Výhra za 3 měsíční platy. Videostop v době největší slávy rozdával hodnotné ceny

Tenora odvezli do nemocnice jen chvíli před začátkem živého vysílání soutěže Videostop. Kamera však naskočila a soutěž začala, i když s bolestí v srdci všech přítomných. Televizní show musela pokračovat. A tak se také stalo. Tenora v nemocnici zemřel. Tato tragédie byla nejtemnějším momentem v jinak zářivé historii pořadu.

O osm let dříve panovala v tomtéž studiu úplně jiná atmosféra. Psal se rok 1985 a do světa televizní zábavy se právě rodil nový formát. Vladimír Bezděk, šéf střihačů Československé televize, nosil v hlavě od konce 70. let neobvyklý nápad na soutěž kombinující filmové ukázky a vědomostní hru.

Inspiroval se prý americkou show Hollywood Squares, a dokonce si už v roce 1980 nechal koncept patentovat. Tehdy mu dal pracovní název Takový malý bijáček. Trvalo však dalších pět let, než dostal v televizi zelenou. Na jaře 1985 se rozjela výroba prvního dílu soutěže, která nakonec dostala údernější jméno Videostop – podle principu zastavování promítaného videa stiskem tlačítka.

Pilotní epizody se ujal populární herec Josef Dvořák. V květnu 1985 stál před kamerami jako první moderátor Videostopu a zkušební díl sklidil slušný ohlas. Jenže Dvořák byl velmi vytížený divadlem a musel by každý měsíc moderovat živý přenos – což jednoduše nešlo skloubit s jeho hereckým programem.

Po úspěšném startu tedy překvapivě z pořadu odešel. „Utekl“ hned na samém začátku fenoménu, který pak bavil diváky dlouhých patnáct let. Místo Dvořáka byl narychlo povolán hlasatel armádního uměleckého souboru Zdeněk Tulis.

Ten se stal tváří pravidelných živých večerů soutěže na necelý rok – a upřímně, dnes si na něj vzpomene málokdo. Videostop se teprve hledal a publikum si k němu nacházelo cestu postupně.

V roce 1986 ale zasáhla televize zcela jiný mocenský zájem. Tehdejší vedení uznalo vědomostní hru za ideologicky nedostatečnou a stáhlo ji z vysílání. Nahradil ji podivný soutěžní pořad 3×5 o krásách Sovětského svazu. Jenže ten nikoho nebavil – nudné propagandistické okénko rychle po pár dílech propadlo.

Jak později glosoval Karel Čáslavský, bylo „pro blbost pořadu“ zrušeno. Když hloupá náhražka skončila, dostal Videostop druhou šanci. V pátek 7. srpna 1987 se soutěž v mírně upravené podobě triumfálně vrátila na obrazovky. A tentokrát už natrvalo.

Právě srpen 1987 se počítá jako skutečný začátek zlaté éry Videostopu. Do moderátorského křesla usedl Jan Rosák – do té doby známý hlavně jako hlasatel a tvář dětského Magionu. Rosák vnesl do pořadu klidný šarm, pohotovost a především nezaměnitelně příjemný hlas. Na postu moderátora nakonec vydržel až do úplného konce v roce 2002.

S Videostopem je tak spojený, že si bez něj soutěž už nikdo nedokáže představit. Bylo mu čtyřicet, když se chopil této výzvy, a tahle příležitost z něj udělala hvězdu první velikosti. Z nenápadného baviče se stal pětinásobným držitelem divácké ceny TýTý a jedním ze symbolů televizní zábavy své generace.

„Lidé mají rádi filmy a jejich tajemství, což je samo o sobě velmi důležité, a pak už záleží jen na zpracování,“ věřil Rosák v přitažlivost dobře udělaného pořadu. Videostop pro něj znamenal životní úspěch, ale nebyl na něj sám.

Nepominutelnou součástí týmu byl Karel Čáslavský, filmový archivář a historik. Původně dostal roli odborného poradce v pozadí – měl pomáhat vybírat ukázky a dohlížet na faktickou správnost otázek. Zpočátku se v pořadu mihl jen jako tichý arbitr v brýlích, který občas doplnil zajímavost k filmu.

Časem však jeho encyklopedické znalosti a suchý humor učarovaly divákům natolik, že z nenápadného muže v pozadí se stala druhá hvězda pořadu. Čáslavský a Rosák vytvořili nezapomenutelné duo, které bavilo svými dialogy i vzájemným špičkováním.

Jeden divák jim dokonce napsal pochvalný dopis, v němž je překřtil na „komickou dvojku Stalin–Lenin“ – kvůli Rosákovu mohutnému kníru a Čáslavského serióznímu výrazu. Oba se tomu s chutí zasmáli přímo v jednom z dílů. K Videostopu už od té chvíle patřila jejich souhra stejně neodmyslitelně jako znělka pořadu.

Pro diváky byl Čáslavský zjevením. Nebyl to herec ani typický bavič, ale skutečný filmový archivář z Národního filmového archivu, který na obrazovku přinesl svou autoritu a neuvěřitelné znalosti. Jeho skutečným životním dílem byl přitom jiný pořad – cyklus Hledání ztraceného času, v němž s pečlivostí sobě vlastní skládal střípky ze starých filmových pásů a vyprávěl tak dějiny národa.

Tento klenot české publicistiky běžel souběžně s Videostopem a z Čáslavského udělal jednu z nejrespektovanějších tváří televize.

Přesto pro Karla Čáslavského znamenal Videostop obrovský kariérní zlom. Z plachého znalce starých filmů se rázem stal celonárodně uznávaný popularizátor kinematografie. Svoje hluboké vědomosti zužitkoval při tvorbě soutěžních otázek i při vstupních medailoncích o filmech.

Zároveň působil jako arbitr – porotce, jenž dohlíží na průběh hry a občas radí soutěžícím. Čáslavský miloval prvorepublikové černobílé klasiky a právě k nim často směřoval témata kol a otázek. Rosák zase preferoval novější barevné filmy od 60. let dál.

A Vladimír Bezděk do scénářů přidával otázky ze světa televizních seriálů a zábavných pořadů. Trojice Rosák–Čáslavský–Bezděk se skvěle doplňovala a pomohla vytvořit z Videostopu fenomén, který si získal všechny generace diváků.

Když Videostop v druhé polovině 80. let nabral dech, stal se doslova rodinným stříbrem Československé televize. Vysílal se jednou měsíčně a vždy živě, což dodávalo večerům napětí i neopakovatelnou atmosféru. Na začátku každého dílu kamera zabrala publikum v hledišti – často to byli zaměstnanci nějakého podniku či úřadu, kteří přijeli fandit svým čtyřem vybraným kolegům-soutěžícím.

Princip soutěže byl jednoduchý a chytlavý. Na velkém plátně běžela ukázka z filmu nebo seriálu a soutěžící ji kdykoli mohli stiskem tlačítka zastavit – tedy „video stop“ – aby odpověděli na otázku. V jednom kole měli například uhodnout název filmu podle scény, jindy jméno herce nebo rok natočení.

Každý soutěžící byl tajně spárován s jednou slavnou osobností, která seděla v hledišti coby poradce. Teprve v průběhu hry televizní diváci viděli pomocí obrazu-v-obraze, kdo s kým tvoří dvojici. Soutěžící však do poslední chvíle netušili, zda jejich poradcem bude oblíbený herec, populární zpěvačka nebo třeba slavný režisér.

Právě moment odhalení partnerů patřil k nejzábavnějším: překvapení na tvářích soutěžících i VIP hostů často vyvolalo smích a potlesk publika. Poradci měli v pořadu zvláštní úlohu – po každé hlavní otázce pro soutěžící dostali oni doplňující otázku.

Správnou odpověď věděli předem, ale mohli blafovat. Soutěžící pak musel odhadnout, jestli mu celebrita radí pravdivě, nebo schválně lže. Když odhalil špatnou radu, získal bod navíc on; když se nechal napálit, bod dostal poradce. I hvězdní hosté tak soutěžili, a často se u toho byla velká legrace. Padaly vtipy, všeználek Čáslavský občas doplnil kuriózní historku k filmu, Rosák pohotově improvizoval – zkrátka televizní zábava v nejlepším slova smyslu.

Diváky u televizorů těšilo, že otázky nebyly přehnaně těžké. Většina rodin doma u obrazovky tak mohla v duchu hádat spolu se soutěžícími a poměřovat si s nimi znalosti. Tehdy to byl oblíbený rodinný rituál – sejít se večer u soutěžního pořadu a fandit.

V dobách šedi a stereotypu pozdního socialismu znamenal Videostop malé světýlko radosti: nabídl trochu napětí, vědomostní soutěžení i milou připomínku slavných filmových scén. „Neklade si žádné vysoké cíle – trochu pobavit, připomenout ty světlejší okamžiky z našich veseloher,“ popisoval skromně poslání pořadu Karel Čáslavský.

A přesně to se dělo. Když Rosák položil otázku, v mnoha obývácích po celé zemi to jen zašumělo – „Honem, to je přece Limonádový Joe!“ – a diváci s napětím čekali, jestli soutěžící uhodne také.

Za správné odpovědi se pochopitelně rozdávaly body a na konci dílu nejlepší soutěžící postupoval k finálové hře o ceny. Tahle tečka patřila k nejnapínavějším chvílím večera. Elektronická hra s kostkami na obrazovce působila v 80. letech téměř futuristicky. Ve skutečnosti šlo o jednoduchý program na osmibitovém počítači ZX Spectrum, ale v kontextu doby byla představa „videohry“ v televizi lákavá.

Vítěz stiskem tlačítka zastavoval rotující kostky – když se mu povedlo trefit dvě stejné hodnoty, zdvojnásobil svou výhru. Měl tolik pokusů, kolik bodů nasbíral během soutěže. Při troše šikovnosti si tak mohl odnést opravdu hodnotnou cenu. A ceny to byly na tehdejší poměry výjimečné: elektronika, domácí spotřebiče, později dokonce hi-fi věže či videokamery.

Hlavní výhrou první sezóny byl barevný televizor Tesla Oravan – v polovině 80. let nedostatkové a drahé zboží, jaké mnozí viděli jen ve výloze. Jeho cena byla koncem 80tých let zhruba 9 000 Kč, průměrný měsíční plat byl necelé tři tisíce. I cena útěchy ale potěšila: tradičně to byla desková hra Člověče, nezlob se!, symbolická tečka za hravým večerem.

Pořad dosahoval obří sledovanosti. V závěru 80. let nebylo neobvyklé, že Videostop u televizí přilákal i přes milion diváků. Většina z nich prožila s Rosákem a Čáslavským téměř patnáct let. Soutěž se stala jedním z nejpopulárnějších pořadů normalizační televize a udržela si přízeň publika i po politických změnách v roce 1989.

Jednou měsíčně vstupovala do domácností dávka zábavy kombinovaná s nenápadným vzděláváním o československé kinematografii. Někdo se díval kvůli filmovým ukázkám, jiný kvůli Rosákovu klidnému humoru, další prostě rád soutěžil.

Videostop spojoval generace – prarodiče vzpomínali na své mládí při záběrech ze starých černobílých filmů, zatímco jejich děti a vnoučata se bavila učením nových zajímavostí. A někde mezi tím vším stál Jan Rosák s mikrofonem, kterému pořad vtiskl do tváře nesmazatelný punc „solidní televizní klasiky“.

On sám kdysi poznamenal, že si je vědom, že „nikdy nebude nic jiného“ než právě taková osvědčená tvář obrazovky – a diváci mu to vždycky brali jako poklonu.

Za dlouhá léta vysílání zažil štáb Videostopu nespočet veselých momentů i několik mrazivých chvil. K těm nejtěžším patřil onen nešťastný den v roce 1993, kdy přímo před začátkem živého přenosu postihla kameramana Jana Tenoru náhlá zdravotní příhoda.

Navzdory okamžité pomoci tehdy po kolapsu zákulisí studia zemřel člověk, který stál u zrodu mnoha dílů. „V roce 1993 před živým vysíláním zkolaboval kameraman Jan Tenora. A bohužel po převozu do nemocnice zemřel,“ vzpomínal později Rosák na svůj nejhorší zážitek z natáčení.

Karel Gott, který byl toho dne jedním z VIP hostů, po tragédii pronesl hořké povzdechnutí: „I když umělci umře táta, tak prostě musí na jeviště.“

Nebyla to ale jediná smutná událost, která tento jinak radostný pořad zasáhla. Už v roce 1988 se tvůrci těšili, že do jednoho z dílů přijde jako prominentní host populární herec Vladimír Menšík.

Legendární komik byl odhodlán si zahrát v poradenském křesle a slíbil: „Jak budu mít chvíli čas, přijdu.“ Jenže už to nestihl. V tom samém roce zemřel na selhání organismu a na pódium Videostopu už nikdy neusedl. Jeho prázdné místo tehdy připomnělo, že ani milované televizní zábavy se nevyhýbají rány osudu.

Naštěstí naprostou většinu času vládl při natáčení smích, nadšení a tvůrčí zápal. Režie pořadu se postupně ujímalo několik tvůrců, až se nakonec nejvíce osvědčil Ivo Paukert, zkušený režisér estrád. Pod jeho vedením vzniklo plných 140 epizod z celkových 186. 

Paukert dovedl soutěž skrze pád komunismu do nové doby – zůstal s ní až do roku 2000. Když počátkem roku 2013 zemřel (ironicky ve stejném roce jako Čáslavský), mnozí vzpomínali, že právě on vtiskl Videostopu elegantní styl a spád. Za kamerami pracoval se stejným zaujetím, s jakým Rosák a spol. bavili před kamerou.

Po roce 1989 se proměnila i tematická náplň soutěže. Najednou bylo možné zařadit ukázky i ze západních filmů, na které do té doby neměla ČST práva. Videostop se zprvu nadšeně vrhl i na hollywoodské trháky – třeba Krotitelé duchů nebo Želvy Ninja – ale brzy se ukázalo, že kouzlo pořadu tkví jinde. Čeští diváci stejně nejvíc ocenili tu „naši“ domácí tvorbu, která jim byla blízká.

A tak se show záhy vrátila zpět k československým filmům a televizním seriálům. Navíc se do věci vložila konkurenční válka: nově vzniklá soukromá TV Nova získala exkluzivní smlouvy na vysílání mnoha zahraničních filmů (přes distributora Bontonfilm), takže Česká televize rázem neměla přístup k tolika zahraničním ukázkám, jak by chtěla.

Videostop se tedy z donucení opřel o bohatý archiv vlastní tvorby ČT – a díky tomu vlastně zůstal tím, čím byl vždycky: oslavou domácí kinematografie.

Pořad se na České televizi udržel až do přelomu tisíciletí. Za patnáct let vzniklo necelých dvě stě dílů a několik speciálů. Ten úplně poslední regulérní díl se vysílal v roce 2000, stylově na Silvestra. Rosák s Čáslavským si v něm zahráli a okomentovali ukázky ze svých nejoblíbenějších českých komedií – jako by tušili, že se loučí a chtějí divákům předat ještě špetku radosti do nového roku.

Jenže do nového milénia už Videostop nevkročil. Doba se měnila a televizní zábava také. Na přelomu tisíciletí ČT zkoušela modernizovat kdeco; některé zavedené soutěže proto přežívaly v méně vhodných časech nebo s výraznými úpravami, které fanoušky spíše odrazovaly. Videostop takto doplatil na nešťastné přesunutí vysílání na pozdější nedělní večery, kdy už mnoho někdejších diváků u obrazovek nesedělo.

Postupný pokles sledovanosti vedl k tomu, že v roce 2001 a 2002 byl pořad pauzován a zkoušen v nových formátech – dokonce pod názvem Nový Videostop a s animovanou postavičkou komika Vlasty Buriana jako průvodcem. Tyto pokusy se však setkaly s chladnou odezvou.

Definitivní konec Videostopu na ČT přišel v roce 2002, kdy vedení usoudilo, že koncept už se k současnému publiku nehodí. Pro mnoho věrných fanoušků to bylo smutné, téměř symbolické rozloučení s érou jejich mládí.

Jan Rosák po zrušení pořadu na veřejnoprávní obrazovce také na čas zmizel. Věnoval se moderování jiných projektů, např. soutěže Riskuj! na Nově, a také rozhlasové práci. Ale Videostop pro něj zůstával srdeční záležitostí. Není divu, že když se začalo po letech šuškat o možném vzkříšení této legendy, Rosák byl první u toho.

Myšlenky na obnovení Videostopu se čas od času objevovaly díky naléhání fanoušků. V roce 2002 si diváci vyžádali onen neúspěšný Nový Videostop na ČT. O několik let později už ale televizní krajinu ovládly komerční stanice. A právě TV Barrandov, nejmladší plnoformátová stanice u nás, se rozhodla vsadit na nostalgii.

Koncem roku 2010 přišla bomba: Barrandov chystá návrat Videostopu s Janem Rosákem. Sám moderátor zprávu potvrdil a do novin nadšeně prohlásil: „Od půlky ledna plánujeme comeback pořadu Videostop a moc se na tu práci těším.“ Po dlouhé odmlce – celých deset let od posledního dílu – se legenda měla vrátit.

Rosák tehdy nepopíral, že se těší nejen na oprášenou slávu, ale i na velmi slušný honorář. Televize Barrandov ho totiž ulovila za nemalou sumu, mluvilo se o půl milionu korun za plánovaných sedmnáct dílů. Nostalgie má zkrátka svou cenu.

Premiéra obnoveného Videostopu proběhla 4. března 2011 ve velkém stylu. Barrandov nasadil pořad v sobotu večer a doufal, že přetáhne diváky od konkurenčních programů. První díl skutečně zaujal – dívalo se přes 400 tisíc lidí, čímž se Videostop stal tehdy nejsledovanějším pořadem vlastní tvorby TV Barrandov. Jan Rosák se vrátil na obrazovky s úsměvem a soutěž působila téměř stejně jako kdysi.

Jen jedna podstatná změna mnohým neunikla: chyběl u ní Karel Čáslavský. Tehdy sedmasedmdesátiletý historik už na pravidelné účinkování neměl síly ani chuť, navíc se podle zákulisních informací s novou dramaturgií nedohodl na podmínkách. Rosák přiznal, že ho to velmi mrzí, ale musel si poradit bez dávného parťáka.

Barrandov proto nasadil do role odborných poradců různé filmové režiséry – každý díl jiného, aby vedle Rosáka zastoupili Čáslavského přínos. Bylo to funkční řešení? Do jisté míry ano, ale kouzlo „Stalina a Lenina“ to nahradit nedokázalo.

Přesto se první sezóna Barrandovského videostopu nesla v optimistickém duchu. Vysílalo se každý týden a vítězové postupovali do finálových kol. První řada dosáhla v průměru kolem 300 tisíc diváků na díl – solidní výsledek na malou stanici. Jenže zájem publika postupně opadal. Nostalgie zafunguje napoprvé, ale udržet ji jako trvalou sledovanost je složitější. Po dvou letech už Barrandov viděl, že čísla klesají.

A vedení navíc naráželo na stejný problém, jaký kdysi řešila Česká televize: autorská práva. Videostop stál a padal s filmovými ukázkami, jenže krátké klipy z archivních pořadů nebyly zadarmo. „Televize se musela znovu platit licenční poplatky za ukázky, a to nebylo vůbec laciné. To byla jedna minuta deset tisíc korun, čili ten pořad stál jenom na těch ukázkách tak osmdesát devadesát tisíc,“ přiznal Rosák, proč si obnovení populární soutěže nedovede představit natrvalo.

Barrandov v letech 2011–2013 skutečně utrácel statisíce za práva z archivu České televize – a přestalo se mu chtít. Tehdejší ředitel Vladimír Železný to oznámil jasně: „Videostop je dobrý pořad, ale namísto, abychom vkládali peníze do jeho moderní podoby, krvavě platíme velké částky České televizi za ukázky… To se nám už nechce.“ V prosinci 2013 tak barrandovská verze soutěže definitivně skončila.

Pokus „vstoupit do stejné řeky“ nevyšel úplně podle představ. Přesto se Barrandov nevzdával: v listopadu 2015 zkusil oživit Videostop podruhé. Tentokrát vsadil na výraznou změnu – Jan Rosák zůstal stranou a pořad moderovala Halina Pawlowská, známá spisovatelka a bavička. Barrandovský videostop s Halinou se chlubil „zbrusu novou podobou klasické soutěže“ a lákal opět na slavné hosty a atraktivní ceny.

První díly se vysílaly v sobotním hlavním čase, ale divácký ohlas byl vlažný. Možná chyběla Rosákova nostalgická aura, možná se prostě už změnil vkus publika. Po pouhých několika epizodách byl pořad potichu stažen.

Jan Rosák si po těchto zkušenostech povzdechl, že dnešní televize honí spíše jednodušší zábavu a reality show, než aby sázely na starou dobrou pohodu znalostních soutěží. „Televize se podbízejí tomu nejpokleslejšímu diváckému vkusu, až mě to leckdy zaskočí,“ řekl otevřeně v jednom rozhovoru.

Videostop patřil do jiné epochy. „Všichni zkrátka chtějí zavzpomínat na vlastní mládí,“ podotkl také a vystihl tím důvod, proč se tolik lidí k Videostopu dodnes v myšlenkách vrací. Zůstalo totiž symbolem bezstarostných večerů strávených s českými filmy, chytrým humorem a domácí soutěživostí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Videostop

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/221900/40-let-od-prvniho-vysilani-videostopu-proc-z-nej-utekl-dvorak.html

https://www.readzone.cz/videostop-porad-do-jehoz-deje-zasahla-smrt/

https://www.lupa.cz/clanky/soutez-videostop-definitivne-konci-na-tv-barrandov-mozna-prijde-bavic-novotny/

https://www.kinotip2.cz/clanky/u-soutezniho-poradu-videostop-se-schazela-cela-rodina-20231115-9362.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/videostop-zabava-retro-rosak-caslavsky-filmy.A230222_135919_lidicky_zar

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/728549/rosak-odhalil-tajemstvi-oblibeneho-videostopu-proc-se-nevysila-jeden-dil-stal-90-tisic.html

https://www.lupa.cz/clanky/tv-barrandov-vrati-na-obrazovku-opet-videostop-rosaka-nahradi-pawlovska/