Článek
V 80. letech platilo, že kdo neměl své céčka, jako by ani nebyl. Malé plastové kroužky ve tvaru písmene C se staly pro děti hotovým pokladem. Na sídlištích socialistického Československa mizela šeď – céčka v pestrých barvách rozzářila ulice, hřiště i školy. Děti je hrdě nosily na oděvu, cinkaly s nimi při každém kroku a v očích jim planulo nadšení.
Za barevným plastem se však skrývá neuvěřitelný příběh: z odpadu, o který nikdo nestál, se zrodila největší dětská mánie pozdního socialismu.
Na počátku stál neúspěšný nápad. Céčka se původně vyráběla od konce 70. let v družstvu Maják v Jablonci nad Nisou jako ozdobné dílky – měly sloužit na pásky k minisukním nebo jako závěsy do dveří a oken. Módní výstřelek se však nesetkal s úspěchem. Dospělí o plastové háčky nejevili zájem a hromady neprodaných céček končily před jabloneckou lisovnou na hromadě odpadu.
A právě tady převzala otěže fantazie dětí. Místní kluci a holky objevili pestrobarevné kroužky, začali si z nich tvořit řetízky a náramky a prostou hru proměnili v zárodek nové vášně. Céčková mánie byla na světě.
Během krátké doby se zpráva o barevných kroužcích rozšířila do dalších měst. Nejprve jich byl jen omezený počet – a možná právě to přidalo na jejich atraktivitě. Dětský svět socialistického Československa toužil po čemkoli barevném a zábavném, co by rozbilo jednotvárnost a nedostatek zboží.
Céčka se stala novým symbolem radosti a kreativity. Z původně bezcenného materiálu vznikl sběratelský hit – děti byly ochotné pro pár kousků barevného plastu udělat cokoli. Poptávka začala mnohonásobně převyšovat nabídku a z céček se rázem stalo nedostatkové zboží.
Dětská ekonomika
Z céček se rychle vyvinula celá dětská ekonomika. Kdo jich měl nejvíc, stával se ve své partě králem. Hodnota céček rostla – nevyčíslitelná v očích dětí a překvapivě i docela konkrétní. Běžné plastové céčko se v polovině 80. let neoficiálně cenilo asi na 10 haléřů.
Za dvacet céček bylo možné získat obyčejnou propisku, za třicet populární angličák (malé autíčko) a za celý dlouhý řetěz céček dokonce kazetový magnetofon. V dětském světě se platilo barevnými kroužky – ať už při výměnách, nebo při hrách – a šmelina v malém kvetla.
Céčka posloužila i jako univerzální platidlo mezi dětmi. Kdo sháněl například lepší kuličkové ložisko na káču nebo obrázky hrdinů z obálky žvýkaček, často zaplatil právě céčky. Děti se intuitivně učily principům směnného obchodu – vyměňovaly si duplikáty barev, které jim chyběly do sbírky, nebo směňovaly větší množství obyčejných céček za menší počet vzácnějších kousků.
Hodnotu určovala barva a vzácnost: nejcennější byla průhledná céčka s bublinkami a magicky svítící fosforová. Právě fosforové céčko zářící ve tmě bylo pro mnohé svatým grálem – kdo jej získal, mohl se chlubit výjimečným úlovkem.
Vedle obchodování se céčka stala i zdrojem napětí a zábavy ve hře. Nejznámější byla hra zvaná „čára“. Děti si nakreslily na zem čáru a z určité vzdálenosti k ní postupně házely svá céčka (někdy jednotlivě, jindy i svázaná do malých řetízků).
Komu se podařilo dohodit nejblíže k čáře, ten posbíral céčka svých protivníků. Odpoledne na sídlišti tak nebylo výjimkou vidět hlouček školáků, jak vášnivě soupeří o celé hrsti plastových kroužků.
Fantazii se meze nekladly a céčka podněcovala dětskou tvořivost. Díky svému tvaru se dala snadno spojovat do řetězů. Stačilo jich pár navléknout do sebe a vznikl barevný náramek nebo „had“ – dlouhý řetěz, který si děti omotávaly kolem zápěstí či krku. Mnozí nosili céčka jako přívěsky na klíčích či taškách, zdobili si s nimi oděv.
Největší frajeři si jimi obepínali poutka u džín – čím plnější řetízek u pasu a čím více ošoupané rifle, tím větší „borec“ dotyčný byl. Céčka se stala módním doplňkem dětské (a dospívající) generace, která neměla k dispozici pestré západní ozdoby ani bižuterii. Jeden dobový hit s nadsázkou líčil mladíka, který dívce místo zlatých šperků nabízí „šnůru céček“ – i to vypovídá o místě céček v tehdejší kultuře.
Boje o prestiž a dětské podsvětí
Spolu s nevídanou oblibou céček přišla i méně idylická stránka: rivalita, závist a drobné podvody. V dětských partách začala céčka určovat společenskou prestiž. Ten, kdo jich měl plný pytlík nebo vlastnil vzácné tvary, se stal uznávaným „kápem“ party.
Nad sbírkami se vedly nekonečné debaty a občas i hádky – bylo zkrátka důležité mít víc než ostatní. Někdy propukla i drobná šarvátka, třeba když někdo přistihl kamaráda, že mu potají „šlohnul“ pár kousků ze sbírky. Každé ztracené céčko zabolelo a každé nové vyvolalo vlnu závisti.
Nedostatek plastových kroužků také zrodil malé dětské spekulanty. Někteří šťastlivci získali céčka „podpultově“ – třeba díky rodičům, kteří je sehnali přímo od výrobce, nebo příbuznému v obchodu.
Ve třídách vznikaly miniaturní černé trhy – o přestávkách se čile směňovalo a licitovalo, někdy i za reálné peníze. Ne všichni dospělí to viděli rádi. Učitelé občas céčka zabavovali, když odváděla pozornost v hodinách, a rodiče řešili spory, kdo komu co slíbil a nedodal. Dětští „podnikatelé“ se ale nenechali odradit – touha získat další úlovky byla silnější.
Céčka nezůstala jen záležitostí dětí – všimli si jich i dospělí a fenomén pronikl do širokého povědomí. V roce 1984 nastal vrchol mánie a zpěvák Michal David, tehdejší idol diskoték, nazpíval chytlavý hit „Céčka, sbírá céčka“.
Píseň s triviálním popěvkem doslova zlidověla – děti ji milovaly a neustále si ji prozpěvovaly, dospělým však mohla znít poněkud otravně. Michal David tímto lehkým songem nejen zajistil céčkům nesmrtelnost, ale zároveň mimoděk dokumentoval absurditu doby.
Reakce dospělých na céčkovou horečku byly různé. Mnozí rodiče brali sbírání céček s pochopením – v rozpuku mánie ochotně sháněli céčka svým dětem, vyměňovali je mezi známými a stáli fronty, jen aby jejich ratolesti získaly vysněný sáček.
Jiní dospělí hleděli na céčka s pobaveným úsměvem, možná i s trochou závisti k dětské schopnosti udělat si radost z maličkosti. Našli se však i kritici. Někteří učitelé a psychologové varovali, že hazardní hra „čára“ učí děti gamblerství, a že mánie sběratelství odvádí pozornost od učení.
Také vládnoucí režim nebyl z nekontrolované mánie nadšený. Socialistická ideologie si zakládala na plánovaném hospodářství a racionální spotřebě, a najednou tu celá generace dětí šílela po „nesmyslné“ cetce. Oficiálně se céčka nezakazovala, ale propaganda tehdy dětem připomínala, aby raději spořily a sbíraly známky či odznaky se socialistickými hrdiny, leč marně.
Nevšední podnikatel
Zatímco děti snily o plných kapsách céček, v pozadí této mánie se odehrával také zajímavý příběh výroby. Původní družstvo v Jablonci nestačilo pokrýt zájem, a tak se do lisování pustil i soukromník – v socialistickém Československu věc téměř nevídaná.
Rudolf Chmela z Hradce Králové, otec dvou malých dětí, slyšel jejich prosby po céčkách, a když je nemohl nikde sehnat, rozhodl se jednat. Vlastnil starý plastikářský lis na výrobu akvaristických potřeb, nechal si zhotovit formu na céčka a roku 1979 začal soukromě vyrábět.
Zprvu narážel na byrokratické překážky – získat povolení od úřadů nebylo snadné, ale nakonec uspěl.
Chmelova malá rodinná dílna jela na plné obrátky. V době největšího boomu dokázali lisovat až 20 kg plastu denně, což představovalo kolem 80 000 céček za den! Ani to ale nestačilo ukojit hlad trhu.
Prodejci stáli fronty přímo u Chmelova plotu a netrpělivě čekali na další várku. „Nestíhali jsme vyrábět a oni nám vyhrožovali, že nás udají,“ vzpomíná Chmela na tvrdé podmínky podnikání v 80. letech.
Zájem byl tak obrovský, že při jedné prodejní akci v parku musela dokonce zasahovat Veřejná bezpečnost – kolem stánku se shromáždil dav a policisté museli udělat pořádek, seřadit děti i dospělé do fronty a dohlédnout, aby se na každého dostal jen omezený počet balíčků.
Jako každá mánie, i céčka měla svůj vrchol a poté postupně odezněla. Koncem 80. let trh nasytil zvýšený objem výroby a objevily se i jiné hračky a sběratelské trendy. Po revoluci 1989 zaplavily obchody nové lákavé zboží, které odvedlo pozornost dětí jinam. Sláva céček pohasla a už se nikdy v původní intenzitě nevrátila.
Pro celou jednu generaci však zůstala nezapomenutelným symbolem dětství. Mnozí dodnes opatrují poslední pár kousků – schované v krabičce jako nostalgickou připomínku doby, „kdy jsme si hráli s céčky“. V chalupách ještě tu a tam visí provizorní céčkové závěsy, které přečkaly dekády.
Céčka však na smetišti dějin úplně neskončila. Výrobce Rudolf Chmela je nevzdal – i po roce 1990 pokračoval a dodnes v Hradci Králové lisuje plastové kroužky na témže stroji z 80. let. Materiál vozí až z Číny a s manželkou doma ručně balí sáčky pestrobarevné směsi. Zájem už není zdaleka takový, ale pořád se najdou sběratelé a nadšenci – 100 kusů dnes koupíte zhruba za 29 Kč.
Céčka jsou dokonce k vidění v Národním muzeu jako součást expozice moderních dějin. Stala se kulturním artefaktem, svědectvím o bizarním kouzlu dětského světa za socialismu.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/posledni-vyrobce-legendarnich-cecek-rudolf-chmela-z-hradce-kralove.A170320_142114_hradec-zpravy_pos
https://regiony.rozhlas.cz/pamatujete-na-cecka-fenomen-80-let-stale-se-vyrabi-7415063
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/8212-na-modu-sbirani-tzv-cecek-reagoval-i-michal-david-hitem-cecka-sbira-cecka/
https://www.euro.cz/clanky/manie-komunisticke-ery-proc-jsme-vlastne-sbirali-barevna-cecka-1297514/
https://www.kupi.cz/magazin/clanek/24855-cecka-retro
https://hradec.rozhlas.cz/cecka-sbira-cecka-neni-lecka-fenomen-naseho-detstvi-kteremu-podlehli-i-dospeli-6120270
https://nasregion.cz/ceckomanie-byla-hitem-80-let-kdo-ji-pamatuje-ten-vi-ze-fosforova-byla-proste-nej-59633/
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/prumysl/cecka-barevny-fenomen-80-let
