Článek
Náš život byl dokonalá, pečlivě udržovaná pohádka. Já, Zdislava, úspěšná projektová manažerka, co řídí tým dvaceti lidí a denně žongluje s milionovými rozpočty. On, Roman, solidní ajťák s klidnou povahou. V práci jsem byla dominantní, rozhodná a nekompromisní. A právě proto jsem doma toužila po opaku. Chtěla jsem na chvíli mu odevzdat veškerou kontrolu, být bezmocná, jemu vydaná na milost.
Když jsem mu to navrhla, tvářil se nejprve zaskočeně. Seděli jsme v naší uklizené kuchyni. „Ty chceš… abych ti říkal, co máš dělat? Abych byl na tebe zlý?“ ptal se a mračil se do hrnku s čajem.
„Jenom jako. Jen jako hra, Romane,“ uklidňovala jsem ho. „Stanovíme si hranice. A budeme mít bezpečné slovo. Když ho řeknu, všechno okamžitě skončí.“
Nakonec souhlasil. V očích se mu ale objevil zvláštní, chladný lesk, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Jako bezpečné slovo jsme po dlouhé a absurdní debatě zvolili „Rudolfova vánočka“. Bylo to tak bizarní, že jsme se shodli, že ho v zápalu vášně nikdy nemůžeme říct omylem.
Prvních pár milování to bylo přesně takových, jaké jsem si to představovala. Vzrušující, osvobozující. Roman se do své role vžil s nečekanou vervou. Jeho doteky byly hrubší, jeho hlas přikazující. Ale pak se to začalo měnit. Hra byla čím dál intenzivnější, posouval hranice víc, než mi bylo příjemné.
Jednoho večera zašel příliš daleko. To, co dělal, už nebylo vzrušující, ale nepříjemné. Cítila jsem, jak se mi do mysli vkrádá skutečný strach.
„Rudolfova vánočka,“ zašeptala jsem.
Nic. Pokračoval dál, na tváři měl soustředěný, téměř extatický výraz.
„Romane, Rudolfova vánočka!“ řekla jsem hlasitěji, už s panikou v hlase.
Usmál se. Byl to ten nejstrašidelnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Úsměv někoho, kdo právě dostal přesně to, co chtěl. V tu chvíli jsem to pochopila. Jemu nešlo o dominanci. Jemu nešlo o naši hru. Jemu šlo o tenhle moment.
O ten okamžik, kdy já řeknu bezpečné slovo a on ho bude ignorovat. Jeho fetišem nebyla moje submisivita, ale moje skutečná, nehraná hrůza. Vzrušovalo ho vidět v mých očích paniku, když mi došlo, že pravidla neplatí a já jsem ztratila veškerou kontrolu.
Vší silou jsem ho od sebe odstrčila a vyletěla z postele. Třásla jsem se, ale ne strachy. Byl to třes z čisté, ledové zuřivosti. Stál tam, nahý a spokojený, a díval se na mě jako na kořist.
„Slyšel jsi mě,“ řekla jsem a můj hlas byl najednou pevný jako ocel. „Řekla jsem to slovo.“
Jen líně pokrčil rameny. „Slyšel. No a co? Tohle je přece mnohem lepší, ne? Ta tvoje předstíraná bezmoc byla nuda. Ale tohle… ten pohled, když ti došlo, že ti bezpečné slovo nepomůže… to je skutečné ponížení. To je to, co chci já.“
Přistoupil blíž. „Vidíš? Teď se mě konečně doopravdy bojíš. Teď jsem ten, kdo má absolutní moc.“
Můj třes ustal. Narovnala jsem se a klidně jsem došla ke svému nočnímu stolku. Roman se samolibě usmíval, očekával slzy, prosby. Místo toho jsem zvedla svůj mobilní telefon.
Jeho úsměv mírně povadl. „Co to děláš?“
Odemkla jsem obrazovku a prstem najela na ikonu volání. „Říkal jsi, že chceš realitu. Že chceš vidět skutečný strach ze ztráty kontroly. Tak fajn.“
Vyťukala jsem číslo 158. Prst jsem nechala vznášet se nad zeleným tlačítkem.
„Řeknu jim, že jsi mě napadl. Že jsi nereagoval, když jsem řekla ‚ne‘. A víš co, Romane? Nebudu lhát. Uvidíme, jak se ti bude líbit, až budeš vysvětlovat ‚Rudolfovu vánočku‘ dvěma namakaným policajtům v předsíni. Uvidíme, kdo bude mít absolutní moc, až tě povedou v poutech z našeho krásného bytu.“
Jeho obličej ztratil veškerou barvu. Samolibost byla pryč, nahradila ji čistá, nefalšovaná panika. Přesně ten výraz, který chtěl celou dobu vidět na mně.
„Neblázni! To neuděláš! Byla to jen hra!“ koktal a udělal krok ke mně.
„Byla to tvoje hra. A teď začíná ta moje,“ řekla jsem klidně a dívala se mu do očí plných děsu. „A v mé hře teď ty prohráváš na celé čáře. Tak co, Romane? Chceš si ještě hrát na pána?“
