Článek
Soudní síň je pro mě druhým domovem: vůně starého dřeva, prach i projevené emoce mě uklidňují. Jako rozvodová právnička pracuji zejména s paragrafy; city vnímám spíš jako slabinu, kterou lze obrátit proti oponentovi. A na dnešek jsem se těšila obzvlášť.
Zastupovala jsem klientku, jejíž manžel zpronevěřil firemní finance a zahýbal jí. Rutinní kauza. Jenže v lavici pro veřejnost seděla jeho sestra Eva – precizní, ledově klidná. A právě ona je manželkou mého milence Tomáše. Rok jsem s ním měla aféru, která byla mým únikem ze sterilního světa paragrafů. Teď však Eva vtrhla na „moje“ území. Byla jsem přesvědčená, že dnes uvidí opravdovou moc, až jí před očima zničím bratra.
Mým esem byla složka bankovních výpisů: tajné konto, statisíce odčerpané z firemního účtu. Atomovka, která měla rozbořit obhajobu. Položila jsem ji na stůl a zadívala se na Evu. Čekala jsem šok. Místo toho mi opětovala pohled – v jejích modrých očích se zableskla chladná jistota, téměř triumf. A mně došlo, že o všem ví.
Srdce mi bušilo, papíry těžkly v dlaních. Přesto jsem profesionálně pokračovala ve výslechu, ale uvnitř jsem cítila, že jsem vstoupila do cizí pasti.
V přestávce jsem Evu zastavila na chodbě. „Vy jste o tom věděla,“ hlesla jsem.
Usmála se. „Samozřejmost. Můj bratr je hlupák – a bylo jen otázkou času, kdy na to někdo narazí. Věděla jsem, že to budete právě vy.“
Zamrkala jsem, nechápajíc.
„O tvém románku s Tomášem vím dávno,“ pokračovala tichým, brutálně ostrým hlasem. „Potřebovala jsem někoho zvenčí, kdo odhalí bratrovu špínu, aniž bych sama riskovala. Když jsem zjistila, že spíš s mým mužem, bylo jasno. Dřív nebo později natrefíš i na bratrovy machinace – a využiješ to, abys mě pokořila. Přesně jak jsem plánovala.“
Došlo mi, že jsem byla jen figurka v její hře, moje ambice i aféra jsou součást její strategie.
Do soudní síně jsem se vrátila úplně rozbitá. Případ jsem vyhrála, klientka získala vše. Ale já jsem prohrála vlastní válku. Poměr s Tomášem skončil ještě ten den – nemohla jsem se na něj podívat, aniž bych viděla Evu a její výraz.
Dřív jsem věřila, že nitky tahám já. Teď vím, že v aréně vzrušených citů se z nás lehce stanou loutky – a nitky pevně svírají ti, které bolest naučila hrát nejtvrdší hru.
