Článek
Škola o prázdninách je zvláštní místo. Je tichá, prázdná a tak trochu bez života. To ticho je děsivé po deseti měsících křiku, smíchu a zvonění. Přišla jsem si uklidit kabinet, což byla práce, kterou jsem odkládala celé roky. Ale teď to mělo smysl. Symbolický úklid před odchodem.
Stála jsem uprostřed své prázdné třídy. Slunce svítilo na poškrábané lavice a na zeď, kde ještě zůstal světlý obrys po nástěnce. Cítila jsem obrovskou únavu. Ne tu fyzickou, po probdělé noci s opravováním sešitů. Byla to únava zevnitř. Z pocitu marnosti.
Měla jsem pocit, že posledních dvacet let melu to samé dokola. Vyjmenovaná slova, pády, větné vzorce. Tváře dětí se mi slévaly do jedné. Každý rok přišla nová várka, já jsem do nich nalila stejné poučky a za rok přišla další. Zmizel ten zápal, ta víra, že dělám něco důležitého. Zůstala jen rutina a pocit, že vlastně nic neměním.
S těžkým srdcem jsem začala probírat staré knihy v kabinetu. Co vyhodit, co nechat? Vzala jsem do ruky ošoupanou čítanku pro sedmou třídu. Jak jsem ji otevřela, vypadl z ní složený, zažloutlý list papíru.
Byl to dopis. Psaný dětským, trochu neohrabaným písmem. Opatrně jsem ho rozložila.
„Milá paní učitelko Lenko,“ stálo v záhlaví. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. Eva Novotná. Tichá, nenápadná holka s velkými brýlemi, která seděla v zadní lavici. Byla to jedna z mých prvních tříd, muselo to být tak dvacet let zpátky.
Četla jsem dál. Nebyl to dlouhý dopis. Eva mi neděkovala za naučení shody podmětu s přísudkem. Děkovala mi za něco úplně jiného.
„…pamatujete, jak jsem jednou dostala pětku z matematiky a plakala jsem o přestávce na chodbě? Všichni chodili kolem mě, ale Vy jediná jste se zastavila. Řekla jste mi, že jedna známka nic neznamená a že nejsem hloupá, jen mi to zrovna nevyšlo. A pak jste mi půjčila tu knížku o dracích, protože jste si všimla, že ráda čtu. Nikdy na to nezapomenu. Díky Vám jsem se nebála jít na gymnázium a teď studuju literaturu na vysoké. Děkuju, že jste ve mě věřila.“
Musela jsem si sednout na nejbližší židli. Vůbec jsem si tu situaci nepamatovala. Pro mě to byl jen jeden z tisíců dnů, jedno z tisíců drobných gest. Pravděpodobně jsem to udělala automaticky, bez přemýšlení. A pak jsem na to zapomněla.
Ale pro tu tichou holku v zadní lavici to byl zjevně zlomový okamžik. Chvíle, která jí možná změnila život. Chvíle, kdy jí někdo řekl, že je v pořádku. Že v ni věří.
Seděla jsem v té prázdné třídě a v hlavě mi běžely tváře stovek dětí, které mi za ty roky prošly rukama. Kolik takových zapomenutých okamžiků ještě bylo? Kolika dětem jsem řekla něco, co jim pomohlo, a ani o tom nevím?
Celou dobu jsem svou práci měřila špatným metrem. Myslela jsem si, že můj úspěch se měří počtem dětí, které správně určí větné členy. Ale ten dopis mi ukázal něco jiného.
To tiché prozření bylo naprosto jasné. Moje nejdůležitější práce nebyla učit češtinu. Bylo to všímat si. Všímat si dětí, které jsou smutné. Povzbudit ty, kteří si nevěří. Být tím dospělým, který jim dá pocit, že na nich záleží. To nebylo v osnovách. To bylo v srdci. A já jsem na to zapomněla.
Vyklízení kabinetu jsem nedokončila. Místo toho jsem si sedla ke stolu a začala si psát přípravy na nový školní rok. Najednou jsem se na něj těšila.
