Článek
Bydlím v Praze od dob, co jsem nastoupila na vysokou. Úspěšně jsem vystudovala ekonomii a těšila se, jak si brzy splním všechny kariérní sny. Jediná překážka, se kterou jsem tenkrát nepočítala, byla rodinná tradice: mám skvělé geny po rodičích, ale ti mě vedli k neskutečnému výkonu a hlavně k tomu, že práce vždy vyhrává nad osobním životem. A přiznávám, vzala jsem si to k srdci.
Vyrůstala jsem vlastně jako jedináček. Táta špičkový chirurg, máma známá specialistka v ortopedii – totální dříči. Doma jsem je viděla spíš v poklusu, chystající se na noční směnu, nebo unavené po práci na operačním sále. Byla jsem na ně hrdá, ale sama jsem toužila jednou vyniknout v byznysu, nikoli v medicíně.
Když jsem potkala Adama, říkal mi hned, že miluje děti a těší se, až sám bude otcem. Mávla jsem nad tím rukou, protože jsem byla přesvědčená, že až nadejde správný čas, určitě se do dětí jednou taky pustím. Jenže zatím jsem byla nastavená na režim „ambice na maximum“.
Po pár letech vztahu jsme se sestěhovali, zamilovala jsem si jeho vyrovnanost a radost z obyčejných věcí. Byli jsme skvělá dvojka, on klidnější, já aktivní. Nic nenasvědčovalo tomu, že brzy přijde zásadní střet našich představ o budoucnosti.
Během posledních měsíců se v mé práci začalo blýskat na lepší časy. Firma, ve které pracuji, se rozhodla expandovat do zahraničí a vyhlásila konkurs na šéfa marketingového týmu. Přihlásila jsem se s odvahou a Adam mě v tom nadšeně podporoval, i když věděl, že budu muset jezdit do zahraničních poboček.
Jenže do toho přišla ta zpropadená skutečnost, že jsem zjistila, že jsem těhotná. Nechtěla jsem tomu věřit. Testy vycházely jasně, a když jsem párkrát pocítila ranní nevolnost, došlo mi to naplno. Jsem těhotná a mám jasnou nabídku, která se už nemusí opakovat.
Dítě jsem si vždycky představovala, ale někdy „později“. Nebo spíš možná mnohem později. Adam nic netuší, a já se bojím, co by řekl, kdyby se dozvěděl, že ze všech možností teď vážně zvažuji přerušení těhotenství. On by radostí skákal ke stropu, jenže já jsem přesvědčená, že ještě není ta správná chvíle. Stačí, že v práci mě čeká drsná kampaň, noční porady a cestování po Evropě. To by se s dítětem nedalo zvládnout.
Do toho mi v hlavě rezonují mámina slova: „Dítě je velká zodpovědnost, Andreo, nezapomeň, že tě to může naprosto zbrzdit v kariéře.“ Ona sama se kdysi nechala zaskočit těhotenstvím, kdoví, jestli by mě vůbec měla, kdyby to šlo vrátit.
Kamarádka, když jsem se jí svěřila, si o mně myslí své. „Andreo, tohle není žádná hloupá brigáda, to je život. Pokud Adama miluješ, tak s ním aspoň mluv.“ Jenže já se děsím té jeho radosti, která by vyústila v moje obrovské dilema a pocit zrady, kdybych se rozhodla pro potrat i přesto, že on by byl proti.
Potajmu proto doufám, že třeba doktorka na gynekologii mi řekne, že je vše falešný poplach. Nebo že dítě samo odejde. Vím, zní to děsně, a je mi z toho na nic. Nejhorší je ta rozpolcenost: nechci dítě teď, ale za pár let klidně ano.
Jenže v průběhu „pár let“ se toho může tolik změnit. Třeba už žádná taková pracovní šance nepřijde. Třeba mi Adam pak vyčte, že jsem ho tak dlouho nechala čekat. Anebo budu litovat, že jsem šanci k založení rodiny zahodila. Cítím se jako v pasti mezi dvěma světy.
