Je t’aime… Z lásky Jane Birkin a Serge Gainsbourga vznikla píseň tak smyslná, že ji zakázal i papež

Byla to pohádka? Spíš zkouška ohněm pro křehkou duši. Manžel, o třináct let starší, ji uvrhl do světa, kde si připadala ztracená. Ve dne zářila na filmovém plátně, v noci tiše plakala do polštáře. Zapsala si tehdy do deníku, že pocit „nechtěné a nemilované“ ji začíná rdousit.

Barry, její nevěrný manžel, odjel pracovat do Ameriky a Jane zůstala s malou dcerkou Kate sama v Londýně. Bylo jí dvacet a život se jí drolil pod rukama – cítila se jako ošklivé káčátko, které nikam nepatří.

Přesto se nevzdala. S tříletou Kate v náručí docházela na konkurzy. Měla jemný hlas a andělský obličej, ale v sobě zmatek a nejistotu. V roce 1966 dostala drobnou roli ve filmu Zvětšenina.

Na tu dobu odvážná nahá scéna jí vynesla pozornost. Přemohla stud jen proto, aby dokázala sama sobě i Johnu Barrymu, že má odvahu postavit se před kameru bez šatů. Nově získaná sláva jí nedělala dobře. Chtěla utéct, někam daleko od Londýna, pryč od svého manželství. A právě tehdy se na obzoru objevil osudový vlak mířící do Francie.

V roce 1968 přijela Jane Birkinová do cizí země, jejíž jazyk ještě neuměla, aby zkusila štěstí ve filmu Slogan. Bylo jí teprve dvaadvacet, když vešla na natáčení po boku charismatického francouzského herce a hudebníka Serge Gainsbourga. První dojem?

Vypadal prý jako agresivní pouliční rváč. A Serge? Ten prý viděl jen další hezkou Angličanku, co komolí francouzská slovíčka a nejspíš dlouho nevydrží. Ani jeden netušil, že právě začíná příběh veliké lásky.

Jejich vzájemné vnímání změnil až společný večer v pařížské restauraci. Serge odložil cynickou masku a ukázal Jane svou vtipnou, něžnější tvář. Ona se ho přestala bát. Když jí pak nabídl, aby spolu nazpívali píseň pro film, souhlasila. Nemohla tušit, že tím změní život obou dvou.

Serge Gainsbourg napsal píseň „Je t’aime… moi non plus“ na podzim roku 1967 na žádost své tehdejší milenky, herečky Brigitte Bardot. Chtěla po něm, aby složil „nejkrásnější milostnou píseň, jakou si lze představit“. Během jejich vášnivého románku nahráli duet ve dvou ve studiu v Paříži.

Výsledek byl tak intimní a explicitní, že když se o nahrávce dozvěděl Bardotin manžel, německý průmyslník Gunter Sachs, rozzuřil se. Brigitte Bardot, obávajíc se obrovského skandálu a rozvodu, v slzách prosila Gainsbourga, aby píseň nikdy nevydával. On, ač nerad, souhlasil a nahrávku zamkl do trezoru.

O rok později, se zlomeným srdcem po rozchodu s Bardot, potkal Gainsbourg při natáčení filmu Slogan Jane Birkin. Zrodila se nová láska. Gainsbourg byl na svou píseň stále hrdý a navrhl Jane, aby ji nahráli znovu.

Jane souhlasila, a to ze dvou důvodů. Zaprvé na Bardot žárlila a nechtěla, aby si kdokoliv myslel, že to Gainsbourg nemůže nahrát s nikým jiným. Zadruhé ho bezmezně milovala a chtěla mu udělat radost. Během nahrávání byla velmi nervózní, protože si myslela, že má příliš vysoký a tenký hlas.

On jí poradil, aby zkusila zpívat o oktávu výš než ve verzi s Bardot. Tím, že ji donutil zpívat na hranici jejích hlasových možností a dosáhl přesně toho, co chtěl: místo technicky dokonalého zpěvu získal dechberoucí, zranitelný a lehce zadrhávající projev, který zněl autenticky a nesmírně smyslně.

Jane zavřela oči a splnila jeho zadání. A vznikla jedna z nejsmyslnějších písní všech dob.

Krátce poté, co píseň Je t’aime… moi non plus vyšla v roce 1969, Evropa strnula. Nevyslovitelně smyslný duet plný milostných vzdechů nenechal nikoho chladným. Vatikán skladbu v roce 1969 ostře odsoudil prostřednictvím svých oficiálních novin L'Osservatore Romano. Toto veřejné odsouzení vedlo k okamžitému zákazu vysílání písně ve státních rádiích a televizích v mnoha katolických zemích, především v Itálii a Španělsku.

Ve Velké Británii desku raději balili do neprůhledného obalu. O to víc ale píseň bodovala u publika – zakázané ovoce chutnalo sladce. Singl se šplhal na přední příčky hitparád, prodával se v milionech kopií.

Ze dne na den se z neznámé Angličanky stala slavná petite Anglaise, jak jí začali říkat Francouzi. Jane Birkinová si získala jejich srdce nenuceným šarmem, svým legračním přízvukem a bezelstností, s níž působila vedle extravagantního Serge.

Přes drobnou postavu a nesmělou povahu se během 70. let stala módní ikonou a sex-symbolem doby – možná i proto, že sama sebe jako symbol nikdy nevnímala. Zatímco novináři hltali každý její krok, ona se starala o domácnost a vychovávala dcerku Charlotte. Gainsbourg jí psal písně na tělo a z Jane se postupně stávala i uznávaná zpěvačka.

Serge Gainsbourg byl génius i provokatér. Po úspěchu milostného duetu se opájel skandály jako narkoman svou dávkou. Na jevišti zapaloval bankovky a vysmíval se státním symbolům, v televizi laškovně nabízel mladičké Whitney Houstonové sex v přímém přenosu.

Každým rokem zkoušel posouvat hranu dál – natočil dokonce kontroverzní píseň s náznaky incestu, když do duetu obsadil vlastní třináctiletou dceru. Francie žasla a bouřila se zároveň. A Jane? Jako by testoval i její hranice. Milovala ho, ale postupně v ní klíčil neklid a strach.

Za zavřenými dveřmi se totiž Serge stále častěji se měnil v běsa i doma. Pil láhev za láhví a alkohol v něm probouzel temné stránky jeho duše. V záchvatech opilosti prý Jane fackoval nebo ji hrubě chytil pod krkem, jindy na ni řval tak, až se malá Charlotte budila ze spaní.

Uprostřed tohoto bouřlivého vztahu se jim v červenci 1971 narodila jediná společná dcera, Charlotte. Vyrůstala v domově plném hudby, umění a slávy, ale také v prostředí poznamenaném otcovým alkoholismem a nepředvídatelnými náladami.

Dvanáct let byli nejslavnějším párem Francie. V očích okolí prožívali bláznivou lásku. Za zavřenými dveřmi ale někdy prožívala spíš soukromé peklo. Přesto se nevzdávala naděje – každý jeho poklesek omlouvala, každé ráno začínala znovu se snahou potěšit svého génia. Když ji ponižoval, zkoušela to obrátit v žert.

Jednou po něm vzteky hodila dort se šlehačkou přímo v luxusní restauraci. Podruhé v zoufalství skočila z nábřeží do ledové Seiny, aby ho vyděsila. Gainsbourg ji vytáhl promáčenou na břeh – a jejich italské manželství pokračovalo dalším dějstvím.

Roku 1980 se Jane konečně odhodlala ke kroku, který dlouho zvažovala. Jednoho dne, když Serge Gainsbourg spal po další opilecké noci, sbalila si Jane kufry a se svými dvěma dcerami – Kate a Charlotte – třináct let společného života nechala za sebou.

Nový začátek našla po boku režiséra Jacquese Doillona, se kterým měla v roce 1982 třetí dceru, Lou.

Doillon, citlivý umělec bez sklonů k bohémským excesům, byl pro Jane jako balzám. Zatímco Serge noc co noc obrážel kluby a dál holdoval alkoholu, Jane s Jacquesem měli klidný rodinný život. Učila se být šťastná z obyčejných – hrát ve filmech, kterým Serge netleskal, zpívat tišší písně, starat se o svoje dcery.

V jednom rozhovoru přiznala, že teprve po čtyřicítce ji okolí začalo brát vážně a snad i ona sama sebe. Odstěhovala se z centra dění a se smíchem říkala, že v Bretani ji nikdo nepoznává, a tak může konečně klidně nakoupit zeleninu na trhu jako každá jiná žena.

Navzdory novému životu ale Gainsbourgův stín nikdy nezmizel úplně. Zůstali s Jane přáteli a Serge pro ni dál psal hudbu. Jeho písně pro ni byly zpovědí i usmířením. V jedné z nejdojemnějších – Les dessous chics – zhudebnil své selhání a stesk po ní.

Když roku 1991 Serge Gainsbourg náhle zemřel, ztrátu oplakala i po letech odděleného života. Byla po jeho boku od začátku do konce – jako múza, milenka, přítelkyně.

Ani po odchodu Gainsbourga však neměla klid. Život Jane Birkinové pokračoval, ale ne jako romantický film. V 90. letech se rozpadl i vztah s Jacquesem Doillonem – prý nesnesl že se Jane nedokázala zcela oprostit od Sege, kterého Jane stále nosila v srdci. Od té doby žila sama a plnila svůj čas prací.

Hrála v desítkách filmů uznávaných režisérů, zkusila i režii a psaní. Především ale jezdila po světě a zpívala – znovu a znovu se vracela k písním, které jí Serge zanechal.

Na prahu nového tisíciletí přišla první vážná zkouška zdraví – leukémie. Jane se statečně podrobila léčbě a vyčerpávající chemoterapii. Zdánlivě křehká žena v sobě měla mimořádnou vnitřní sílu. Všechny rány dosud ustála – ale ta nejhorší ji teprve čekala.

V prosinci 2013 zazvonil v pařížském bytě Jane Birkinové telefon a svět se na okamžik zastavil. Její nejstarší dcera Kate ležela bez hnutí na chodníku pod balkonem svého bytu. Pád ze čtvrtého patra. Šestmačtyřicetiletá Kate Barryová, talentovaná fotografka, podle vyšetřovatelů spáchala sebevraždu.

Pro Jane nastalo peklo, jaké si žádná matka nechce ani představit. Srdce jí puklo a s ním se vrátila i zákeřná nemoc. Leukémie opět udeřila. Zavřela se před světem. Přestala koncertovat, dlouhé měsíce nevycházela. Trvalo roky než se uzdravila.

Na jaře 2021 se v Cannes promítal dokument Jane by Charlotte. Režisérkou nebyl nikdo jiný než její dcera Charlotte Gainsbourgová. Za kamerou se ptala na věci, o kterých se spolu dřív styděly mluvit.

Ten rok prodělala Jane Birkinová lehkou mrtvici, ale na veřejnosti se ještě objevovala usměvavá, křehká a nesmírně zdvořilá jako vždy. Na červeném koberci ji podpírala Charlotte a Jane se držela statečně. Jako by tušila, že je to naposled. V neděli 16. července 2023 našli přátelé Jane Birkinovou v jejím bytě nedaleko Bastily bez známek života. Ve věku sedmdesát šest let se petite Anglaise tiše rozloučila se světem.

Zdroje:

https://www.vogue.com/article/jane-birkin-2016-interview-charlotte-gainsbourg-serge-gainsbourg-lou-doillon-kate-barry

https://en.wikipedia.org/wiki/Je_t%27aime…_moi_non_plus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jane_Birkinov%C3%A1

https://www.theguardian.com/culture/2023/jul/16/jane-birkin-actor-and-singer-dies-aged-76

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/748418/divoky-zivot-jane-birkinove-76-nahota-sansony-a-domaci-nasili.html

https://www.theguardian.com/culture/2023/jul/16/jane-birkin-music-career-je-taime-moi-non-plus-serge-gainsbourg

https://www.lidovky.cz/relax/jane-birkinova-hermes-herecka-zpevacka-je-t-aime-serge-gainsbourg.A230725_150902_ln_magazin_ape