Článek
Komise ztuhla v němém šoku. V tichu volební místnosti právě padla slova, která nikdo nečekal: „Když si nemůžu kandidáta sama vybrat, nejsou to žádné volby.“ Byl rok 1971 a herečka Marie Vášová stála u urny a bez obalu pronesla to, co si ostatní jen mysleli.
V pár větách veřejně zpochybnila komunistické volby – a podepsala si tím ortel. Do té chvíle byla uznávanou divadelní hvězdou, ozdobou pražského Národního divadla. Od té chvíle se její svět nevratně změnil.
Narodila se v Praze roku 1911 a vyrostla jako spořádaná měšťanská dcerka. Učili ji slušnosti, poslušnosti a kázni. Ona ale od malička snila o divadle. Jednou doma náhodou našla starý školní sešit z páté třídy – slohové cvičení na téma Čím chci být a proč.
Malá Marie do něj tehdy napsala naivně upřímnou odpověď: „Chtěla bych být učitelkou, abych mohla dávat pětky, a herečkou, abych mohla chodit po jevišti v krásných šatech.“ Rodiče ale o herectví nechtěli ani slyšet. Po obecné škole ji poslali studovat rodinnou a obchodní školu, a Marie se poslušně vyučila úřednicí.
Po maturitě nastoupila do pražské Škodovky a nějaký čas vedla záznamy v tovární kanceláři. Navenek byla vzorným dítětem, jaké si rodiče přáli. Ve skutečnosti ale žila dvojím životem.
Každý večer místo dívčích dostaveníček tajně utíkala do hlediště Vinohradského divadla. Tam stála skrytá v křídlech jeviště a jako komparsistka hltala atmosféru představení. Divadelní šminky jí voněly jako nejdražší parfém.
Na vinohradských prknech se seznámila s herečkou Mílou Pačovou a režisérem Antonínem Strnadem, kteří v ní rozpoznali talent. Začali ji po práci tajně učit hereckému řemeslu. Marie tak vedla dvojí existenci – ve dne spořádaná úřednice, po nocích zapálená divadelnice.
Ve dvaceti jednom letech se rozhodla, že už nebude žít jen ve snech. Definitivně se rozhodla pro divadlo. Bez vědomí rodičů – ale těm už stejně nezbývalo než její volbu akceptovat, protože dcera mezitím dospěla v plnoletou mladou ženu.
Psal se rok 1932 a Marie poprvé utíká z domu přímo na jeviště. Přijímá angažmá u kočovné společnosti ředitele Karla Rodena a vyráží na štace po republice. První sezónu strávila v Rodenově souboru, další v divadle v Olomouci, potom pokračovala v Českých Budějovicích a nakonec zakotvila na delší dobu ve Státním divadle v Ostravě.
Za protektorátu hostovala krátce na prknech Národního divadla a objevila se i v malých rolích ve filmu. Poprvé si zahrála v roce 1941 v melodramatu Modrý závoj, podruhé v roce 1943 ve filmu Žíznivé mládí. Tehdy ještě nikdo netušil, jak velkou hvězdou se brzy stane.
Válka skončila a Marie Vášová v srpnu 1945 přijala stálé angažmá v činohře Národního divadla. Rozmýšlela se, jestli nabídku přijmout – dobře věděla, že vstoupit na slavnou první scénu znamená nejen slávu, ale i obrovský tlak a zodpovědnost. Nakonec řekla ano. Národnímu divadlu zůstala věrná až do konce svého života.
Na jevišti brzy zazářila. Byla vysoká a štíhlá, s ostře řezaným obličejem a pronikavým pohledem. Její hlas měl sametově hlubokou altovou barvu, která dokázala pohladit, ale i zle zahučet. Režiséři rychle rozpoznali, že Vášová se nejlépe hodí do postav dramatických hrdinek.
Tragické ženské postavy byly její doménou. Ztělesňovala je s ohromnou vnitřní intenzitou – možná i proto, že v sobě sama nosila notnou dávku skryté bolesti a spalujících vášní. Už její první velká role ve filmu přinesla senzaci. V proletářském dramatu Siréna (1947) ztvárnila nebojácnou dělnici Hudcovou, matku rodiny, která vede stávku proti bezpráví.
Její výkon bral dech – a film Siréna získal na festivalu v Benátkách Zlatého lva za nejlepší snímek. Vášová se díky němu stala mezinárodně známou herečkou. Doma herečka obdržela svou první Státní cenu.
Podobně strhující byla i jako zoufalá matka studenta, kterého popraví nacisti, ve filmu Vyšší princip (1960). I tam se její hrdinka vzepřela nelidské zvůli. Film získal Státní cenu, která ocenila i herecké výkony. Vášová byla jednou z těch, kdo se na úspěchu snímku zásadně podíleli.
Její filmové postavy často bojovaly proti bezpráví a staly se symbolem odporu proti útlaku. Přesto si ji většina diváků dodnes pamatuje hlavně jako rozvernou hraběnku Stradovou z komedie Císařův pekař – Pekařův císař (1951). Byla to jedna z mála komediálních rolí, jaké kdy dostala – a zhostila se jí s noblesou.
Slavný Jan Werich si ji pro roli svůdné vdavekchtivé Kateřiny Stradové vyžádal osobně a nelitoval. Vášová uměla být i nesmírně vtipná, když opustila své obvyklé tragické polohy.
Na vrcholu kariéry působila Marie Vášová sebejistě a nepřístupně. Svůj soukromý život si střežila, a na veřejnosti vystupovala s elegantní strohostí. Nebyla zlá – jen přísná. Na své okolí, ale zejména sama na sebe. Musela být. Vždy si totiž vybírala tu těžší cestu a následkům čelila s hrdé vztyčenou hlavou.
Její ženský osud se v mnohém podobal dramatům, která hrála na scéně. Životní láskou Marie Vášové se stal muž, kterého nemohla mít celého: architekt, scénograf a designér Josef Hesoun – výrazná osobnost české architektury, která se podílela na mnoha výstavách a scénografických projektech.
Vášová milovala trávit léto mimo dosah divadelního ruchu, v jihočeském kraji u Písku, kde řeka Otava meandruje mezi lesy. V oblasti zvané Smetiprach stával vyhlášený penzion, kam jezdívala pražská umělecká společnost – a kde léta odpočíval i Josef Hesoun s manželkou. Marie se do charismatického architekta vášnivě zamilovala.
Jejich vztah měl však háček. Hesoun byl ženatý a rozvod nepřicházel v úvahu. Jeho manželka nemohla mít děti a mimomanželský románek slavného muže trpce, ale tiše tolerovala. Marie Vášová tak nikdy nebyla oficiálně provdaná, ale přesto se stala dvojnásobnou matkou.
S Hesounem měla dva syny: prvorozený Josef se narodil v roce 1945, o čtyři roky později přibyl Jiří. Chlapci dostali příjmení po své mamince, protože vyrůstali jen s ní. Hesoun sice zůstával nablízku rodiny, pomáhal finančně a v rámci možností se o syny staral, ale největší díl péče zůstal na bedrech Vášové.
Herečka přistoupila k mateřství stejně jako ke všemu – odpovědně a nekompromisně. Kombinovat špičkovou kariéru a výchovu dětí pro ni bylo náročné, a tak u ní nečekejme obraz laskavé, usměvavé maminky, která děti rozmazluje. Byla na své syny tvrdá.
Vášová se nikdy zcela nevzdala herectví, nepřerušila práci ani v době těhotenství a mateřství – jiné ženy by to možná odrovnalo, ale ona měla energie na rozdávání. Našla si systém, jak zvládat stres i únavu.
„Vím o sobě jen to, že je ve mně ukrutná síla, vůle a chuť hrát, hrát a hrát. Na strasti mám svůj recept – jízdu v automobilu. Při řízení vypnu myšlenky a soustředím se jen na ně. Je to jako horolezectví ve městě. Víte, herci je každá minuta odpočinku drahá, tím spíše, když je to žena a má dvě děti,“ říkávala Marie.
V padesátých a šedesátých letech se Marie Vášová stala známou postavou české činohry. Ztvárnila desítky velkých rolí na jevišti i ve filmu. Kolegové k ní vzhlíželi s úctou – a mnozí z ní měli i strach.
„Milá Mařenko, já se vás stále bojím, i přes svou šedesátku. Váš Karel Höger,“ napsal jí jednou v žertu slavný herecký kolega, který dobře vystihl respekt, jaký budila. Byla nádherná, hrdá a vždy svá. A právě tahle její nezávislá povaha ji nakonec přivedla do problémů.
Marie Vášová nedokázala mlčet, když cítila bezpráví nebo hloupost. Svůj názor se nebála říct nahlas, i kdyby tím riskovala kariéru. Už v polovině 50. let vzbudila rozruch, když při pohledu na oficiální portrét komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého visící v chodbě divadla prohodila: „Jak dlouho tady bude ještě viset ten dědek?“
Kolegové zbledli – takové rouhání proti stranickému potentátovi mohlo znamenat malér. A taky znamenalo. Pár týdnů poté dorazily na vedení stížnosti, že prý členka souboru Vášová je „politicky nevyzrálá“ a „nechápe novou dobu“. Tehdy ji však ještě zachránilo její výjimečné umění a také přímluva některých vlivných režisérů.
Talent Marie Vášové byl pro stát zkrátka cenný – a tak jí ten „prohřešek“ byl odpuštěn. Herečka dál dostávala velké role a sbírala pocty – v roce 1961 jí byl udělen titul zasloužilé umělkyně.
Jenže pak přišla doba, která nesnesla žádný vzdor. Po roce 1968 v Československu zavládla temná normalizace a komunistický režim začal tvrdě trestat jakékoli projevy občanské neposlušnosti. Marie Vášová i tehdy stála na straně pravdy.
Na konci 60. let se ostře vymezila proti zásahům stranických úředníků do fungování Národního divadla – veřejně protestovala, když nový režim po sovětské invazi začal z divadla vyhazovat „nepohodlné“ kolegy a dosazovat místo nich kádrově spolehlivé figury. Vášová cítila bezmoc a ponížení.
Přesto stále hrála, i když velké filmové role už nepřicházely. A pak se odehrála ona scéna ve volební místnosti, kterou jsme viděli na začátku. Bylo jí šedesát let a možná už neměla co ztratit. Před komisí, která dohlížela na průběh tzv. voleb, pronesla nahlas, že bez možnosti volby to žádné volby nejsou.
A to se v roce 1971 neodpouštělo. Vášová okamžitě upadla v nemilost režimu. Ze dne na den se ocitla na černé listině. V divadle i ve filmu pro ni najednou nebylo místo – její jméno se stalo nežádoucím.
Od té doby se na jevišti a před kamerou objevovala jen výjimečně. Hereckých příležitostí razantně ubylo, jen paběrkovala. Z někdejší hvězdy se stala polozapomenutá herečka.
Stihla už jen pár menších rolí, většinou navíc symbolických: režim ji například obsadil do válečného filmu Osvobození Prahy (1975) do role opoziční poslankyně Fráni Zemínové – tedy ženy, kterou komunisté považovali za nepřítele. Jako by Marie mohla už jen hrát ty, které nová moc nenáviděla.
Pomstychtiví mocipáni šli dokonce tak daleko, že se snažili vymazat Vášovou z paměti publika. Podle některých pamětníků byly v archivních rozhlasových hrách, kde dříve účinkovala, její repliky nahrazovány hlasem jiné herečky. Když odevzdaně seděla doma a z rádia slyšela místo svého záznamu cizí hlas, cítila možná, že tohle je skutečný konec.
Jednoho večera přišel domů její syn a spatřil, že maminka bezmocně sedí na židli. „Bylo mi jí moc líto. Trpěla, ale nemluvila o tom. Přitom byla velice činorodá. Neměla ve zvyku projevovat slabost, bolesti si zvykla nést sama. Přesto z ní vždy vyzařovala síla,“ popsal tu chvíli Josef. Jeho energická, silná matka najednou nemohla dělat to, co milovala nejvíc. Přišla o jeviště, o své publikum, o smysl života. Ale ani tak se nezlomila.
Marie Vášová nakonec musela opustit milované divadlo a oficiálně odešla do důchodu. Naštěstí aspoň televize na ni nezapomněla – před kamerou stála naposledy v roce 1984, kdy přijala epizodní roli v populárním seriálu Sanitka. V témže roce, dne 6. srpna 1984, Marie Vášová v Praze náhle zemřela na srdeční selhání. Bylo jí 73 let.
Ještě na jaře toho roku se objevila na obrazovce – šarmantní dáma s hlubokýma očima, v nichž se zračilo všechno utrpení i nezlomnost osudu. Jako by se loučila s publikem, které ji kdysi tolik milovalo. Její jméno se sice v době normalizace nesmělo vyslovovat, ale pro mladší generaci hereček zůstala morálním vzorem.
Nikdy se nezpronevěřila pravdě. Nepodepsala ponižující Antichartu, nedala se zlákat k loajalitě výměnou za výhody. Raději tiše trpěla v ústraní, než by se vzdala své hrdosti. Její nejbližší na ni nikdy nezapomněli. „Myslím, že moje babička měla mnohem větší kuráž, než mám já,“ řekla o ní po letech vnučka Viktorie, která se narodila až sedm let po její smrti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_V%C3%A1%C5%A1ov%C3%A1
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/marie-vasova-herecka-film-narodni-divadlo.A210304_151324_filmvideo_kzem
https://nasregion.cz/uprimna-cestna-neuplatna-takova-byla-marie-vasova-coz-ji-pripravilo-o-pekne-role-122415/
https://zeny.iprima.cz/marie-vasova-z-filmu-pekaruv-cisar-kolegove-se-ji-bali-444210
https://www.i60.cz/clanek/detail/8906/marie-vasova-vzdy-elegantni-dama
https://www.krajskelisty.cz/praha/19479-vzorna-dceruska-se-razne-postavila-na-zadni-a-pak-ji-werich-uspal-na-nebesich-tajnosti-slavnych.htm
https://zeny.iprima.cz/marie-vasova-z-filmu-pekaruv-cisar-kolegove-se-ji-bali-444210
