Článek
Jmenuji se Jindřich a žiju na severu Čech, v malém městě poblíž staré papírny. Je mi přes šedesát let a moc dobře si uvědomuji, že se můj čas krátí. Dřív jsem byl vzteklý a zahořklý chlap. Nevážil jsem si ničeho a nikoho, alkoholu jsem dával přednost před rodinou, a když mi došla trpělivost, dokázal jsem být pořádně agresivní. Bylo mi jedno, jak to vypadá před sousedy, a přitom jsem měl doma manželku a malou dceru, která mě potřebovala.
„Dnes nechápu, proč jsem viděl hrozbu v každém tvém smíchu, proč jsem tě bral spíš jako přítěž, místo abych měl radost z tvé nevinnosti,“ říkám si zpětně, kdykoli se podívám na starou fotku, kde tě máma drží za ručku a ty se na ni díváš s bezelstným úsměvem. Tehdy jsem býval věčně opilý a hnal se za vlastními choutkami. Opíjel jsem se v hospodách s kumpány, a doma místo pochopení rozséval strach. Jednou nebo dvakrát to skončilo i ranou. Máma tě pak sbalila a odešla pryč, což mi kdysi připadalo jako vysvobození. Jenže mýlil jsem se. S odchodem rodiny se vše začalo drolit, a mně zbyly jen prázdné lahve a mizerná pověst násilníka.
Nemám omluvu, nebyl jsem mladej kluk bez rozumu, jen jsem se nechal pohltit vlastní zlobou. „Stydím se za to, jak jsem tě jednou odbyl, když jsi mi ukazovala vysvědčení a já jen zamručel, že z toho stejně nic nemáš,“ vzpomínám, i když by to člověk nejradši vytěsnil. Uvědomuju si, co jsi musela prožít, když jsi vyrůstala vedle chlapa, který měl v ruce sklenici místo uznání. Máma nakonec udělala to nejlepší, co mohla: utekla s tebou, abyste byly obě v bezpečí. Nechal jsem vás jít, protože jsem prostě nechápal cenu skutečné rodiny.
Teď bydlím sám v oprýskaném domku na kraji města. Časem jsem přestal pít, ale pozdě. Mám několik zdravotních trablů, a především mě sžírají vzpomínky. „Každé ráno vstanu a nemám tušení, jestli vůbec někdo lituje, že jsem nablízku, anebo jestli by mi dokonce chtěl odpustit,“ šeptám si pokaždé, když rozespale koukám do zrcadla na unavenou tvář. Před týdnem jsem náhodou potkal tvou matku u zchátralého nádraží, kudy už skoro nic nejezdí. Ona má v očích klid a žádný strach, jen střípky smutku. Řekla, že se ti daří dobře, že jsi vyrostla v pracující, zodpovědnou ženu. Usmála se na mě a pronesla: „Kdybys měl rozum dřív, mohl ses radovat z úspěchů své dcery po mém boku.“ Mluvili jsme spolu krátce, byla to vyhrocená směs výčitek i vzpomínek, ale dovolila mi se v ní konečně vyznat. Pak mi řekla, že tvoje srdce už patří jinam, že žiješ vlastní život, a není si jistá, jestli bys mě chtěla vidět.
Já nevím. Třeba opravdu nechceš, abych ti zasahoval do tvých dní. Možná se ti vybaví stísňující pocit z dusna, když jsem byl znovu opilý a křičel tak, že se stěny otřásaly. Je mi jasné, že jeden dopis či pár slz moji vinu nesmaže. „Nevím, jestli mi ještě dokážeš říkat tati, ale věř mi, chci jen prosit, abys dokázala i v sobě najít kousek smíření,“vysvětluju si polohlasem, proč ti píšu. Rád bych se s tebou sešel, viděl tě, možná zjistil, jak žiješ. Nečekám, že se opřeš do mé náruče a zapomeneš na všechno to příkoří. Ale kdyby tu byla aspoň jiskra, možnost, že slyšet moji omluvu ti pomůže se posunout a mně aspoň ukáže, že poslední léta mého života nebudu muset trávit jen s pocity hořkosti.
Promiň, že žádám tak moc. Vím, že nemám na nic nárok. Ale kdybys sis někdy sedla proti mně v nějaké klidné kavárně, mohl bych se ti zpříma podívat do očí a říct: „Dcero, promiň za vše, co jsem ti provedl, promiň, že jsem se choval jako sobecký sobec.“ Budu čekat, jestli se ozveš. A když ne, pochopím to. Jen si nesu naději, že aspoň trocha lítosti se někdy může proměnit v odpuštění.
