Článek
„Ty žide, běž do plynu!“ Ten výkřik prorazil ticho šatny jako kulka. Ota Pavel strnul. Ještě před chvílí nadšeně křičel, že i po drtivé porážce získali medaili – věřil, že hokejistům přináší dobrou zprávu. Místo vděku však přišla tahle slova, ostrá a jedovatá. Jediná věta, která v něm probudila staré dávné běsy.
Ota už jednou zažil, jak chutná peklo. Narodil se roku 1930 do židovské rodiny v Praze a jako malý kluk čelil nacistické perzekuci. Za války odvezli jeho dva starší bratry i otce do koncentračních táborů, zatímco on sám zůstal s matkou v Buštěhradě.
Každý den čekali na zprávy, každý den se báli nejhoršího. Zázrakem se po válce všichni tři muži vrátili živí domů – přežili hrůzy Holocaustu, což byla vzácná výjimka. Malý Ota tak nakonec dostal zpět celou rodinu, ale atmosféra prožité hrůzy v něm zůstala už napořád.
Po válce zkusil žít obyčejný život. Miloval sport a přírodu, v nich hledal útěk před stíny minulosti. Hrál hokej za Spartu, dokonce dělal kapitána dorostu. Když z něj nakonec nebyl profesionální hráč, stal se novinářem a sportovním reportérem – a i v tom vynikal.
Brzy patřil ke špičce oboru, procestoval s československými týmy svět od Paříže po New York. Psal prostě a srozumitelně, a přesto dokázal lidi dojmout. Dvacet let pilně sbíral příběhy vítězů i poražených, které uměl podat s takovou lidskostí, že si tím získal čtenáře i kritiky.
Jan Werich o něm prohlásil: „Kdyby Ota Pavel psal anglicky, klaněl by se mu celý svět“. Nikdo tehdy netušil, jakou vnitřní bitvu tenhle talentovaný novinář v duši svádí.
Olympijské hry v Innsbrucku v roce 1964 měly být dalším triumfem – pro sportovce i pro něj. Ota tam odjel jako zkušený redaktor, který své práci rozumí a sportovce bere jako přátele. Jenže právě tam se začalo dít něco zvláštního.
Už během her stál pod skokanským můstkem a ve světle hořící olympijské pochodně viděl spíš plameny Lidic. Minulost se hlásila o slovo. A pak přišel onen osudný hokejový zápas se Švédy, po kterém československý tým upadl do deprese – vysoká prohra 3:8 všechny připravila o naději na medaili.
Všichni kromě Oty. Plný euforie vběhl do ztichlé kabiny a gratuloval hráčům, protože věděl, že díky novému systému turnaje mají ve skutečnosti bronz. Nechtěli mu uvěřit; seděli sklesle, zklamaní, bez jediného slova. On to ale nevzdával, opakoval: máme medaili, věřte mi… A právě tehdy jeden z frustrovaných hokejistů vstal a zakřičel tu hrubou větu o Židech a plynu. Byla to rána, která zasáhla nejcitlivější místo v Otově duši.
Ota odešel ze šatny do mrazivé alpské noci. V jeho nitru se ale rozpoutalo peklo. Ten večer jako by znovu prožil všechen posměch a krutost, kterým jeho rodina unikla jen o vlásek. V hlavě mu možná běžely vzpomínky na transporty, na děti, které opravdu odjížděly na smrt.
Těžko pochopit, co přesně se v něm zlomilo. Jisté je, že právě tam a tehdy u něj naplno propukla vážná duševní choroba, která v něm možná do té doby jen tiše dřímala.
Následovala nezvladatelná mánie. V rozrušení Ota vyběhl do tmy nad město. Třásl se zimou a vztekem. Nad Innsbruckem stál opuštěný statek – a Ota Pavel se ho pokusil zapálit. Hořící stodola osvítila noc, plameny tančily ve větru.
V tu chvíli už novinář nevnímal realitu - možná věřil, že pálí všechny démony a nespravedlnosti světa, které ho tolik let pronásledovaly. Zimní olympiáda pro něj skončila katastrofou. Z Innsbrucku Ota putoval rovnou do psychiatrické léčebny. Bylo mu třiatřicet let a jeho život se v tom okamžiku od základů změnil.
Nemoc už ho nikdy neopustila. Maniodepresivní psychóza, která se naplno rozvinula oné noci, znamenala konec jeho novinářské kariéry. V roce 1966 musel odejít do invalidního důchodu. Stáhl se z veřejnosti, ale uvnitř sebe dál bojoval – střídaly se u něj stavy horečného nadšení a děsivých propadů.
V těch nejhorších chvílích nevěděl, co dělá, a uvažoval o tom, že všechno skončí. Léčil se opakovaně v psychiatrických léčebnách, kde podstupoval terapie a dostával silné léky. Z laskavého, štědrého člověka se vlivem nemoci občas stával podrážděný a jízlivý pacient, který měl strach ze sebe samého. Každý nový den pro něj byl zkouškou.
A přesto právě v té době vytvořil díla, která ho přežijí. Svou bolest proměnil ve slova. Psal o démonech, které nelze přemoci, o zápasech uvnitř lidské duše. Psal o svém dětství, o otci, který obelstil nacisty, aby přinesl synům trochu radosti – tak vznikla slavná povídková kniha Smrt krásných srnců.
Psal také o lásce k řece a k rybám, které ho držely při smyslech – posmrtně vydaná kniha Jak jsem potkal ryby je oslavou života a přírody. Tyhle dvě sbírky povídek se staly klenoty české literatury. Čtenáři v nich našli smutek i něhu, humor i člověčenství. Ota Pavel se díky nim zařadil mezi nejmilovanější české spisovatele své doby. Jeho příběhy dojímaly a hřály zároveň – a dodnes neztratily nic ze své síly.
„Možná kdyby tolik netrpěl, nemohl by ty své knihy napsat takhle krásně. Byla to daň,“ řekl po letech jeden z jeho přátel. Krutá daň. Příšerná. Nespravedlivá. Ota Pavel zemřel 31. března 1973 na srdeční selhání v psychiatrické léčebně v Praze. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet let. Jeho tělo spočinulo na židovském hřbitově po boku milovaného tatínka.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Pavel
https://cnn.iprima.cz/jako-nemocny-leprou-ota-pavel-se-zblaznil-pote-co-ho-hokejista-na-olympiade-posilal-do-plynu-479068
https://www.iliteratura.cz/clanek/43805-kaczorowski-aleksander-ota-pavel
https://stisk.online/a/SFYQ2/padesat-let-od-umrti-oty-pavla-jeho-dila-maji-stale-sve-ctenare
https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-ota-pavel-podle-slavky-kopecke-8853048
