Camila O’Gormanová se zamilovala do kněze a čekala jeho dítě. Zabili ji, aby „očistili“ společnost

Dvacetiletá Camila O’Gormanová, v osmém měsíci těhotenství, se lehce chvěje, ale neprosí o milost. Po boku má čtyřiadvacetiletého pátera Ladislaa Gutiérreze, jenž mlčky odříkává modlitbu. Jejich zločin? Že se do sebe bezhlavě zamilovali. Kat nedal mladé lásce ani jejich nenarozenému dítěti žádnou šanci. Ozvala se salva výstřelů.

Camila vyrůstala v kruhu buenosaireské smetánky 40. let 19. století. Byla dcerou vlivné rodiny irsko-francouzského původu a odmalička se pohybovala v prostředí, kde se dbalo na čest, morálku a pověst.

Jako dospívající dívka často navštěvovala rodinu samotného guvernéra provincie Buenos Aires Juana Manuela de Rosase – stala se blízkou přítelkyní jeho dcery Manuelity. V té době ale Argentina žila ve strachu. Generál Rosas se chopil moci roku 1835 a vládl jako neomezený diktátor, který krutě trestal každého, kdo by se odvážil odporovat. Navenek prosazoval přísnou morálku a pořádek, jeho režim ale využíval strachu a násilí jako každodenní nástroje pro svoje vládnutí.

Do tohoto světa přísných pravidel vstoupil mladý kněz Ladislao Gutiérrez. Pocházel z vážené rodiny. Jako nový kněz nastoupil do farnosti v Buenos Aires, kam O’Gormanovi docházeli na mše. Camila ho poprvé potkala ještě jako mladá dívka, zprostředkoval to její bratr Eduardo – Ladislavův dobrý přítel. Mezi půvabnou dívkou z vyšší společnosti a mladým jezuitou přeskočila jiskra.

Tajné schůzky následovaly jedna za druhou a z vzájemné náklonnosti se zrodila láska, která nedbala na společenská ani duchovní pouta. Jeden pohled, jeden úsměv během návštěvy rodiny – a bylo rozhodnuto. Ani přísaha celibátu, ani hrozba Rosasova hněvu nedokázaly city těch dvou potlačit.

Když se jejich zakázaný vztah stal obtížně udržitelným v tajnosti, rozhodli se Camila s Ladislaem pro zoufalý krok útěku. Dne 12. prosince 1847 společně opustili Buenos Aires. Pod falešnými jmény prchli daleko od dosahu rodin i Rosasovy vlády – zamířili do městečka Goya v provincii Corrientes, stovky kilometrů na sever.

Tam, v odlehlém kraji mimo přímý dohled režimu, doufali že najdou útočiště. Místní guvernér Benjamín Virasoro, dlouhodobý odpůrce Rosase, jim poskytl ochranu a možnost nového začátku. Pro mladý pár to byly nejspíš nejšťastnější dny života. V Goye se vydávali za manžele a dokonce založili první školu v okolí – on učil děti latinu a matematiku, ona psaní a francouzštinu.

Na malou chvíli okusili normální život bez strachu, kdy mohli veřejně být spolu. Camila brzy zjistila, že čeká dítě. V poklidných večerech možná Ladislao pokládal ruku na její rostoucí břicho a oba snili o tom, že se někde v cizině vezmou a budou žít šťastně až do smrti.

Jejich štěstí však nemělo dlouhého trvání. Zprávy o zmizení mladého kněze a dcery z vážené rodiny se v Buenos Aires rozšířily rychlostí blesku. Pro tamní konzervativní společnost to byl šokující skandál – krásná dívka z lepší společnosti utekla s duchovním, porušení nejen morálky, ale i církevních slibů.

Camila i Ladislao se rázem ocitli na seznamu nepřátel veřejné ctnosti. Nejvíce rozlícený byl Camilin otec Adolfo O’Gorman. Pro tohoto hrdého muže to byla bezprecedentní ostuda. Zatvrzelý katolík a bývalý důstojník cítil, že dcera pošpinila čest rodiny. Aby zachránil reputaci O’Gormanů, rozhodl se svou vlastní rodinu zachránit od hanby – alespoň naoko.

Guvernéru Rosasovi sepsal rozhořčený dopis, v němž líčil Ladislaa Gutiérreze jako ničemného svůdce a únosce. Camila podle něj měla být nevinná oběť: svedená „pod rouškou náboženství“, znásilněná a unesená tím bezectným knězem. Adolfo žádal diktátora, aby nařídil pátrání na všech frontách, než se „ubohá dívka propadne do zoufalství a hanby“. V jeho líčení byla dcera téměř mučednicí a kněz zosobněním ďábla.

Rosas nemohl zůstat lhostejný. Ne snad proto, že by tolik soucítil s Adolfovou „zkaženou“ dcerou, ale proto, že sám čelil kritice: opoziční novináři v zahraničí začali případ hlasitě propírat a obviňovali vládu z mravního úpadku národa.

Tyran zuřil. Ve skutečnosti sice Rosas sám nebyl žádný svatoušek – s milenkou měl několik levobočků – ale veřejná ostuda mu hrozila podkopat kult osobnosti. Potřeboval dát exemplární lekci. Na jeho pokyn se tedy rozjelo rozsáhlé pátrání. Do pronásledování „nemravných milenců“ se zapojili vládní úředníci, vojáci i církevní představitelé.

Camila s Ladislaem tušili, že nebezpečí se blíží. S každým dalším dnem na útěku se kolem nich smyčka stahovala. Na jaře 1848 je osud dostihl. V ulicích vzdálené Goyi poznal jednoho dne místní farář v nenápadném učiteli hledaného uprchlíka.

Nezaváhal a mladý pár udal. Krátce nato vtrhla do jejich dočasného domova ozbrojená stráž. Ladislao ani Camila nekladli odpor; možná pochopili, že utéct navždy se jim nikdy nemohlo podařit. Loučení s poklidným životem bylo rychlé a násilné – jejich společný sen se zhroutil během minut.

Oba byli spěšně dopraveni zpět do Buenos Aires. Sotva se ocitli v rukou Rosasových lidí, čekalo je tvrdé zacházení. Autoritáři je zavřeli do věznice Santos Lugares de Rosas – ponurého místa, kde diktátor osobně likvidoval své odpůrce. Tam Camila, které tehdy bylo pouhých dvacet let, trávila dny v kobce bez naděje.

Jedinou útěchu jí zajistila její dávná kamarádka Manuelita Rosasová. Zaslechla o osudu své přítelkyně a v slzách přemluvila otce, aby směla Camille aspoň zanést do cely polštář, deku, pár knih a dokonce klavír pro rozptýlení.

Manuelita tušila, co se chystá, a snažila se Camile ulehčit poslední dny. Zoufale také prosila svého otce, aby milence ušetřil. Padala před ním na kolena, plakala. Rosas však zůstal ledově klidný a neoblomný. Nehodlal udělit milost ani na naléhání vlastní dcery.

Mezitím se venku ve společnosti zvedala vlna nenávisti a volání po potrestání „hříšníků“. Camilin otec – ten samý, který ji označil za oběť – teď spolu s dalšími vlivnými osobnostmi volal po přísném trestu, aby „nemanželské dítě“ nevrhalo špatné světlo na celou jejich komunitu.

Dokonce i kněz Anthony Fahy, irský kaplan v Buenos Aires, se hlasitě dožadoval exemplárního potrestání milenců. Tlak veřejnosti Rosasovi vyhovoval. Rozhodl, že Camila i Ladislao musí zemřít – pro výstrahu všem, kdo by se snad opovážili vzepřít společenskému pořádku.

Verdikt šokoval i některé Rosasovy věrné. Popravit těhotnou? Argentinské zákony přitom výslovně zakazovaly vykonat trest smrti na ženě nosící v sobě nenarozené dítě. Jenže diktátor byl zaslepený vztekem a touhou ukázat svou moc. Na radu jednoho cynického právníka si nechal právně posvětit rozsudek i nad těhotnou ženou.

Ještě v předvečer popravy poslal za Camilou vězeňského kaplana. Kněz neměl přinést milost, nýbrž jen zdánlivé rozhřešení: přímo v cele pokřtil nenarozené dítě, aby formálně „očistil“ duši, která měla být za úsvitu vyhasnuta.

Camile přitom podali posvěcenou vodu smíchanou s popelem – musela ji vypít, zatímco jí kněz kreslil křížek na čelo. Tento mrazivý rituál měl zajistit, že duše dítěte odejde do nebe, až jeho matku zastřelí. Nebo snad měl spíše uklidnit svědomí katů?

1. srpna 1848 časně ráno vyvedli stráže Camilu i Ladislaa na dvůr věznice. Ruce jim svázali provazy a posadili je vedle sebe na dřevěné židle. Na oči jim připevnili pásky, aby neviděli hlavně pušek mířící přímo na ně. Mladý kněz stihl ještě zašeptat tichou modlitbu za odpuštění hříchů – svých i těch, kteří se chystali zabíjet.

Camila, ačkoli se jí třásla kolena, držela hlavu hrdě zpříma. Nevykřikla, neproklínala, neprosila. Pod šaty cítila poslední pohyby svého dítěte; možná v duchu šeptala uklidňující slova jemu i sobě. Vojáci byli nervózní – scéna i na otrlé muže působila děsivě. Věděli to všichni: popravují nevinné. Padl povel. Ohlušující výstřely rozbily ranní ticho. Camila O’Gormanová a Ladislao Gutiérrez zemřeli společně, bok po boku.

Těla dvou milenců ležela nehybně vedle sebe na vězeňském dvoře. Vtom se kupředu prodral Antonio Reyes, Rosasův osobní tajemník, který prý popravě přihlížel se zhrozeným výrazem. Tento muž, jinak poslušný úředník režimu, nařídil aby je vložili do jedné rakve. Camila se naposledy opřela o Ladislaovo rameno, tentokrát už ve smrtelném spánku.

Jejich popravou nic neskončilo. Zpráva o osudu Camily O’Gormanové obletěla během dnů celý svět. I v zemi, kde panovala tvrdá kázeň, vyvolala mrazivé zděšení a zahanbení. Zabití těhotné ženy a mladého kněze pobouřilo veřejnost natolik, že kdysi všemocný Rosas se ocitl pod palbou kritiky nejen ze zahraničí, ale i od vlastních lidí.

Hrůzný čin, který měl být demonstrací síly, se pro diktátora stal politickým hrobem – jeho aura neomylného vůdce utrpěla ránu, z níž se už nevzpamatoval. O necelé čtyři roky později byl svržen a nucen uprchnout ze země.

Příběh nešťastných milenců však přetrval. Camila a Ladislao se stali symbolem tragické lásky vzdorující tyranii. Jejich jména dodnes vyvolávají v Argentině smutek i tichý obdiv k odvaze následovat hlas srdce navzdory konvencím.

Vznikly o nich knihy, básně i filmy – jako by si každá generace potřebovala znovu připomínat, jak krutě může společnost ztrestat ty, kdo poruší její zákony. Navzdory tomu, že jsou nesmyslné.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Camila_O%27Gorman

https://www.independent.co.uk/life-style/valentines-day-2019-love-story-camila-o-gorman-tragedy-jesuit-rosas-argentina-buenos-aires-a8777606.html

https://fringerebels.wordpress.com/2018/12/13/the-most-atrocious-and-unheard-of-event-in-our-country-the-tragic-story-of-camila-ogorman-and-father-ladislao-gutierrez/

https://worldhistorycommons.org/camila-ogorman