapci objevili, že když spojí hlasy, vznikne něco magického.

Zpívali duet v tělocvičně místní střední školy a v patnácti nahráli první písničku – roztomilý hit „Hey Schoolgirl“, pod smyšlenými jmény Tom & Jerry. Na okamžik ochutnali úspěch, ale dětská sláva rychle pohasla. Cesty přátel se na pár let rozešly. Art odešel na univerzitu, Paul pokračoval v psaní písní a vystupování po newyorských klubech. Pořád ho to táhlo k mikrofonu.

V roce 1963 zavolal Paul svému starému kamarádovi: „Artie, právě jsem napsal svou nejlepší píseň.“ Sešli se v kuchyni jednoho queenského bytu a Paul s kytarou zahrál „The Sound of Silence“ – Zvuk ticha. Poetickou folkrockovou baladu. Ta píseň v sobě nesla temnotu velkoměsta i volání po porozumění.

Díky ní získali nahrávací smlouvu a společně natočili celé album. Jenže byl rok 1964, éra Beatles, a jejich jemné písně zůstaly bez povšimnutí. Deska Wednesday Morning, 3 A.M. zapadla a dvojice Simon & Garfunkel se rozpadla dřív, než vůbec začala.

Simon se ocitl v depresi z neúspěchu a rozhodl se zkusit štěstí jinde. Na podzim 1964 odjel do Anglie – sám, jen s kytarou na zádech. Protloukal se po folkových klubech v Londýně a Cambridge, hrál za drobné před poloprázdnými sály a psal nové písně inspirované deštivou cizí zemí.

V té samotě vznikly skladby jako „Kathy’s Song“ – milostný dopis dívce, kterou v Anglii poznal, nebo právě „I Am a Rock“. Ta skladba byla jako výkřik zraněného srdce, které se obrnilo před dalším zklamáním: „Mám své knihy a svou poezii, nikoho k sobě nepustím…“

Když ji Paul v malém studiu v srpnu 1965 nahrál, nebyl u toho žádný Art Garfunkel ani americké publikum – jen on a jeho kytara. Nahrávku vydal v Británii na sólovém albu a smířil se s tím, že zůstane nedoceněným písničkářem v cizině.

Pak ale osud zasáhl zvláštním způsobem. Zatímco Paul chodil po londýnských ulicích, za oceánem se z éteru začal ozývat jeho hlas. Američtí posluchači si nějakým řízením osudu oblíbili píseň „The Sound of Silence“. DJové v rádiu ji začali spontánně hrát – a producent Tom Wilson se dokonce rozhodl upravit původně akustickou nahrávku. Bez vědomí obou muzikantů přidal rockový doprovod a výsledná píseň doslova chytila Ameriku za srdce.

Koncem roku 1965 se Sound of Silence rozletěla žebříčky vzhůru a 1. ledna 1966 stanula na prvním místě hitparády Billboard. Z neznámých folkařů se přes noc staly hvězdy. Paul v údivu přijímal zprávy z domova a na jaře 1966 se vrátil do New Yorku – už ne jako zklamaný muzikant, ale jako slavný autor jednoho z největších hitů své generace. Tichý protest song „Hello darkness, my old friend“ se stal hymnou odcizené generace 60. let.

Simon & Garfunkel se dali znovu dohromady, tentokrát pod září reflektorů. Následující čtyři roky patřily k vrcholům folkrockové éry. Dvojice plachého písničkáře a vysokého kudrnatého zpěváka s andělským hlasem vyprodávala sály po celých Státech. Jejich skladby zněly v rádiích i ve filmu Absolvent (například nesmrtelná „Mrs. Robinson“).

Paul psal jednu nadčasovou píseň za druhou – „Homeward Bound“, „The Boxer“, „America“ – a Art je svým tenorem pozvedal do nebe. V lednu 1970 vydali poslední album Bridge Over Troubled Water.

Jejich pracovní partnerství však bylo ve vážné krizi. Art Garfunkel toužil po filmové kariéře a Paul Simon se čím dál víc cítil upozaděný; úspěch „Bridge Over Troubled Water“ patřil hlavně Artově nádhernému hlasu, zatímco Paul stál ve stínu, jako by jeho „dítě“ vychovával někdo jiný. Po vydání alba oznámili rozchod.

Na vrcholu slávy se Simon ocitl znovu sám – z vlastního rozhodnutí. Bylo mu 29 let a za sebou měl triumf, jaký mnoho umělců nezažije.

Sedmdesátá léta znamenala pro Paula dobu sebepoznávání. Bez vysokého parťáka po boku najednou stál na pódiu osamocen, jen on a jeho kytara. Zprvu to vypadalo, že mu odloučení prospěje. Vrhl se do sólové dráhy a už v roce 1972 zazářil hitem „Mother and Child Reunion“, inspirovaným reggae rytmy.

Jeho textařský talent dozrával; Paul dokázal v několika verších zachytit celé spektrum pocitů – humor v „Me and Julio Down by the Schoolyard“, manželskou krizi ve „50 Ways to Leave Your Lover“ či melancholii středního věku v baladě „Still Crazy After All These Years“.

Nenápadný muž malého vzrůstu, který na jevišti spíše mlčky klopil oči, se v písních projevoval mimořádný talent pro práci se slovy. V roce 1975 získal za album Still Crazy After All These Years dokonce Grammy za album roku. Kritika ho chválila jako jednoho z největších amerických písničkářů své generace.

Jemu to však klid nepřinášelo. Simon nikdy neměl povahu extravagantní hvězdy – spíš tichou, hloubavou duši. Ke konci 70. let, v éře diska a punku, jako by nevěděl co dělat. Jeho pokus o film (One Trick Pony, 1980), kde sám sebe obsadil do role stárnoucího muzikanta, propadl u diváků i kritiků.

Najednou to vypadalo, že ho mladší vlna smete do propadliště dějin. Možná i proto nakonec svolil k nostalgickému kroku: obnovit staré duo.

V září 1981 stanuli Simon a Garfunkel společně na pódiu v newyorském Central Parku před půlmilionem nadšených fanoušků. Noc pod otevřeným nebem, kdy zazněl „The Sound of Silence“ i další klasiky, byla dojemná a triumfální.

Dva přátelé, několikrát osudem rozdělení, si padli kolem ramen. Úspěch koncertu je povzbudil natolik, že začali plánovat společné album. Jenže staré rány se rychle otevřely. Při turné roku 1983 došlo ke konfliktům a Simon nakonec projekt zrušil. Garfunkel se to dozvěděl až z médií a cítil se zrazen. Paul Simon místo toho vydal písně sám na albu Hearts and Bones.

Během natáčení prvního Star Wars filmu v roce 1977 se seznámil s mladou herečkou Carrie Fisher, představitelkou filmové princezny. Zprvu nesourodá dvojice – plachý písničkář a zářivá hollywoodská hvězda – se do sebe vášnivě zamilovala. Jejich vztah byl jako jízda na horské dráze.

Rozešli se, znovu se dali dohromady, zasnoubili se s jinými a opět k sobě našli cestu. Vztah plný dramatických momentů nakonec vyústil ve svatbu. V srpnu 1983, uprostřed náročného turné se Simonem a Garfunkelem, si Paul a Carrie řekli ano. On tehdy stál na vrcholu kariéry, ona byla také v době své největší slávy a zároveň se potýkala s vlastními démony.

Jejich manželství trvalo pouhých jedenáct měsíců. „Byl to spíš chaos než poklidný svazek,“ vzpomínal později Paul v dokumentu In Restless Dreams. Po sérii bouřlivých hádek, usmiřování a slz se v červenci 1984 rozvedli – vyčerpaní a zranění.

Carrie Fisher po letech hořce žertovala, že: „Chudák Paul, musel si se mnou vytrpět své… byla jsem pro něj dobrý námět psaní písní, ale každodenní život se mnou byl nad jeho síly,“ přiznala sebekriticky. A skutečně – Simonovo album Hearts and Bones (Srdce a kosti) je prodchnuto intimními odkazy na jejich vztah, na „dva lidi svázané láskou, která bolí“. Po rozpadu manželství se Paul zase propadl do depresí. Zažil slávu i ovace, ale v soukromém životě štěstí neměl.

Osud měl však pro Paula Simona připravené ještě jedno nečekané probuzení kariéry. Uprostřed 80. let, uslyšel kazetu s hudbou, jakou předtím neznal. Byla plná rytmů z daleké Jižní Afriky – pulzující kytary, harmonické sbory mbube, zvuk akordeonu mbaqanga. Ty melodie ho uchvátily svou radostí a životem. Paul ucítil, že právě tady by mohl znovu nalézt ztracenou inspiraci.

Navzdory napjaté politické situaci – v Jihoafrické republice tehdy zuřil apartheid a svět na zemi uvalil přísný kulturní bojkot – se Simon rozhodl riskovat. Odletěl do Johannesburgu a v roce 1985 tam ve studiu začal jamovat s místními černošskými hudebníky. Porušil tím oficiální zákaz spolupráce s JAR, což mu vyneslo kritiku některých aktivistů.

On ale politiku odmítal – zajímala ho hudba, lidský kontakt a sdílená radost z tvoření. „Stojím na straně muzikantů, ne politiků,“ prohlásil tvrdohlavě, když obhajoval svou kontroverzní cestu. Věděl, že nasazuje pověst v sázku, ale cítil, že muzika musí spojovat, i kdyby svět rozdělovaly hranice a nenávist.

Výsledkem se stal albový klenot Graceland (1986). Exploze zvuků a kultur, kde se americký folk prolínal s africkými sbory a kytarami. Simonovo básnické mistrovství v textech jako „Diamonds on the Soles of Her Shoes“ či „Graceland“ dostalo nové, barevnější šaty. Album se setkalo s nadšením kritiky i obrovským zájmem veřejnosti – bylo to něco, co tu ještě nebylo.

Následující dekády prožil Paul Simon jako respektovaný bard populární hudby. Ne vždy se mu vše dařilo – koncem 90. let například jeho vysněný broadwayský muzikál The Capeman propadl u kritiky i diváků. Přesto vytrval v hledání nových cest. V roce 1990 byl dokonce uveden dvakrát do Rock’n’rollové síně slávy – jednou jako půlka dua Simon & Garfunkel, podruhé za svou sólovou dráhu.

V osobním životě také našel štěstí. V roce 1992, ve svých jednapadesáti letech, se potřetí oženil – vzal si zpěvačku Edie Brickell, která byla o 25 let mladší. Tentokrát našel partnerku, s níž sdílel hudbu i život bez bouře emocí. Narodily se jim tři děti. Paul Simon se zklidnil.

I ve zralém věku však nepřestal tvořit. Albem The Rhythm of the Saints (1990) navázal na africkou inspiraci, tentokrát s prvky brazilské hudby. V novém tisíciletí překvapil experimenty s elektronikou (Surprise, 2006) i návratem k prostým akustickým melodiím (So Beautiful or So What, 2011).

Na sklonku léta 2018 se Paul Simon rozhodl uzavřít svoji tvůrčí kapitolu. Vypravil se na rozlučkové turné Homeward Bound – Cesta domů. A symbolicky ho zakončil tam, kde všechno začalo: v rodném New Yorku. 22. září 2018 vystoupil pod širým nebem v Corona Parku v Queens, jen kousek od místa, kde vyrůstal. Bylo mu 76 let. Pod jasným měsíčním svitem zahrál poslední přídavek – píseň „The Sound of Silence“, s níž kdysi dobyl svět, a teď se s ním loučil.

Dnes, ve svých třiaosmdesáti letech, sedává Paul Simon občas navečer na verandě svého domu v Connecticutu. V dlaních možná drží starou kytaru Martin, na které složil tolik písní. Oko má přivřené, naslouchá jen slabým vibracím strun pod prsty. Levým uchem neslyší skoro nic – ale vnitřním sluchem přesto vnímá melodie, které v něm znějí celý život.

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/arts-culture/sound-silence-surprise-hit-180957672/

https://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Simon

https://secondhandsongs.com/work/8339/all

https://www.theguardian.com/music/2018/sep/23/paul-simon-final-concert-queens-nyc

https://www.osobnosti.cz/paul-simon.php

https://people.com/paul-simon-recalls-being-exhausted-by-marriage-to-carrie-fisher-8620463