Příběh prvního pražského mrakodrapu. Sloužil úředníkům, pak komunistům a teď z něj mají být byty

Na počátku třicátých let hýřilo mladé Československo sebevědomím. Bylo to desetiletí po vzniku státu a národ, který si vydobyl svobodu, na ni byl náležitě pyšný. Jedním z pilířů této nové společnosti byl Všeobecný penzijní ústav, instituce zřízená k zajištění důstojného stáří a jistoty pro pracující – důkaz sociální odpovědnosti demokratického státu.

Ústav, který od roku 1914 sídlil v důstojné, ale již nedostačující budově na vltavském nábřeží od Jana Kotěry, potřeboval nový domov, který by odpovídal jeho rostoucímu významu.

V architektonické soutěži, vypsané v roce 1929, se střetla největší jména tehdejší scény. Zvítězil však návrh, který byl tak radikální, že porušoval samotné zadání. Dva mladí architekti, sotva třicetiletí Josef Havlíček a Karel Honzík, odmítli městskou regulaci nařizující tradiční blokovou zástavbu.

Byli to muži nové generace, odchovanci ateliéru Josefa Gočára a členové levicového uměleckého svazu Devětsil. Inspirováni francouzským vizionářem Le Corbusierem, představili projekt, který byl čistou esencí funkcionalismu: maximální účelnost, racionalita, a především světlo.

Místo uzavřeného bloku navrhli odvážný křížový půdorys. Tento tvar umožnil, aby každá ze sedmi stovek kanceláří měla přímý přístup k dennímu světlu a čerstvému vzduchu, a zároveň radikálně zkrátil vnitřní chodby. Byla to stavba navržená pro zdraví a efektivitu člověka, který v ní bude pracovat. Jejich návrh vyhrál. Stavba začala 1. dubna 1932 na místě bývalé žižkovské plynárny.

Dva roky a 64 milionů korun poté, v únoru 1934, stál na Žižkově první pražský mrakodrap. S výškou 52 metrů a jedenácti patry se tyčil nad okolní zástavbou jako maják nové éry. Byl to technologický zázrak.

Jako první kancelářská budova v Praze byl plně vybaven americkou klimatizací značky Carrier, která v zimě topila a v létě chladila. Jeho kostru tvořil moderní železobetonový skelet a fasádu rámovala ocelová pásová okna.

Ve funkcionalismu nebylo pro ornamenty místo. Krása měla pramenit z funkce a z pravdivosti použitých materiálů. Havlíček s Honzíkem se tohoto kréda drželi s téměř náboženskou horlivostí. Místo dekorací používali ušlechtilé materiály – mramor ve vestibulech, chromovaná svítidla, dřevěné obklady.

Nejvýraznějším prvkem se však stal plášť budovy. Architekti museli svést boj, aby prosadili svou vizi proti konvenčnější omítce, ale nakonec uspěli. Celou obrovskou stavbu pokryli sítí světle béžových keramických desek o rozměrech 20×40 centimetrů od renomovaného výrobce RAKO.

Tato elegantní fasáda dala budově její druhou, neoficiální identitu. Pražané, se svým typickým smyslem pro poněkud přízemní poezii, začali monumentálnímu paláci říkat „Kachlíkárna“.

Komplex nebyl jen o práci. V přilehlých, nižších křídlech v ulici U Rajské zahrady a Seifertově ulici byly navrženy byty pro zaměstnance ústavu a komerční prostory. Celý areál tak měl pulzovat životem, propojovat práci, bydlení a služby v jeden harmonický, funkcionalistický celek. Byla to vize totální architektury pro moderního člověka.

Hluboko pod prosvětlenými kancelářemi, v základech budovy, byl od samého počátku, již v roce 1934, vybudován protiraketový kryt pro 300 osob. I v době největšího optimismu, byla hrozba dalšího evropského konfliktu natolik reálná, že se s ní muselo počítat v samotné konstrukci.

Tato předtucha se naplnila děsivou rychlostí. Po okupaci v roce 1939 se budova, stejně jako celá země, ocitla pod cizí nadvládou. A pak přišel rozkaz. Zářivě bílá „Kachlíkárna“, viditelná na míle daleko, musela zmizet. Byla natřena načerno, aby se skryla před zraky pilotů.

Válka skončila. Černý nátěr byl odstraněn. Ale světlo a svoboda netrvaly dlouho. V únoru 1948 přišel převrat. Demokracie padla. A s ní i původní smysl Paláce Všeobecného penzijního ústavu.

V roce 1951 byla budova oficiálně předána do správy nově zřízené Ústřední rady odborů (ÚRO). Stala se hlavním sídlem Revolučního odborového hnutí (ROH), monopolní a totalitní odborové organizace, která byla prodlouženou rukou komunistické strany.

Z Paláce Všeobecného penzijního ústavu se stal Dům odborových svazů.

Po potlačení Pražského jara v srpnu 1968 se Dům odborových svazů stal jedním z ústředních symbolů šedivé a dusivé éry normalizace. Zatímco venku se společnost nořila do apatie a strachu, uvnitř budovy se odehrávaly nekonečné sjezdy, schůze a porady, na nichž se produkovaly prázdné fráze o budování socialismu.

Tato vnitřní stagnace se projevila i na vnějším stavu budovy. Architektonický skvost pomalu chátral. Při jednom z pokusů o vyčištění fasády byl použit louh, který nenávratně poškodil glazuru keramických dlaždic a zanechal na nich trvalé poškození.

Byl to symbolický akt nekompetentnosti a lhostejnosti režimu k vlastnímu kulturnímu dědictví. Ještě symboličtější bylo uzavření střešních teras. Prostory, které Havlíček s Honzíkem navrhli jako místa pro odpočinek, slunce a výhledy na město – byly na více než čtyřicet let znepřístupněny.

Historie má zvláštní smysl pro ironii. V roce 2024, k devadesátému výročí svého vzniku, se budova, nyní již pod novým jménem „Radost“, stala dějištěm akce s názvem „90 let (ne)svobody“. V jejích chodbách a sálech, kde kdysi zněly projevy komunistických funkcionářů, byly instalovány výstavy Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Po sametové revoluci v roce 1989 se budova, převedená z majetku zaniklého ROH na nově vzniklé odborové svazy, ocitla v nové realitě. Pro potřeby demokratických odborů byla příliš velká a nákladná na údržbu. V roce 2018 byla za více než miliardu korun prodána soukromé společnosti Dům Žižkov a.s., za níž stála rodina Valových (majitelé firmy Siko) a podnikatel Martin Louda.

V roce 2019 přišla zásadní změna. Noví majitelé představili ambiciózní plán na oživení budovy a dali jí nové jméno: Dům Radost. Byla to promyšlená marketingová strategie. Jméno mělo symbolizovat nový, optimistický začátek a zároveň v sobě chytře skrývalo zkratku starého názvu Dům Odborových Svazů (DOS).

Ve vstupní hale vznikla moderní kavárna, obnoveno bylo historické kino Přítomnost a konají se zde výstavy současného umění.

Nejviditelnějším symbolem této změny bylo zpřístupnění střešní terasy v roce 2019. Po více než čtyřiceti letech se lidé mohli znovu postavit na vrchol „Kachlíkárny“ a pohlédnout na Prahu z perspektivy, kterou architekti původně zamýšleli. Výhled je dechberoucí. Žižkov, Vítkov, Pražský hrad – celé město leží jako na dlani.

Spolu s otevřením přišly i kontroverzní plány na celkovou revitalizaci budovy, navržené ateliérem Qarta Architektura. Záměr počítá s radikálními zásahy: navýšením nižších křídel budovy o jedno až dvě patra, zastavěním jednoho z vnitřních dvorů komerční galerií, a především přeměnou většiny ze 700 kanceláří na téměř 658 malých nájemních a ubytovacích jednotek.

Proti těmto plánům se ostře postavili památkáři a historici, v čele s Klubem Za starou Prahu. Argumentují, že takové změny by fatálně a nevratně poškodily památkově chráněnou podstatu budovy – její unikátní siluetu, proporce a charakter. Příběh této budovy neskončil; jen vstoupil do další, složité kapitoly, kde se opět bojuje o jeho osud.

Zdroje:

https://www.architectureweek.cz/budova-vseobecneho-penzijniho-ustavu-dnes-dum-radost/

https://www.dumradost.cz/cs/architektura

https://www.kunsthallepraha.org/clanky/dum-radost-ukazka-ceskeho-funkcionalismu

https://www.prazskypatriot.cz/zizkovsky-dum-radost-se-k-90-vyroci-otevre-skolam-a-verejnosti/

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/619587/dum-odborovych-svazu-chvalil-slavny-architekt-ted-ho-ceka-zmena-netradicni-kino-kavarna-i-bar-na-strese.html

https://vltava.rozhlas.cz/prvni-prazsky-mrakodrap-z-funkcionalistickeho-sidla-odboraru-je-dum-radost-s-8045395

https://denikalarm.cz/2022/08/kdyz-ochrana-nic-neznamena-dum-radost-je-dalsim-prikladem-pamatky-o-jejimz-osudu-rozhoduji-penize/

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_Radost