Článek
Rodina židovského bankovního úředníka Otty Franka patřila k asimilovaným a moderním židům – doma sice dodržovali některé svátky, ale cítili se především jako Němci. Když však v roce 1933 kancléř Adolf Hitler rozpoutal protižidovské běsnění, Frankovi pochopili nebezpečí.
Utekli z Německa do Nizozemska, kde měl otec přátele a obchodní kontakty. Nový domov našli v poklidné čtvrti Amsterdamu. Malá Anna si rychle zvykla: chodila do Montessori školy, naučila se plynně nizozemsky, našla si kamarády a snila o budoucnosti jako každé jiné děvče.
Jenže do jejích dětských her znovu zasáhla velká historie. 10. května 1940 německá armáda přepadla Nizozemsko. Za pár dní bylo po boji – nacisté obsadili i tuto zemi a s nimi přišly zákazy, ponižování a strach. „Od května 1940 to s dobrými časy začalo jít z kopce… a pro nás Židy začala bída,“ píše Anna ve svém deníku.
Musela si nechat přišít žlutou hvězdu na kabát. Nesměla chodit do kina ani do parku, večer po osmé hodině už Židé nesměli vycházet z domu. Její milovanou Montessori školu jí zavřeli – od září 1941 směla navštěvovat už jen nově zřízené židovské lyceum.
Život Frankových se rychle zmenšoval na vymezené území – stále těsnější „kruh“, jak Anna později metaforicky nazvala jejich postavení. Postupně přicházeli o většinu práv, majetek i svobodu. Přesto se snažili žít co nejběžněji. Anna chodila do nové školy, četla spoustu knih a ve fantazii si od těžké reality utíkala ke psaní krátkých povídek. Už tehdy ji tajně napadalo, že by jednou chtěla být spisovatelkou nebo novinářkou.
Ráno 12. června 1942, pár týdnů po svých třináctých narozeninách, otevřela Anna dárek, který jí rodiče ukryli na slavnostně prostřený stůl. Elegantní deník s červeno-bílou vazbou a malým zámkem. Papír byl od té chvíle jejím nejlepším přítelem.
Psala si do sešitu, komu co dala k narozeninám, koho pokládá za nejlepší kamarádku, jaké filmy viděla. Zmiňovala také stále rostoucí ponižování Židů. Od nového školního roku už například Margot i Anna musely do segregované třídy jen s židovskými spolužáky.
Některé změny dívka zapsala bez většího komentáře; jiné – třeba zákaz veřejné dopravy nebo plováren – ji bolely. Jako by si v té době ještě nechtěla připouštět, jak se kolem nich utahuje smyčka. Rodiče se však na nejhorší připravovali.
Opatrný a prozíravý Otto Frank tušil, že dřív nebo později budou muset zmizet. Už od léta 1941 tajně shromažďoval zásoby a s pomocí svých nejvěrnějších zaměstnanců budoval v zadní části firemního domu na adrese Prinsengracht 263 skrytý úkryt.
Jak dlouho tam budou muset zůstat, netušil. Útěk z okupované země už nepřipadal v úvahu, a tak byla skrýš poslední nadějí, jak uchránit rodinu před transportem „na Východ“ – do neznáma, odkud nechodí dopisy.
Dva roky v úkrytu
Dne 5. července 1942 přišel obálkou úřední příkaz pro šestnáctiletou Margot Frankovou, aby se dostavila k transportu do pracovního tábora. Rána, které se všichni obávali, dopadla. Rodina pochopila, že musí zmizet okamžitě. Hned nazítří, 6. července 1942 časně ráno, zanechali Frankovi svůj byt rozházený – aby to vypadalo, že narychlo odjeli daleko pryč – a potichu odešli do úkrytu.
Nikdo z nich nesměl na ulici vzbudit pozornost. Anna na sebe navlékla hned několik vrstev oblečení; kufry by působily podezřele. Šli pěšky, po městě už Židé stejně nesměli tramvají ani autem. Za necelou hodinu poprvé prošli tajnými dveřmi skrytými za posuvnou knihovnou do temných místností, kde se měli schovávat.
Zadní trakt starého domu byl prázdný a tichý. Anna, Margot, jejich rodiče a další čtyři lidé se ocitli v nedobrovolném odloučení od zbytku světa. Zatímco za zdmi domu dál fungovaly kanceláře otcovy firmy, nade dveřmi nahoře v úkrytu jako by se zastavil čas.
Během července se k Frankovým připojila rodina Van Pelsových – známí ze společnosti Opekta.
Anna, které v té době bylo pouhých třináct let, byla nejmladší z osmi ukrývaných. Na několika metrech čtverečních spolu teď žili staří i mladí, rodiče i děti, lidé různé povahy. Každý den probouzel stejné obavy: co když někdo zaslechl kroky nad stropem? Co když udání přijde už dnes? Přesto se snažili žít – dodržovali hygienu, vařili jednoduchá jídla z omezených zásob a šeptem se spolu bavili. V nejtěžších chvílích jim pomáhalo pět odvážných pomocníků „z venku“.
Nejbližší Ottovi kolegové Miep, Bep, Victor, Johannes a Jan riskovali své vlastní životy, aby svým přátelům nosili do skrýše jídlo, léky, knihy a zprávy z okupovaného světa. Díky nim se ukrývaní dozvídali, co se děje venku – a to jak děsivé novinky o mizících známých, tak drobné střípky naděje, které udržovaly víru.
dva měsíce předtím, než musela jít do úkrytu
Anna Franková zatím plnila stránky deníku svými postřehy. „Jak dobře je nám tady. Jak dobře a klidně,“ poznamenala si třeba poté, co zahlédla z úkrytu odcházet shromážděné Židy v zástupu na nádraží.
„Nemuseli bychom si z té bídy nic dělat, kdybychom neměli tolik strachu o všechny, kdo jsou nám tak drazí… Dostávám strach, když myslím na všechny, kteří mi venku byli tak blízcí a kteří jsou nyní vydáni do rukou nejsurovějších katů, jací kdy žili,“ napsala v jednom z prvních týdnů úkrytu třináctiletá Anna.
Trápilo ji svědomí, že sama je v bezpečí, zatímco jiní přátelé zůstali tam venku napospas Gestapu. Zprávy o raziích a deportacích celých rodin slýchali často; v zadních místnostech se pak rozhostilo tísnivé ticho. Během dne se všichni museli pohybovat nesmírně potichu – podlahy vrzaly, vodu pouštět nesměli, i šepot mohl dole někdo zaslechnout.
Byli vězni vlastního strachu i úzkých stěn, zoufale se snažili zachovat si lidskou důstojnost a alespoň náznak běžného života. Děti se učily francouzská slovíčka, rodiče hráli karty a vedli nekonečné tiché debaty.
Jedinou živou připomínkou vnějšího světa a měnících se ročních období byl pro Annu pohled z podkrovního okna na mohutný kaštan, který se pro ni stal tichým společníkem a symbolem naděje, že se jednoho dne do světa tam venku vrátí.
Kaštan stále stojí, ale po všech těch letech už je na konci svého života
O sobotách se společně dívali na rodinné album – prohlížení fotografií starých šťastných časů jim dodávalo sílu.
Každý nový den v bezpečí byl malým vítězstvím, ale s každým dalším týdnem rostlo napětí. Snesitelnost situace kolísala: někdy se v přítmí tajných pokojů ozýval tlumený smích a šepot nad knihou, jindy výčitky a tlumené hádky. Soukromí neexistovalo.
Anna sdílela pokoj s cizím mužem – zubařem Fritzem Pfefferem, který se k nim přidal na podzim. Vadil jí jeho pedantický přístup a hádali se kvůli psacímu stolu i nočnímu světlu.
Také s paní Auguste Van Pelsovou měla Anna napjatý vztah a ve svém deníku jí přiřkla přezdívku „paní Van Daanová“, pod níž ji vykreslila jako povrchní hádavou osobu. Pubertální dívka navíc složitě hledala cestu ke své matce Edith – psala o ní s odstupem, zdálo se jí, že jí nerozumí a nechová k ní tak něžné city jako k otci.
Zato Margot, Annina starší sestra, se stala ve zkoušce úkrytu Anniným nečekaným spojencem. A možná největší oporou byl Anně samotný deník. „Kdo sám nepíše, neví, jak je psaní krásné… Pokud nemám talent psát pro noviny nebo knihy, můžu psát vždycky pro sebe.
Ale chci pokročit dál… Chci být k užitku a pro radost lidem, kteří žijí kolem mne, a přece mě neznají. Chci žít dál i po své smrti,“ svěřila se Anna na stránkách svého zápisníku. Během měsíců v izolaci se z dítěte stávala mladá žena – přemýšlivá, citlivá a překvapivě vyzrálá. V malém a temném světě zadního domu objevovala sebe samu.
První láska a poslední naděje
Jediný vrstevník v úkrytu, nesmělý šestnáctiletý Peter van Pels, zpočátku Anně připadal dětinský a nudný. Postupně ale právě on prolomil Anninu samotu. Začali si povídat na půdě, kam chodili večer větrat a krmit kočku. Společně se dívali ze střešního okénka na nebe a hvězdy – a pomalu se sbližovali. V únoru 1944 se mezi těmi dvěma zrodil něžný romantický cit. Anna dostala první pusu.
Ta plachá láska jí přinášela trochu štěstí v neštěstí a stala se také důvěrným tématem deníkových zápisků. Na pozadí dusivé nejistoty se odvíjela zcela běžná mladá romance, se všemi rozpaky i vroucností. Nahoře na půdě sedávali Anna a Peter těsně vedle sebe, dívali se ven na zamlžený svět a snili o tom, co bude, až se dostanou ven.
„Vidím nás osm v zadním domě, jako bychom byli kouskem modrého nebe obklopeným černočernými mraky… Kruh, který nás odděluje od blížícího se nebezpečí, se stále zužuje… Nemohu dělat nic jiného, než volat: Ó kruhu, kruhu nesvírej se a otevři se pro nás,“ napsala Anna v jednom ze svých nejdramatičtějších zápisků. Věřila, že jednou se dusivý kruh prolomí a oni uniknou.
Na jaře 1944 se zdálo, že se Annina modlitba možná splní. Rádio, které tajně poslouchali, přinášelo zprávy o vítězstvích spojenců. 6. června 1944 k nim dolehlo vzrušené hlasatele: „This is D-Day!“ Spojenecká invaze v Normandii započala. Ve skrýši vypukla tichá euforie.
„Nejkrásnější na invazi je pro mne pocit, že se blíží přátelé,“ psala nadšeně Anna do deníku po vylodění spojeneckých vojsk. Její sestra Margot dokonce uvěřila, že na podzim už budou zpátky ve škole. Po dvou letech v úkrytu zas jednou všichni doufali, že konec války je nablízku.
Pohled na fasádu bývalé budovy Opekta (uprostřed vlevo) na kanálu Prinsengracht. Úkryt, známý jako Zadní dům (Achterhuis), je umístěn v zadní části budovy v uzavřeném vnitrobloku.
Anna, povzbuzená vidinou svobody, se pustila do nového projektu: začala svůj původní deník přepisovat a upravovat do formy budoucí knihy. Slyšela totiž v rádiu výzvu, aby si lidé schovávali osobní svědectví pro budoucnost – až válka skončí, budou se vydávat deníky a dopisy.
Anna Franková zatoužila svůj deník vydat jako román s názvem „Zadní dům“. Začala proto škrtat některé osobní či banální pasáže, vylepšovat starší zápisky a dopisovat k nim další vzpomínky i úvahy. Měla zkrátka plány do budoucna. Plány, které dávaly smysl tomu všemu utrpení, dlouhým dnům strachu i hádkám s matkou. Mladinká autorka věřila, že to nevzdají – že se dočkají svobody a její svědectví jednoho dne vyjde tiskem.
Tento Annin záměr je důvodem, proč dnes existuje několik verzí jejího svědectví. Kromě původního, syrového deníku (označovaného jako verze A) tak existuje i verze B, kterou sama začala pro knižní vydání upravovat.
První publikovaná verze, kterou sestavil Otto Frank (verze C), byla kombinací obou a z úcty k dceři vynechávala některé intimnější či kritičtější pasáže.
„Přinese nám letošní rok 1944 vítězství? Ještě nevíme. Ale kde je naděje, tam je život. Naplňuje nás to čerstvou odvahou a činí nás znovu silnými,“ zapsala si Anna během těch posledních měsíců plných naděje. Netušila, že se předčasně raduje z jitra, které nebude patřit jí. Venku sice postupovala spojenecká vojska, ale Amsterdam byl stále pevně v rukou nacistů. Do temného zadního domu se plížila zrada.
Deportace
Ráno 4. srpna 1944 bylo teplé a jasné. V přízemí domu na Prinsengrachtu se právě scházeli zaměstnanci firmy k práci jako obvykle. Anna seděla u psacího stolu a něco si poznamenávala – deník si vedla až do 1. srpna 1944, takže nejspíš právě dokončovala jeden ze svých posledních dopisů Kitty, jak svůj deník důvěrně oslovovala.
Vtom odněkud zespodu zaduněly těžké kroky na schodech. Neohlášené a cizí. Dveře do kanceláří se rozlétly. Dole u vchodu se ozval cizí hrubý hlas. Než kdokoli zareagoval, vyběhli tři ozbrojení muži v uniformách SS až k posuvné knihové skříni. Na útěk nebyl čas ani prostor. Německé gestapo – vedené důstojníkem Karlem Silberbauerem – vtrhlo do skrýše a objevilo všech osm vyděšených obyvatel.
V první zmatené vteřině snad Anna s ostatními doufali, že to jsou angličtí osvoboditelé, kteří přišli otevřít jejich vězení. Zazněla však ostrě pronesená němčina a klapnutí pistole: „Ruce nahoru!“
Za dvě hodiny bylo po všem. Malý svět zadního domu byl prozrazen. Během zběsilé razie důstojníci převrátili skrýš naruby. Hledali šperky a peníze. Při prohlídce sebrali, co se dalo – mimo jiné vysypali i obsah malé aktovky, v níž si Anna schraňovala své deníky a volné listy popsaného papíru. Zbytky těchto sešitů poházeli po podlaze. Anna Franková, bledá a rozechvělá, musela nechat svůj cenný deník ležet a vyjít s rukama nad hlavou dolů po schodech.
Model bývalé budovy Opekta (vlevo je přední, oficiální část) a zadní budovy / Zadního domu (vpravo), kde pobývali Frankovi.
Tam čekal nákladní automobil, který je měl odvézt. Bezmocně se ohlédla na svůj tajný svět – rozházené přikrývky, hrníčky od snídaně a na schodech zapomenuté boty – naposledy. Neměla tušení, co je čeká. Ve strachu se ale držela po boku svého otce. Ten se ji snažil uklidnit pohledem, ač sám cítil, jak se hroutí jejich naděje. Za pomoci nizozemské policie nacisté zatkli všech osm lidí z úkrytu a také dva z jejich statečných pomocníků.
Otázka, kdo rodinu Frankových a jejich přátele zradil, zůstává jednou z nejbolestivějších a dodnes ne zcela vyřešených záhad. Dlouhá desetiletí padalo hlavní podezření na skladníka Willema van Maarena, jemuž se ale vina nikdy s jistotou neprokázala.
Nejnovější vyšetřování, jehož závěry byly publikovány v roce 2022, ukázalo jako na nejpravděpodobnějšího zrádce židovského notáře Arnolda van den Bergha, který se zřejmě snažil za cenu udání ochránit vlastní rodinu před deportací. Ani tato kontroverzní teorie však není bez pochybností a skutečná identita člověka, který poslal osm lidí na smrt, tak možná nebude nikdy s jistotou odhalena.
Miep Giesová a Bep Voskuijlová, mladé sekretářky, zůstaly v kanceláři ušetřeny – SS je ještě potřebovali pro chod firmy. Jakmile vozy odjely, rozběhly se Miep a Bep do prázdné skrýše. Na zemi mezi nepořádkem našly Anniny deníky a popsané papíry. Posbíraly je a schovaly do zásuvky s jedinou myšlenkou: „Vrátíme to Anně, až se zase shledáme.“
Anna s ostatními mezitím začala svou poslední cestu. Nejdříve je gestapo vyslýchalo v sídle bezpečnostní služby – nikdo z uprchlíků ovšem neprozradil jména těch, kdo jim pomáhali. Po pár dnech je převezli do tranzitního tábora Westerbork na severu Nizozemska. Stali se čísly v ohromném davu tisíců dalších vězňů. Dospívající dívka z přítmí zadního bytu se poprvé ocitla pod širým nebem – jenže obehnaným ostnatým drátem.
Westerbork byl jen přestupní stanicí na cestě do pekla. Za svou „neomluvitelnou drzost“, že se přes dva roky vyhýbali deportaci, zařadili nacisté Frankovy do trestného pracovního oddílu. Anna s Margot tam musely od rána do večera rozebírat staré baterie a získávat z nich cín; jedovaté výpary jim leptaly ruce a dráždily plíce.
V noci lehali všichni na dřevěné pryčny namačkáni v dusném baráku. Trvalo to necelý měsíc. Všude panoval strach z transportních listin, které každý týden posílaly stovky jmen na smrt – nikdo netušil kam přesně.
Na začátku září 1944 se jméno „Frank“ na té strašné listině objevilo. Nacisté vypravili z Westerborku poslední velký dobytčákový vlak. Anna s celou rodinou a čtyřmi přáteli nastoupila 3. září 1944 do dobytčího vagonu mezi více než tisícovkou dalších vyděšených lidí. Čekala je třídenní cesta na východ, do neznáma.
Vlak zastavil v noci 6. září, všude byl křik a práskot bičů. Ocitli se ve vyhlazovacím a koncentračním táboře Osvětim-Březinka v okupovaném Polsku. Vystoupili do záře reflektorů. Rodiny byly okamžitě rozděleny: muže hnali stranou od žen.
Anna se tak naposledy viděla se svým otcem, ani se nestihli rozloučit. Po celou dobu věřila, že tatínek už je možná mrtvý – netušila, že Otto přežil a bude marně čekat na její návrat. Na osvětimské rampě rozhodoval SS lékař, kdo půjde okamžitě na smrt a kdo do práce. Děti mladší 15 let posílali přímo do plynových komor. Anna oslavila patnáctiny jen tři měsíce předtím – jen díky tomu prošla selekcí živá.
Úlevu vzápětí vystřídalo zděšení: zahnali je do místnosti, kde jim oholili všechny vlasy, ostříkali je dezinfekcí a vytetovali na předloktí čísla. Anna Franková přestala oficiálně existovat – pro dozorce byla odteď jen vězeňským číslem mezi tisíci ostatních.
V Osvětimi strávily Anna, Margot a paní Van Pelsová necelé dva měsíce. Prošly si peklem každodenního ponížení, zimy a únavy. Přes den je nutili nosit kameny a kopat drny na stavbách tábora, v noci spaly namačkány na dřevěných pryčnách, kde se to hemžilo krysami. Nedostávaly téměř najíst – voda s tuřínem a kousek chleba denně – a pomalou smrt uspíšily i nemoci.
Anna onemocněla svrabem; na kůži se jí dělaly krvácející boláky a hnisavé puchýře. Přece však nepozbyla duševní síly – těšilo ji, že v ženském táboře má u sebe sestru a také má na blízku svého přítele Petera, kterého někdy vídala přes ostnatý drát v mužské části Osvětimi. V říjnu 1944, když se fronta blížila k polským hranicím, rozhodli Němci o přesunech vězňů do vnitrozemí Říše.
Jednoho chladného rána vybrali přes osm tisíc žen z Osvětimi a vtěsnali je do železničních vagonů. Anna a Margot v tomto transportu byly také. Maminka Edith Franková je ještě stačila obejmout – zůstala v Osvětimi sama a dcery už nikdy nespatřila. Transport jel několik dní neznámo kam. Teprve když se vagony otevřely, zjistily vyčerpané sestry, kde jsou: koncentrační tábor Bergen-Belsen na severu Německa.
V Belsenu panovalo zoufalství. Na konci roku 1944 byl tábor přeplněný a zásobování vázlo – vězni dostávali už jen pár drobků chleba. Mráz, mokro a žádné topení. Těla vyhladovělých lidí pokrývala jen potrhaná pruhovaná látka, bosé nohy pleskaly v bahně. Na každém kroku byly vidět haldy nemytých, nemocných žen ležících na holé zemi. Vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Nemoc přenášely všudypřítomné vši a šířila se nezadržitelně.
Margot Franková, vždy klidná a křehká, ztrácela síly každým dnem. Anna se ji snažila utěšovat, ale i ona sama byla nemocná a strašlivě zesláblá. Věděla, že jejich matka Edith krátce po Novém roce zemřela v Osvětimi hlady. Věřila také, že tatínek už nežije – ostatní vězeňkyně jí to řekly omylem a Anna tak ztratila poslední útěchu. Na světě jí zbyla jen Margot.
Jednoho zimního únorového dne 1945 se Margot už ani neprobrala z mrákot – v horečkách spadla z pryčny na betonovou podlahu a zemřela. Anna, ač sama na pokraji sil, ještě pár dnů vzdorovala osudu úplného osamění. Nakonec, zcela vyčerpaná, hladová a v horečkách, vzdala svůj tichý zápas o život.
Zemřela v únoru 1945 v táboře Bergen-Belsen, sotva pár týdnů předtím, než tam dorazila britská armáda. Bylo jí pouhých patnáct let. Její vyzáblé tělo spolu s ostatními mrtvými vězni nakonec pohřbili do velkého společného hrobu na okraji tábora – bez jména, bez obřadu, bez rozloučení.
Nesmrtelné svědectví
Jediný z rodiny, kdo válku přežil, byl Otto Frank. Zubožený otec se dočkal konce války v Osvětimi a v květnu 1945 se vrátil do osvobozeného Amsterdamu. Marně doufal, že se dozví něco o ženě a dcerách – trvalo ještě mnoho týdnů, než se přes Červený kříž doslechl krutou pravdu.
Margot i Anna byly po smrti. Ztratil všechno. Teprve poté mu Miep Giesová předala svazek zápisníků a papírů, které ukrývala v zásuvce od oné srpnové razie. Dlouhé hodiny pak sedával a pročítal drobným písmem popsané stránky – až do očí bijící upřímný obraz posledních dvou let jejich společného života.
Dozvěděl se z nich i to, co možná v úkrytu netušil: jak osaměle se Anna cítila, jak moc se trápila ve vztahu s matkou, jak snila o tom, že jednou bude spisovatelkou. Každé slovo teď pro něj bylo vzácné, protože to jediné mu z dcery zbylo.
Pohled na Amsterdam z kostela Westerkerk s částečným výhledem na Zadní dům. Ten se nachází přímo nad tmavě šedou budovou na bližším pravém rohu. Je to budova se světle hnědou zdí a jediným malým oknem.
A pak si Otto Frank vzpomněl, co mu Anna povídala o vysílání z Londýna, že by se její zápisky mohly stát knihou. Rozhodl se splnit své poslední otcovské poslání: vydat její deník. Nebylo to snadné – Anniny zápisníky byly velmi osobní, místy naivní či nesmlouvavé. Přesto v nich otec viděl nesmírnou hodnotu.
V roce 1947 vyšel v Amsterdamu první výběr z deníku Anny Frankové pod názvem „Het Achterhuis“ (Zadní dům). Nikdo tehdy netušil, že drží v ruce knihu, která obletí svět. Později byl deník přeložen do desítek jazyků a vyšel v mnoha milionových nákladech.
Z drobného svědectví jedné dívky se stal symbol – hlas za šest milionů těch, kteří hlas už nemají. Deník se dočkal divadelních i filmových zpracování a jméno Anny Frankové dnes znají lidé na všech kontinentech. Její tvář s širokým nevinným úsměvem a tmavýma inteligentníma očima se stala nesmrtelnou.
Anna Franková si přála být spisovatelkou – a svým způsobem se jí stala. Její kniha přežila válku, když ona sama nemohla. Nelíčí všechny hrůzy holokaustu, ale právě v tom tkví její síla: čtenáři celého světa se v Aniných slovech mohou poznat. Je to autentický hlas dospívající dívky, která píše o svých hádkách s mámou, o lásce, o strachu, o víře v Boha – a na pozadí toho všeho se pozvolna zvedá obludný příval zla, který ji nakonec zahubí.
Osud Anny Frankové je odrazem mnohem větší tragédie. Patřila k milionům nevinných lidí vyhlazených nacisty jen pro svůj původ. Mohla zůstat jednou z mnoha anonymních čísel v dlouhých seznamech obětí, ale díky svému deníku má jméno, příběh a tvář.
Její slova dodnes připomínají, čeho jsou lidé schopni – zlého i dobrého. O svém vlastním poselství přitom Anna nikdy nepochybovala. „Přesto přese všechno pořád věřím, že lidé jsou v jádru skutečně dobří,“ napsala ve svém úplně posledním dochovaném zápisu ze srpna 1944, pouhé tři dny před zatčením. Byla tehdy plná naděje, i když svět kolem ní se hroutil.
A odvaha jejích pomocníků nezůstala zapomenuta; zejména Miep Giesová, která deník našla, zasvětila zbytek svého dlouhého života šíření Annina odkazu.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/anne-frankova-autorka-nejslavnejsiho-deniku-sveta-by-slavila-80-narozeniny.A090610_150329_zahranicni_zra
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_historie/tma-a-stisneny-prostor-anna-frankova-se-v-amsterdamu-ukryvala-dva-roky_201503300308_sbartosova
https://www.databazeknih.cz/knihy/denik-anne-frankove-72994
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-kdo-zradil-anne-frankovou-210391
https://www.radynacestu.cz/magazin/dum-anny-frankove/
https://www.holocaust.cz/dejiny/lide/obeti/anna-frankova/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anne_Frankov%C3%A1
https://zeny.iprima.cz/anne-frankova-se-konce-valky-nedozila-o-par-mesicu-z-jejiho-deniku-dodnes-mrazi-353716
Webové stránky Anne Frank
