Článek
Júlia Hečková. Drobná blondýnka s obrovskou hřívou kudrnatých vlasů přišla v 80. letech do československé pop-music jako závan středomořského vánku – energická, nespoutaná a jiná, než na co bylo zdejší publikum zvyklé. Ještě před pár lety o ní téměř nikdo nevěděl.
Pak ale talent mladší sestry rozpoznal starší bratr Peter Hečko – jednoho dne roku 1981 ho doma zarazilo, že z otcovy pracovny slyší duet dvou hlasů tam, kde měl hrát jen jeden: Júlia se odvážně přidala ke gramofonové desce a zpívala s ní do rytmu.
Peter, sám hudebník, tenkrát nevěřil vlastním uším. Jeho sestra dokázala zazpívat i náročné pasáže a ladně harmonizovala s nahrávkou. Tím okamžikem pro něj z malé sestry vyrostla budoucí hvězda a parťačka.
Už v roce 1983 jednadvacetiletá Júlia vítězí na pěvecké soutěži Bystrické zvony s písní Horúci mráz. O rok později se stává držitelkou zlaté Bratislavské lýry – prestižní festival vyhrává s písničkou Spútaná láskou, kterou pro ni složil bratr Peter.
Píše se rok 1984 a Júlia Hečková má pouhých 23 let. Její výrazný hlas – sytý alt s překvapivě širokým rozsahem – vzbuzuje pozornost doma i v zahraničí. Když na festivalu v polských Sopotech vyzpívá druhé místo, tamní tisk ji přirovnává k Arethě Franklin: prý svým soulovým projevem a citem pro rhythm & blues připomíná samotnou královnu žánru.
Následující roky patří Hečkové a jejímu sourozeneckému tandemu s bratrem. Koncertují napříč celým Československem – od Bratislavy přes Brno až po vyprodanou Lucernu v Praze. Na pódiu ji doprovází bratrův rockový band Knock-out, ale také velké orchestry Gustava Broma či Felixe Slováčka.
Její výbušná energie a živelný temperament si rychle získávají publikum. V druhé polovině 80. let sází jeden hit za druhým: Kráľovná pavlačí a dvorov, Náhlenie, Mesto snov či duet Taliansky muzikál se brzy hrají v rádiích po celé zemi.
Právě písnička Taliansky muzikál jí vyslouží onu přezdívku „Italka“ – pro jižanskou melodiku i vášeň, se kterou ji zpívá. Během několika let absolvuje kolem 1 500 koncertů nejen doma, ale i v zahraničí – od Maďarska a Polska přes exotické Maroko až po dalekou Indii. Když stojí na jevišti v třpytivém kostýmu a blonďatá hříva jí v záři reflektorů rámuje usměvavou tvář, působí nezničitelně.
Byla to zlatá éra československého popu – a Júlia Hečková patřila k jeho ikonám vedle takových hvězd, jako byla Marika Gombitová či Beáta Dubasová. V polovině osmdesátých let se dokonce zdálo, že by mohla vystřídat Gombitovou na trůnu královny slovenské pop music.
Jejich osudy se však nakonec ubírají jinudy. Marika po tragické autonehodě v roce 1980 zůstává na vozíku a její veřejné vystupování se postupně omezuje. Júlia naopak fyzicky vzkvétá a na vrcholu dekády patří k nejpopulárnějším zpěvačkám v zemi. V zákulisí šoubyznysu se však začíná mluvit o tom, že Hečková má odlišné priority, než bývá u ambiciózních hvězd zvykem.
Vždycky byla tak trochu jiná. Snad za to mohlo její vzdělání – kromě konzervatoře totiž vystudovala i filozofii a teorii kultury – nebo její druhý talent výtvarnice. A možná také výchova: poctivost a skromnost si nesla z rodiny.
Konec roku 1989 zastihuje Júlii na absolutním vrcholu. Její třetí album Maturitné tablo právě vychází a titulní balada se okamžitě stává neoficiální hymnou všech maturantů. „Už to mám za sebou…“ – v jednoduchém refrénu dokázala vystihnout něco podstatného.
Hořkosladký pocit konce jedné životní kapitoly. Jak symbolické pro dobu, ve které píseň zazněla. Když se na sklonku osmdesátých let starý svět začal hroutit, hlas Júlie Hečkové jako by se loučil nejen s jednou třídou školáků, ale s celou jednou érou.
Pak se svět opravdu změnil. Přišla revoluce a euforie devadesátých let, která otevřela dveře novým hudebním stylům i zahraniční konkurenci. Mladá generace dychtila po světových trendech a někdejší československé hvězdy se rázem ocitly ve stínu. Mnohé dřívější hvězdy se snažily přizpůsobit, jiné dobrovolně ustoupily ze scény.
Júlia Hečková se vytratila tak náhle, až to její fanoušky mrazilo. Jako by se po ní slehla zem. Ještě pár let předtím vyprodávala sály – a najednou nic. Žádná nová deska, žádné koncertní turné. Ticho. Bylo jí teprve něco přes třicet a mohla dál kralovat pop-music. Ona se ale rozhodla jinak. Před kariérou dala přednost rodině – a vůbec toho nelituje.
V polovině 90. let potkala osudovou lásku tam, kde by to čekala nejméně – na zasněženém svahu Chopku v Nízkých Tatrách. Jako městské dítě skoro vůbec nelyžovala, přesto se vydala s přáteli na hory. A právě tam jí jeden Pražák učaroval natolik, že neváhala změnit celý svůj život.
Jiří Nečas, charismatický ekonom, který po roce 1968 emigroval na Západ a po sametové revoluci se vrátil domů, si získal její srdce. Vzali se v roce 1997 a Júlia se odstěhovala za manželem do Prahy. Přijala příjmení Nečasová a na čas nadobro zmizela z pódií i televizních obrazovek.
Namísto aplausu koncertních hal ji čekal život po boku manažera, kterého práce táhla po světě – následovala ho do Anglie, do Norska, střídala destinace a zkoušela si roli obyčejné ženy v cizině. Užívala si anonymitu i nové perspektivy. A hlavně: žila konečně normální rodinný život, po jakém vždy toužila.
Júlia Hečková totiž nikdy netoužila po divokém rock’n’rollu hvězd. Od začátku o sobě mluvila jako o „rodinném typu“ a showbyznys brala s nadhledem. Zpívání pro ni bylo především příjemným koníčkem, nikoli posedlostí. Měla i jiné vášně – celý život si malovala pro radost obrazy a vystudovala dokonce textilní výtvarnictví. Když se jí po čtyřicítce konečně narodil vytoužený syn Tomáš (2004), usadila se nastálo v klidné pražské vile a našla naplnění v mateřství.
Po dlouhých letech ticha se však hudba do jejího života přece jen vrátila. Změnilo se tisíciletí a s ním i nálada – nastala retro vlna návratů osmdesátkových legend. Júlia Hečková pocítila, že její čas možná znovu přichází. V roce 2008 nečekaně vydává nové dvojalbum Trinásta izba (Třináctá komnata).
První disk obsahuje tucet nových písní, které jí opět napsal bratr Peter, druhý přináší dvacítku největších hitů z mládí. Hečková oprašuje svůj repertoár a znovu stoupá na pódia – zdaleka však ne v takovém tempu jako kdysi. Vystupuje jen příležitostně. „Zpívání je moc fajn, je to moje velká láska, ale mnohem cennější je pro mě moje rodina, manžel a malý Tomášek. Ten mi dělá největší radost,“ prohlásila otevřeně zpěvačka, která už dobře ví, co je v životě podstatné.
Přesto v ní zůstává kousek té někdejší dračice, která milovala živé koncertování. Nostalgická vlna jí přináší desítky nabídek vystoupit na retro festivalech a akcích – a Júlia souhlasí, ale zatím jen s half-playbackem. „Osmdesátá léta teď hodně letí, mám spoustu sólových vystoupení na různých akcích,“ říká. Ví však dobře, že karaoke show před publikem není totéž jako skutečný koncert s kapelou.
Pošilhává po něm. Kdyby to šlo, okamžitě by znovu vyrazila na turné – cítí totiž, že ačkoli čas utekl, v její hrudi stále dříme srdce československé rockerky. „Bohužel to dnes nezáleží jen na mně, ale především na sponzorech. Přesto věřím, že si ten sen jednou splním a s kapelou zase vyrazím na velké turné nejen po Slovensku, ale i po Česku,“ doufá tiše Júlia. Sama sebe ostatně pořád hrdě označuje za „československou zpěvačku“.
Zdroje:
https://sk.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlia_He%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/28765/zpevacka-julia-heckova-tajne-zije-v-praze.html
https://www.dobrenoviny.sk/c/208606/prisiel-domov-pocul-ju-spievat-a-neveril-vlastnym-usiam-talent-julii-heckovej-objavil-jej-brat-peter
https://www.czechmusic.net/band.php?id=1262-Heckova-Julia
