František Vnouček: žil s jednou z nejkrásnějších žen své doby, a přesto tajně miloval muže

Narodil se 27. prosince 1903 v Benešově u Prahy do spořádané rodiny a v mládí se zdálo, že z něj bude úspěšný právník. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva a pečlivě se připravoval na dráhu advokáta.

Jenže ve volném čase ho stále častěji přitahovala prkna Národního divadla – magický svět za oponou. Jako nadšený elév několikrát vystoupil na jevišti ve sborových scénách a rychle propadl kouzlu divadla. „Praxe v Národním divadle po boku tehdejších hvězd vydala za celou konzervatoř,“ říkával později s úsměvem.

Studium práv proto nakonec zanechal a roku 1925 pověsil paragrafy na hřebík – ve svých 22 letech se rozhodl stát hercem.

Bez formální herecké průpravy začal budovat kariéru od píky. První profesionální angažmá získal již v roce 1926 v Českém divadle v Olomouci, kde zúročil mladistvý zjev a šarm. Štíhlý pohledný mladík s chlapecky uhlazenou tváří byl zprvu obsazován hlavně do úloh lyrických milovníků a lehčích žánrů.

V Olomouci si vyzkoušel operety i nenáročné veselohry, ale jak rostly jeho ambice, přesunul se zpět do víru velkoměsta. V letech 1930–1932 působil v legendárním Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha – zpíval, tančil a nasával moderní divadelní trendy, které hýbaly první republikou.

Osudovým zlomem se stal další odchod mimo Prahu: roku 1932 přijal angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Netušil, že právě tam na něj čeká láska, která převrátí jeho život naruby.

Na bratislavské scéně se František setkal s mladičkou herečkou Natašou Gollovou. Psal se rok 1934 a na jevišti spolu zkoušeli moderní přepis Figarovy svatby. Mezi pohledným třicetiletým hercem a temperamentní dvaadvacetiletou dívkou okamžitě přeskočila jiskra – padli si do oka a byla z toho láska jako trám. Alespoň to tak vypadalo.

Mladý pár brzy nerozlučně trávil veškerý čas spolu a v divadelních kuloárech se špitalo, že je čeká zářná budoucnost. Nataša kolegovi přezdívala důvěrně „Rudy“ a vypadali šťastně. Když František v roce 1934 získal nabídku z pražského Divadla na Vinohradech, neváhal – vrátil se domů a Gollovou vzal s sebou do nového angažmá.

Usadili se v Praze jako herecká dvojice a tři roky tvořili na pohled krásný pár. Ve skutečnosti však jejich soužití mělo i temné, neviditelné trhliny, které se postupně rozšiřovaly.

Zamilovaná Nataša zpočátku přivírala oči nad partnerovými náladami. Milovala jeho něžnou stránku – citlivého inteligentního muže, který jí recitoval verše a nosil květiny. Jenže tyto šťastné chvilky stále častěji střídaly prudké výbuchy hněvu a hořká zklamání.

František se v podnapilosti měnil k nepoznání; žárlil na každý Natašin pohled a z malicherností dokázal vyvolat bouři. „Zamilovaná Gollová mu leccos tolerovala, ale po čase ho měla plné zuby a pustila ho k vodě. Navíc jí vadila převážně platonická povaha jejich vztahu,“ zmiňuje magazín Super.cz.

Intimita mezi milenci zůstávala nenaplněná – František se pokaždé na poslední chvíli stáhl a podvědomě raději vyprovokoval hádku, než by pokračoval dál. Sám sebe zoufale přesvědčoval, že Natašu opravdu miluje, ve skutečnosti však šlo spíš o okouzlení ideálem. Jeho nitro přitahovalo něco úplně jiného a on to nedokázal změnit.

Nataša, ač citlivá a trpělivá, nakonec nedokázala život s nevypočitatelným partnerem dál snášet. Jednoho dne roku 1937 učinila přítrž jejich trápení.

Jejich soukromé drama se dokonce otisklo do filmu – v melodramatu Rukavička (1941) ztvárnil Vnouček odmítnutého snoubence po boku Nataši Gollové, a příběh na plátně tak bolestně připomněl jejich skutečný rozchod. Osudová láska skončila a František Vnouček zůstal sám se svým tajemstvím.

Teprve v intimním rozhovoru na rozloučenou dokázal Nataše přiznat pravdu: celý život ho přitahovali muži. „Vnouček byl totiž homosexuál. Teprve díky Gollové přiznal svou orientaci,“ zmiňují pozdější hercovi portréty.

Jenže v době, kdy spolu žili, neměl František odvahu ani možnost žít podle své skutečné přirozenosti. Homosexualita byla ve 30. letech nejen společenské tabu, ale i zločin podle platných zákonů – paragraf 129 starého trestního zákoníku označoval intimní vztah mezi muži za trestný čin.

Gaye tehdy nemilosrdně pronásledovali nacisté a po roce 1948 jim nastaly těžké časy i v komunistickém režimu. Vnouček věděl, že pokud chce zůstat na svobodě a pokračovat v milované práci, musí svou orientaci celý život úzkostlivě tajit. Každý den nasazoval masku uhlazeného elegána, idolu žen, a svou skutečnou touhu pohřbíval hluboko v srdci.

František Vnouček se po rozchodu plně upjal na své povolání. Divadlo mu poskytlo únik z bolestné reality. Ve Vinohradském divadle, kam nastoupil už v roce 1934, zůstal až do konce války 1945. S Natašou Gollovou se sice rozešli ve zlém, přesto spolu jako skuteční profesionálové nadále dokázali stát na jednom jevišti i před filmovou kamerou.

Až do roku 1944 hrávali ve Vinohradech ve stejných inscenacích a objevili se společně také ve filmech Velká přehrada (1942) či Bláhový sen (1943). Bylo to pro oba nelehké, ale zvládli to se ctí – před publikum předstupovali jako kolegové, kteří osobní city nechávají za dveřmi. V té době se František soustředil hlavně na budování své herecké pověsti.

Měl obdivuhodnou schopnost zahrát i na malé ploše pravdu – i ve vedlejších úlohách dokázal vtisknout postavám život a hloubku. Na jevišti dozrál z lehkonohého krasavce ve všestranného charakterního herce. Zatímco v Olomouci hrával milovníky a v Bratislavě operetní hrdiny, v Praze se postupně přehrál do rolí náročnějších.

Vynikl jako Macbeth v Shakespearově tragédii, ztvárnil psychologicky složité postavy v české moderně (například Juliána Sorela v Červeném a černém nebo poválečného nadšence Skalníka ve Šrámkově Létě) a osvědčil se i v satirických hrách (prohnaný Peachum v Brechtově Žebrácké opeře).

Vnouček byl znám kultivovaným projevem – nepřeháněl gesta, místo toho uhranul hlasem. Jeho zvláštní, lehce afektovaný tenor se dobře nesl sálem a každé větě dokázal vtisknout upřímnost. Diváci mu věřili každé slovo.

Zářil i na filmovém plátně, ačkoli zde hrál většinou menší role. Po debutu ve válečném dramatu Zborov (1938) získal srdce českých diváků v legendární studentské komedii Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Jeho mladý profesor Voříšek s chlapeckým úsměvem byl neodolatelný – mezi zkostnatělými pány profesory působil jako svěží vítr a svým laskavým přístupem k žákům si získal sympatie.

Vnouček hrál, jako by do role vložil kus sebe: věčného idealisty, který si rozumí s mladými. Během protektorátu se objevil ještě v několika populárních filmech – v komedii Dva týdny štěstí (1940) či v dobově laděné romanci Muži nestárnou (1942). Nikdy neměl ambice stát se hvězdou první velikosti, a přesto se nezapomenutelně zapsal do zlatého fondu české kinematografie.

Nebyl to herec velkých okázalých gest; vynikal v drobnokresbě a pravdivosti, kterou do svých postav vkládal. Možná i proto ho režiséři často obsazovali do rolí lékařů, učitelů či úředníků – intelektuálně založených mužů se silným morálním profilem.

Po válce František přivítal společenské změny s nadšením. Patřil k umělcům, kteří byli výrazně levicově orientovaní, a nový režim považoval za naplnění svých ideálů. Od 30. let jako kovaný komunista propagoval sovětské umění. Upřímně věřil, že divadlo má sloužit lidu a budovat lepší svět.

Hned roku 1945 se stal jednou z oporných osobností nově vzniklého Divadla E. F. Buriana (proslulého „Déčka“). S avantgardním režisérem a zaníceným komunistou E. F. Burianem ho pojila stejná víra v levicové ideály. Vnouček se stal redaktorem kulturního časopisu Sovětské divadlo a zapojil se i do veřejného dění – stal se členem Ústředního akčního výboru divadelníků, který po Únoru 1948 pomáhal zavádět nové pořádky v kulturní sféře.

Když koncem února 1948 komunisté převzali moc, neváhal František připojit svůj podpis pod manifestační výzvu „Kupředu, zpátky ni krok!“. Věřil, že teď už bude všechno jen lepší.

Ironií osudu však právě v následujících letech musel na plátně často sehrávat role, které byly v příkrém rozporu s jeho přesvědčením. Byl to velký paradox – levicově smýšlející umělec Vnouček byl ve znárodněné kinematografii velice často obsazován do rolí „továrníků, buržoustů a jiných třídních nepřátel“.

Ve 40. a 50. letech natočil přes čtyřicet filmů, ale jednalo se převážně o tendenční budovatelské snímky, které dnešní publikum již téměř nezná. František v nich nosil armádní uniformy, hrál zaryté kapitalisty, zrádné ministry či bohaté sedláky – zkrátka karikatury „prohnilé buržoazie“, proti nimž sám v hloubi duše celý život bojoval. Lze si představit, jak ho to muselo vnitřně trápit.

Divadlo E. F. Buriana, v němž působil od roku 1945 až do konce života, mu poskytlo relativní tvůrčí svobodu. I když i tam po roce 1948 diktovala dramaturgii stranická linie, dařilo se uvádět kvalitní klasické tituly v „ideologicky vhodném“ výkladu. Vnouček zde vynikl například jako Cyrano v Rostandově Cyranovi z Bergeracu (1946) či jako farář Birotteau v Balzacově dramatu Farář z Tours (1952).

Mnozí kolegové měli s prchlivým E. F. Burianem konflikty a soubor se často obměňoval, Vnouček však zůstával – patřil k hlavním oporám divadla a stal se jedinou opravdu výraznou hereckou osobností této scény. Navenek působil klidně a skromně, plnil si povinnosti, vnitřní neklid však zřejmě zaháněl svou pracovitostí.

Kromě hraní se vrhl i na pedagogickou činnost – už od roku 1953 působil jako docent na pražské DAMU a později byl jmenován profesorem herectví. S nadšením předával zkušenosti mladým talentům a kolegové si ho vážili pro jeho erudici. Málokdo tušil, že sám v sobě stále nese tíživou osamělost.

František Vnouček se nikdy veřejně nesblížil s žádným partnerem a po zbytek života zůstal formálně svobodný. Ve společnosti se objevoval po boku kolegů, žen i mužů, ale vždy jako dobrý přítel. Svůj soukromý život pečlivě střežil. Ani nejbližším nepřiznal, jaké démony v sobě nosí.

Koncem 50. let byl František Vnouček už veteránem české scény – za sebou měl více než třicet let na divadle a padesátku filmových rolí. Roku 1954 ho komunistický režim oficiálně poctil titulem zasloužilý umělec. O čtyři roky později obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, které oslavovalo jeho přínos socialistické kultuře.

On ale žádné okázalé pocty nevyhledával; dál poctivě pracoval. Zahrál si ještě několik menších, ale výrazných postav ve filmech, které dodnes nezapadly. Například v poetickém filmu Řeka čaruje (1945) přesvědčivě vytvořil roli oddaného francouzského sluhy Françoise. V mrazivém dramatu o holokaustu Daleká cesta (1949) se objevil jako lékař Fred, přítel pronásledované židovské rodiny.

Krátce před koncem 50. let dostal příležitost připomenout se televiznímu publiku: hrál v prvních pokusných inscenacích tehdy se rodící Československé televize a svým kultivovaným hlasem namlouval i komentáře k populárně-naučným filmům.

Díky častému reprízování některých snímků si ho mohou pamatovat i další generace – například jako bodrého vedoucího hotelu v kriminálce 105 % alibi (1959) nebo jako přísného otce mladé dívky v episodě filmu Touha (1958) po boku Jany Brejchové.

Poslední filmovou roli ztvárnil František Vnouček v psychologickém dramatu Všude žijí lidé. Paradoxně to byla opět úloha středoškolského profesora – po více než dvaceti letech si zahrál kantora Jirsu a jako by se tím kruh uzavřel. Premiéra filmu byla naplánována na prosinec 1960. Vnouček se na ni velmi těšil. Osud však zasáhl jinak.

V létě toho roku František náhle onemocněl. Do té doby ho kolegové znali jako energického, byť introvertního muže, který své chmury dokázal skrývat. Teď ho ale často trápily zdravotní obtíže, kterým nevěnoval pozornost. Zemřel náhle 24. června 1960 ve věku pouhých 56 let. Jeho srdce dotlouklo uprostřed parného léta, v čase divadelních prázdnin. Odešel tiše, bez velkých zpráv v novinách, jen v Herecké asociaci zůstalo prázdné místo.

Zemřel na začátku léta 1960 a na českém filmovém plátně po něm zůstalo prázdné místo. Nedlouho po jeho skonu se promítaly staré filmy a diváci ještě jednou viděli jeho vlídnou tvář učitele Voříška. Vnouček v roce 1960 zemřel, aniž by se zbavil toho, co ho celý život tížilo.

Rok poté byl v Československu konečně zrušen zákon kriminalizující homosexualitu – jeho životní trápení tak paradoxně pominulo až ve chvíli, kdy on sám už tu nebyl. Svět se o bolesti, kterou nosil v srdci, dozvěděl až s velkým odstupem.

Nataša Gollová ve svých pamětech po letech popsala tři společné roky s Františkem a teprve z jejích slov vyšla pravda o ukrývaném smutku najevo.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vnou%C4%8Dek

https://www.super.cz/clanek/celebrity-tri-roky-se-s-nim-ve-vztahu-trapila-krasna-natasa-gollova-profesor-z-cesty-do-hlubin-studakovy-duse-byl-ale-homosexual-707409

https://www.super.cz/clanek/televize-v-posteli-mel-i-natasu-gollovou-cesky-herec-ovsem-daval-prednost-muzum-v-jeho-dobe-to-bylo-trestne-1505919

https://www.krajskelisty.cz/praha/25244-zamilovany-byl-az-po-usi-s-platonickou-laskou-ale-nemohl-u-temperamentni-natasi-vystacit-navzdy-tajnosti-slavnych.htm

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/572299/natasa-gollova-kdo-byli-jeji-osudovi-muzi-a-proc-ji-neprinesli-stesti.html

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-frantisek-vnoucek-k-nemuz-mela-blizko-natasa-gollova-byl-mistrem-herecke-drobnokresby-40264296

https://www.i60.cz/clanek/detail/30135/lasky-a-smutky-natasi-gollove-milovala-francouzskeho-basnika-ale-i-alkoholiky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nata%C5%A1a_Gollov%C3%A1