„Člověk si má z věcí, na které je krátký, dělat srandu.“ Vlasta Brodský se nebál smrti, ale umírání

V této jediné větě je obsažen celý jeho životní: černý humor jako štít proti existenciální úzkosti, hluboká melancholie převlečená za nenucenost a neustálý, intimní dialog se smrtí, kterému doopravdy rozuměl jen on sám.

Pro národ byl „Bróďa“, milovaný herec s tváří smutného klauna, jehož hlas konejšil generace dětí u rozhlasových pohádek a jehož postavy obyčejných lidí dojímaly svou tragikomickou lidskostí. Byl ztělesněním plaché inteligence a laskavosti.

Za touto maskou se však skrýval muž svíraný celoživotními depresemi, člověk, který si ze strachu z umírání dělal tu nejčernější legraci. Tento humor byl jeho nejdokonalejším hereckým výkonem, sofistikovaným obranným mechanismem, kterým si udržoval zdání kontroly nad tím, co ho děsilo nejvíce.

Přátelé a rodina jeho vtipy o smrti často zlehčovali, vždyť k nim s oblibou dodával dovětek, že se na něco takového má příliš rád. Nechápali, že nejde o vtipy, ale o veřejnou zkoušku na poslední dějství. Děsilo ho totiž ne to, že zemře, ale jak zemře.

„Smrt sama o sobě může být žůžo,“ říkával. „Nepříjemné je to, co jí předchází – umírání.“.

Jeho cesta k herectví, byla dílem náhody. Vlastimil Brodský se narodil 15. prosince 1920 v Hrušově nad Odrou do rodiny úředníků, kteří však ve volném čase propadli kouzlu ochotnického divadla. Syn jejich vášeň zpočátku nesdílel.

Jeho idolem nebyl žádný z tehdejších divadelních bardů, nýbrž americký tanečník a herec Fred Astaire. Když se rodina přestěhovala do Prahy, čtrnáctiletý Vlastimil se vrhl na step a brzy si svým uměním přivydělával v nočních barech a klubech. Sen o kariéře tanečníka byl živý a nadosah.

Osud však měl jiné plány. Ve snaze zdokonalit se v tanci se přihlásil do herecké školy avantgardního režiséra E. F. Buriana. A právě Burian v mladíkovi, který chtěl jen lépe ovládat své nohy, spatřil něco víc. Rozpoznal v něm skrytý talent pro jeviště, pro ztvárnění lidské duše, a doporučil mu hereckou dráhu.

Brodský, možná s jistou dávkou své typické skepse, poslechl. Jeho kariéra tak byla od samého počátku postavena na paradoxu: muž, který se chtěl vyjadřovat extrovertní, fyzickou radostí z tance, se stal mistrem v zobrazování introvertního, duševního utrpení.

Během války a krátce po ní prošel divadly jako Větrník, Divadlo satiry a znovu působil u E. F. Buriana. V roce 1948 konečně zakotvil v Divadle na Vinohradech, které se stalo jeho domovskou scénou na téměř čtyřicet let. Stal se hercem a taneční střevíce pověsil na hřebík.

Vlastimil Brodský nebyl nikdy hercem velkých gest. Jeho mistrovství spočívalo v minimalismu, v tichém smutku očí, v lehkém pokrčení ramen, kterým dokázal vyjádřit celou tíhu lidského osudu.

Dokázal ztvárnit obyčejného člověka v neobyčejné situaci s takovou citlivostí a pravdivostí, že se v jeho postavách poznával celý národ. Sám o svém umění mluvil jako o „striptýzu duše“, o nutnosti čerpat ze všeho, co v sobě herec má. A on v sobě měl bezednou studnici melancholie, ironie a hlubokého pochopení pro lidské slabosti.

Herec mnoha tváří byl však také literárním autorem, jehož psaný projev se stal další bránou do jeho složité duše. Ve svých vzpomínkových knihách, jako například Drobečky z půjčovny duší nebo To Arbes nenapsal, to jsem já, nepředkládal čtenářům klasický životopis, ale spíše mozaiku sebeironických glos, nostalgických postřehů a filozofických zamyšlení nad životem a smrtí.

Právě na papíře, se jeho pověstný černý humor mísil s neskrývanou melancholií v té nejčistší podobě.

Jeho kariéra byla mozaikou stovek filmových a televizních rolí, ale dvě z nich představují dokonalé zrcadlo jeho vlastního života. První byla titulní role ve východoněmeckém filmu Jakub lhář z roku 1974. 

Ztvárnil v něm obyvatele židovského ghetta, který si vymyslí, že vlastní rádio, a dodává svým bližním falešné zprávy o postupu spojeneckých vojsk, aby v nich udržel naději. Postava Jakuba, nesoucí tíhu lži, která dává život, byla dokonalou metaforou Brodského vlastního údělu – muže, který na veřejnosti rozdával humor a naději, zatímco v soukromí bojoval s démony beznaděje.

Za tento výkon získal Stříbrného medvěda na festivalu v Berlíně a film byl nominován na Oscara.

Druhou osudovou rolí byla ta poslední, ve filmu Babí léto z roku 2001. Zde si zahrál pětasedmdesátiletého Františka Hánu, recesistu a snílka, který se odmítá smířit se stářím a neustále provokuje svou praktickou manželku (Stella Zázvorková) a přítele (Stanislav Zindulka) svými kousky.

Film byl dojemnou a zároveň mrazivě vtipnou meditací o stárnutí, smrti a touze žít naplno až do samého konce. Pro Brodského to byla více než role; bylo to veřejné zúčtování s vlastními strachy. Hrůznou shodou okolností jeho postava ve filmu dokonce diskutuje o nejlepším způsobu sebevraždy. Rok po premiéře, za kterou získal svého jediného Českého lva, se filmový scénář stal skutečností a Vlastimil spáchal sebevraždu.

Jeho herecký rejstřík byl však mnohem širší. Diváci ho milovali v komediích jako Světáci (1969) či Bílá paní (1965), obdivovali v dramatech jako Všichni dobří rodáci (1968) a s láskou na něj vzpomínají jako na krále Hyacinta z pohádkové Arabely (1980) nebo jako na velkého učitele dědu Drchlíka ze seriálu Návštěvníci (1983). V každé roli, ať už velké či malé, zanechal nesmazatelnou stopu své jedinečné osobnosti.

Proplout obdobím totality a normalizace jako umělec vyžadovalo buď kompromisy, nebo formu tichého protestu. Vlastimil Brodský si zvolil druhou cestu. Nikdy nebyl disidentem v politickém slova smyslu, ale svou morální integritu si pečlivě střežil a vyhýbal se prvoplánovým propagandistickým rolím.

Na plátně málokdy hrál klasické milovníky, ale v soukromém životě byl Vlastimil Brodský navzdory své plaché image překvapivým magnetem na ženy. Sám svou přitažlivost zlehčoval s typickou sebeironií: „Měl jsem strašnou výhodu, že jsem nebyl hrdinskej typ. Většina žen se mnou navázala kontakt, protože se jim mě zželelo.“.

Tato věta, ať už myšlená vážně či jako vtip, se trefila do černého. Jeho osobnost bezbranného, inteligentního muže, o kterého je třeba pečovat, byla zřejmě součástí jeho charismatu.

Jeho milostný život byl plný vášně i bolesti. Intenzivní vztah s herečkou Jiřinou Jiráskovou směřoval ke svatbě, ale týden před obřadem Brodský couvl. Vymluvil se na náhlé úmrtí milované babičky, ale Jirásková byla přesvědčená, že skutečným důvodem byl jeho panický strach ze závazku.

Přesto se brzy oženil, a to s tanečnicí Boženou Křepelkovou, přezdívanou Bíba. Měli spolu syna Marka, ale manželství nevydrželo. Když Bíba přišla na jeho nevěru, jednala rázně. Uvařila mu večeři, a zatímco jedl, sbalila mu kufry a postavila je za dveře.

Životní láskou se pro něj stala o dvacet let mladší herečka Jana Brejchová, tehdejší první dáma československého filmu. Jejich osmnáctileté manželství bylo bouřlivé, ale zároveň umělecky plodné.

Společně zářili v mnoha filmech, včetně Noci na Karlštejně nebo seriálu Arabela, a narodila se jim dcera Tereza. Konec jejich vztahu byl pro Brodského zdrcující.

Brejchová se zamilovala do mladšího a energičtějšího kolegy Jaromíra Hanzlíka. Pro Brodského to byla rána, která prohloubila jeho existující úzkosti.

Ani role otce pro něj nebyla jednoduchá. Ke svým dětem, Markovi a Tereze, měl komplikovaný vztah. Sám si později s velkou lítostí vyčítal, že kvůli herecké kariéře s Janou Brejchovou „odložili“ malou Terezu na sedm let k chůvám. „Beru to jako své největší selhání,“ přiznal ve svých pamětech.

Tereza Brodská vzpomínala, že otec s ní a s bratrem nedokázal řešit konflikty z očí do očí. Místo toho jim psal dlouhé, kritické dopisy, ve kterých jim vyčítal jejich pubertální prohřešky a nabádal je k pokoře. Byla to další ukázka jeho plachosti a neschopnosti čelit přímé emocionální konfrontaci, která charakterizovala velkou část jeho soukromého života.

Zatímco role otce byla v raných letech pro Brodského složitá a poznamenaná jeho vlastními démony, v dospělosti se zejména pouto s dcerou Terezou proměnilo v hluboký a láskyplný vztah.

Jak sama Tereza Brodská ve svých vzpomínkách a rozhovorech často s něhou líčí, časem našli společnou řeč postavenou na vzájemném pochopení, respektu a sdíleném smyslu pro humor. Lítost nad promarněnými lety z dětství se přetavila v o to intenzivnější snahu být si nablízku v dospělosti.

Zatímco se on sám v tichosti potýkal se svými démony, jeho hlas, ztělesnění klidu, bezpečí a laskavosti, uspával děti po celé zemi. Role skřítka Hajaji v nekonečném seriálu rozhlasových pohádek na dobrou noc se stala jeho nejikoničtějším úkolem. Jeho hlas byl pro tisíce dětí synonymem pro bezpečný přechod do říše snů, zatímco on sám nacházel klid jen zřídka.

Sám nejlépe rozuměl významu svého (někdy) morbidního humoru, který byl jeho jedinou zbraní proti vnitřní temnotě. Jeho slavný výrok: „Myslím, že člověk si má z věcí, na které je krátký, dělat srandu. To je jediná obrana,“ je klíčem k pochopení celé jeho osobnosti.

Humor pro něj nebyl jen způsob, jak bavit ostatní, ale také nástroj přežití.

Chalupa v obci Slunečná na Českolipsku pro něj byla místem, kam unikal před světem, před slávou i před sebou samým. Právě zde, v prostředí, které miloval nejvíce, se rozhodl napsat poslední kapitolu svého života.

Večer před tragédií strávil se svým přítelem, lékařem Miroslavem Čerbákem. Podle jeho vzpomínek byla nálada dobrá, povídali si v místní hospůdce a nic nenasvědčovalo blížící se tragédii.

Až později se Brodskému udělalo nevolno, což se mu občas stávalo, ale i tak trval na tom, aby večer pokračoval u něj na chalupě.

Dne 20. dubna 2002, když jeho řidič a přítel odjel na nákup, Vlastimil Brodský vzal legálně drženou pistoli a ukončil svůj život. Zpráva o jeho smrti šokovala celý národ. Jeho rodina, přátelé i psychiatři byli zaskočeni. Nikdo nevěřil, že by své černé vtipy mohl myslet vážně.

Ale jeho motivace byla zřejmě hlubší než jen deprese. Byl to především panický strach ze stárnutí, z nemohoucnosti, ze ztráty důstojnosti a z toho, že by se stal břemenem pro své blízké. Chtěl odejít, dokud byl ještě „při síle“, jak sám říkal.

Jeho poslední činy svědčí o chladné rozvaze. Než odjel na chalupu, postaral se o svého milovaného jezevčíka Huga, kterého svěřil do péče známé. Přátelům, jako byla Stella Zázvorková, poslal dopisy, které se zpětně jevily jako jasné dopisy na rozloučenou.

Sám si napsal, zrežíroval a zahrál poslední scénu svého života.

Sám kdysi definoval skutečnou velikost člověka slovy, která jako by popisovala jeho samotného: „Velikost člověka se nedá měřit jen centimetry od temene k patě. Je totiž trojrozměrná. Určuje ji: hloubka duše, šířka srdce, výška intelektu.“. Vlastimil Brodský byl v tomto smyslu gigant.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Brodsk%C3%BD

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/drobecky-z-pujcovny-dusi-43810

https://citaty.net/autori/vlastimil-brodsky/

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73556/popularni-sobe-navzdory-dnes-by-oslavil-ste-narozeniny-vlastimil-broda-brodsky.html

https://www.kafe.cz/celebrity/vlastimil-brodsky-zeny.html

https://www.lifee.cz/vlastimil-brodsky-o-dceri-tereze-na-sedm-let-jsme-ji-odlozili-k-chuvam-beru-to-jako-sve-nejvetsi-selhani-7c824

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/698598/vzpominka-brodske-na-tatinka-vlastimila-brodskeho-81-chybi-mi-tvoje-drcnuti-do-zad.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/24850-mama-za-sebou-palila-mosty-bez-ohledu-na-to-kolik-lidi-udela-nestastnymi-rika-tereza-brodska-neco-malo-o-vztahu-brejchova-brodska-brodsky-vip-skandaly-a-aferky.htm