Chcete šlechtický titul? Stačí k tomu 1200 Kč. Neuvěřitelný příběh nejmenšího „státu“ na světě

Právě tam, sedm mil od pobřeží Británie, se odehrál neuvěřitelný příběh samozvaného knížectví Sealand. Hlavním hrdinou je Paddy Roy Bates – dobrodruh, bývalý major britské armády a podnikatel, kterého omrzela šedá rutina života řezníka a lákalo ho dobrodružství pirátských rádií.

V 60. letech byla v Británii pop music na oficiálních stanicích vzácností, a tak Roy provozoval vlastní pirátkou stanici Radio Essex z opuštěné mořské pevnosti. Když mu to úřady zatrhly na území Británie, vyhlédl si větší cíl: opuštěnou válečnou plošinu Roughs Tower za hranicí tehdejších britských vod, kam londýnské zákony nedosáhnou.

O Vánocích 1966 ji obsadil a o pár měsíců později, přesně 2. září 1967, zde spolu s manželkou Joan, 16letou dcerou Penelope a 14letým synem Michaelem slavnostně vztyčil novou červeno-bílo-černou vlajku. Na počest Joaniných narozenin ji překvapil romantickým gestem – jmenoval ji „kněžnou Joan“ svého nového státu.

Roy Bates se sám prohlásil „princem Royem“ a jejich děti princem Michaelem a princeznou Penelope. Zrodil se Principát Sealand, nejmenší nezávislé „království“ světa, alespoň podle představ své nové vládnoucí rodiny.

Nečekaný čin excentrického majora nenechal britskou vládu v klidu. Ostrovnímu království se vůbec nelíbilo, že by pár kilometrů od Suffolku vznikl stát v státě – prý možná „druhá Kuba u anglického pobřeží“, jak to někteří ministři dramaticky líčili.

Admirálové proto rychle vyslali vojenské týmy, aby v moři odstranily všechny ostatní opuštěné pevnosti, jež Británie během války postavila v mezinárodních vodách. Před očima Roye a jeho rodiny vyletěly do povětří okolní železobetonové věže – vláda chtěla zabránit tomu, aby někoho dalšího napadlo následovat Royův příklad. Sealand ale stál a vzdoroval dál.

Britské autority se pokoušely novopečené knížectví zlikvidovat i jinak. Několikrát se vojenské lodě přiblížily k plošině Roughs Tower a sondovaly, jak pevnost dobýt – jednou prý dokonce pod záminkou technické kontroly bóje, jindy za úsvitu s komandem mariňáků. Jenže „pevnost svobody“ Sealand vždy vyvázla. Mladý princ Michael, tehdy sotva patnáctiletý, pomáhal otci odrážet vetřelce vším možným, co bylo po ruce.

Podle legend čelil sedmi ozbrojeným pokusům o invazi, přičemž se nebál použít pušky, Molotovovy koktejly ani domácí bomby. Situace začala být vážná koncem roku 1968, kdy se v okolí Sealandu objevila loď s dělníky najatá britskou vládou. Když odmítla odplout, princ Michael namířil pušku a vystřelil varovné výstřely do vzduchu nad jejich hlavami. „Tohle je pirátské dobrodružství jako z dob sira Francise Drakea,“ žasl později soudce u soudu v Essexu nad tímto bizarním incidentem.

Britské úřady totiž Michaela i Roye obvinily z nezákonného ozbrojování a předvolaly k soudu – jenže právě tam přišlo pro samozvané vládce Sealandu překvapivé vítězství. Soud konstatoval, že platforma Roughs Tower leží mimo tehdejší britské teritoriální vody, a britské zákony jsou tam neúčinné. Trestní stíhání Batesových proto muselo být zastaveno. Zpráva o kuriózním verdiktu obletěla svět a Roy Bates to nadšeně vykládal jako první de facto uznání svrchovanosti Sealandu – vždyť i britský soud přiznal, že nepatří pod Británii!

Sealand se tak na pár let zabydlel v tichém provokativním statu quo – nikdo jej oficiálně neuznal, ale ani britské námořnictvo si na něj netroufalo. Jenže největší drama mělo teprve přijít, a to zrádným útokem zevnitř. Roy Bates mezitím snoval plány, jak mikrostátku zajistit finance a budoucnost – jednal s investory o možném kasinu či hotelu na moři.

V té době jmenoval „premiérem“ Sealandu západoněmeckého podnikatele Alexandra Achenbacha, který patřil k investorům a měl Batesovi pomáhat spravovat zemičku. V srpnu 1978 však Achenbach překvapivě obrátil. Pod záminkou obchodního jednání vylákal Roye a jeho ženu na pevninu do Rakouska, a mezitím se s ozbrojenou skupinou německých a nizozemských žoldáků vypravil vrtulníkem vstříc Sealandu.

Brzy ráno komando slanilo na plošinu a obsadilo pevnost tak rychle, že princ Michael, tehdy ve svých dvaceti několika letech, nestihl klást velký odpor. Ozbrojenci mladého prince přemohli a brutálně zajali – spoutali mu ruce i nohy a zamkli ho pod palubou.

Následující dny se pro Michaela proměnily v noční můru: „Byli to v podstatě teroristé, kteří mě drželi čtyři dny zavřeného bez jídla a vody,“ vzpomínal později Michael v rozhovoru pro NBC. Achenbach a jeho muži vítězoslavně převzali kontrolu nad Sealandem. Zdálo se, že mikrokrálovství Batesových právě padlo.

Když zpráva o převratu dolehla k Royi Batesovi, zuřil. Okamžitě svolal několik loajálních přátel – a shodou okolností měl známého s helikoptérou. Příležitost k protiofenzivě na sebe nenechala dlouho čekat. Už za pár dní princ Roy se synem a malým úderným týmem zahájili odvetu s krycím názvem Operace Trident.

Přepadli okupanty naprosto nečekaně. Padl výstražný výstřel – a tím bylo po boji. Překvapení žoldnéři se vzdali bez boje a Sealand byl dobyt zpět v rukou svých právoplatných „panovníků“. Roy Bates nehodlal ponechat nic náhodě: všechny útočníky spoutal a zajal jako válečné zajatce. „Sealandští special forces“ – jak si ozbrojení přátelé Batesových začali říkat s notnou dávkou nadsázky – tak slavili nekrvavý triumf.

Kníže Roy teď stál před otázkou, co s poraženými vetřelci. Rozhodl se jednat, jako by opravdu byl hlavou suverénního státu: uvěznil žoldáky ve vězeňské cele na Sealandu a hlavního strůjce puče, Alexandra Achenbacha (který dokonce vlastnil sealandský pas), obvinil z vlastizrady. Tomu odpovídalo i tvrdé zacházení – Achenbach byl držen v izolaci na samotce v útrobách betonové věže a princ Roy požadoval výkupné 23 000 liber za jeho propuštění.

Zatímco dva nizozemští žoldnéři byli po výslechu propuštěni (Roy je velkoryse označil za omyl mládí a „po skončení války“ je poslal domů), Achenbach jako „ministerský zrádce“ zůstával ve vězení. Situace se stávala mezinárodní ostudou. Západoněmecká, nizozemská i dokonce rakouská vláda začaly naléhat na propuštění zajatců. Bonn a Haag diskrétně požádaly Londýn o pomoc – jenže britská vláda dala od případu ruce pryč s tím, že Sealand neleží na britském území a není v její moci tam zasahovat.

A tak se německé úřady musely ponížit k nečekanému kroku: vyslaly na Sealand svého diplomata. Ten osobně přiletěl helikoptérou na Roughs Tower, usedl za jednací stůl s Royem Batesem a po několika týdnech vyjednávání domluvil propuštění Alexandra Achenbacha.

Princ Roy dosáhl svého – získal publicitu i zadostiučinění. Triumfálně pak prohlašoval, že fakt, že Němci za ním poslali zmocněnce až na jeho „hrad uprostřed moře“, považuje za de facto diplomatické uznání svého mikrostátu. Achenbacha propustil až po několika týdnech, prý i z vděčnosti, že v boji nikdo nezemřel a nechtěl pošpinit pověst Sealandu krví.

Propuštěný německý podnikatel se však nevzdal – v Německu se začal vydávat za právoplatného „vládce Sealandu v exilu“ a léta se soudil o neplatnost Batesova režimu. Nic tím ale nezmohl, leda si vysloužil pověst štvance s podivínským titulem.

Rodina Batesových po hořké zkušenosti posílila obranu pevnosti. Založili dokonce „Sealandskou námořní obrannou sílu“, což honosně nazvali ozbrojenou hlídku, která od té doby mikrozem brání před všemi vetřelci. Další ozbrojený útok už Sealand nikdy nezažil.

Dodnes se však vznáší otazník nad legitimností celého mikronároda – už v 80. letech mezinárodní právo dalo za pravdu spíše Británii. V roce 1987 Londýn rozšířil své teritoriální vody z 3 na 12 mil a Roughs Tower se tak octl v náruči britských vod.

A roku 1994 vstoupila v platnost Úmluva OSN o mořském právu, která jasně říká, že „umělé ostrovy nemají nárok na status státu ani vlastní moře“. Z pohledu zákona tedy Sealand nikdy nebyl právoplatnou zemí. Batesovi však vždy namítali, že jejich stát vznikl před těmito změnami pravidel a že je to celý život „skutečný domov a vlast“ jejich rodiny. A tak si Sealand dál tiše trval na svém.

A jak se vede miniaturnímu knížectví dnes, po více než půlstoletí existence? Příběh nekončí – dynastie Batesů si svůj kuriózní stát udržela až do 21. století. Zakladatel Roy Bates alias princ Roy se dožil úctyhodných 91 let; zemřel roku 2012 a vládu poté převzal jeho syn Michael, nyní kníže Michael I.

Michaelova matka, kněžna Joan, odešla v roce 2016. Současný panovník Michael Bates – šedovlasý vousatý mořský vlk – však pokračuje v otcových šlépějích a pečlivě si hýčká legendu o „nezávislém národu na moři“. Na Sealandu dnes trvale žije jen pár lidí (často jen rota strážců, někdy jen jeden správce přes zimu), ale v dokladech země figuruje asi třicítka „státních příslušníků“.

Knížectví má vlastní erb, vlajku i motto „E mare libertas“ (Svoboda z moře) a dokonce vydávalo i pasy a mince – ty se však v 90. letech musely zrušit poté, co je zneužili podvodníci k praní špinavých peněz. Sealand si také potrpí na státní ceremonie: má svou ústavu, národní hymnu, a dokonce přidělil šlechtické tituly několika podporovatelům.

Ve skutečnosti jde ale hlavně o způsob, jak financovat údržbu rezavějící pevnosti. Michael Bates dnes otevřeně prodává suvenýry a šlechtické tituly komukoli na světě – za pár set liber si můžete koupit dekret, který vás učiní „baronem Sealandu“ či „hraběnkou Sealandu“. Z recese si tak titul koupily už tisíce lidí, což pomáhá rodině udržet betonový kolos v chodu.

I v pokročilém věku zve Michael novináře a nadšence, aby na Sealand nezapomněli. Pyšní se tím, že se jeho vlajka dostala třeba až na Mount Everest. Občas se o zemičce natočí reportáž – například v americkém pořadu 60 Minutes nebo v dokumentech o kuriozitách světa. Žádný stát světa dodnes Sealand oficiálně neuznal a britská vláda ho považuje jen za „plovoucí platformu“.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sealand

https://bigthink.com/culture-religion/the-principality-of-sealand-and-how-the-micro-nation-fought-to-become-a-sovereign-state/

https://sealandgov.org/en-eu/pages/the-story?srsltid=AfmBOooU-v_IcVaVM0yAbweNUdwGekUbYBefeXYzU3c4O6lnb02sfOj2