Článek
Bylo mu patnáct a všichni už ho znali jen jako Sašu. To ruské jméno mu slušelo; znělo exotičtěji než jeho obyčejné české jméno: Václav. Měl cizokrajně tvrdé příjmení Rasch.
Mladý Saša rád své kamarády a okolí mystifikoval. Celý život tvrdil, že je vlastně potomkem šlechtického rodu. S kamennou tváří opakoval, že se jmenuje Wenzel Rasch, rytíř von Hessen, a lidi mu to věřili.
Dokonce i v seriózních životopisech měl později u jména přídomek „von“. Pravda byla, že jeho táta Antonín Rasch žádný rytíř nebyl. Pouze spravoval noblesní kasino v Celetné ulici, kam chodili páni s modrou krví.
Odtud nejspíš pramenil ten romantický výmysl o šlechtickém původu – a malý Saša ho po otcově předčasné smrti s radostí rozvíjel. Přidával podrobnosti, barvitě líčil slavné předky. Lidé mu to baštili. On se spokojeně culil a v duchu se smál důvěřivosti publika, které kolem sebe měl odmalička.
Ve skutečnosti začal Saša svůj život v mnohem prozaičtějších poměrech. Narodil se 6. září 1891 na Starém Městě jako dvanácté dítě manželů Raschových. Dětství prožil v otrhaných pavlačových činžácích na Žižkově.
Žižkov – svérázná dělnická čtvrť s chudými rodinami namačkanými v jednopokojových bytech, s pavlačemi místo chodeb a vodou ve společné pumpě na dvorku. Tam se rodil zvláštní druh humoru: šťavnatého, prostořekého, drsně laskavého. „Samostatná žižkovská republika“ – říkalo se té čtvrti trochu pyšně a trochu s úsměvem.
Malý Saša tam mezi partou uličníků vyrostl jako ryba ve vodě. Fantazii si pouštěl na špacír už od dětství – s vážnou tváří vyprávěl kamarádům historky, které sotva mohly být pravdivé.
Jenže on byl tak přesvědčivý, že mu to všichni zbaštili. Když stál bosý kluk v roztrhaných kalhotách uprostřed dvorku a rozkládal rukama, sousedky vyhlížely z okna a chechtaly se, až jim tekly slzy. Malý Rašilov už tenkrát dokázal vyprávět příběhy tak živě, že nikdo nepoznal, co je pravda a co smyšlenka.
A hlavně – všichni hltali každé jeho slovo. Ten nenápadný synek německy znějícího pana Rasche měl dar. Dar, který nešlo přehlédnout, i kdyby ho chtěli sebevíc zavrhnout jako „nemístného šaška“.
Jeho dětství nebyla žádná idyla. Když bylo Sašovi deset, umřel mu tatínek. Maminka Marie Anna zůstala rázem sama s dětmi. Z dvanácti sourozenců Sašovi do té doby přežili jen dva – ostatní vzala tehdejší vysoká dětská úmrtnost.
Na chvíli odešli k příbuznému do Brna, ale Žižkov je přitáhl zpátky. A tady, mezi ostrými hochy v putykách, se Saša dokázal ohánět. Uměl po žižkovsku se rvát, to ano – ale ještě líp mu šlo mluvení.
Brzy zjistil, že rvačkou si uznání lehce nezíská, kdežto břitkým jazykem a vtipem to jde snáz. Ve čtrnácti, patnácti už po večerech objížděl žižkovské hospody. Do jedné ruky vzal harmoniku, do druhé bedýnku, na kterou si stoupl (aby se drobný klučina ztrácející se mezi stoly trochu povytáhl).
Po výčepech halekal vtípky na účet právě odehraného fotbalového zápasu Viktorky Žižkov, prokládal to kuplety a pouličními popěvky. Pokaždé se našel někdo, kdo mu hodil pár drobných do čepice. Nikdy z hospody neodcházel hladový. Ta klukovská komediantská duše se v něm prostě nezapřela.
Když mu bylo sedmnáct, učeň Saša Rasch se zúčastnil kulturního večera žižkovského fotbalového klubu v hotelu Tichý. Psal se rok 1908 a tam někde se zrodil kabaretiér Saša Rašilov.
Do učení se tehdy vyučil typografem, aby měl „pořádné řemeslo“. Přes den sázel písmenka v tiskařských závodech pana Theodora Venta. Ale večer patřil jevišti – i kdyby to bylo jeviště jen z pivních beden poskládané v rohu putyky. Takhle Saša koketoval s divadlem ještě pár let při práci.
Až do léta 1914. V Evropě se rozhořela první světová válka a mladý Rasch – Rasch von Hessen, jak s oblibou sám sebe nazýval – dostal povolávací rozkaz. Musel rukovat do rakousko-uherské armády.
Saša odjel na frontu, ale v zákopech první světové války dlouho nepobyl. Už cestou na vojnu ho prý napadlo, že se za císaře pána nenechá zabít. V hlavě spřádal bláznivý plán. A pak to provedl. Jednoho sychravého rána, kdesi v polském Krakově, se vojín Rašilov (tehdy už všude používal své umělecké jméno) rozklepal.
Doslova. Rozklepal se tak, až z toho mrazilo. Simuloval nezvladatelnou třesavku, slintal, šilhal, vyrážel ze sebe nesrozumitelné skřeky. Podle poválečných vyprávění spoluslužebníků i kolegů měl tehdy „zahrát blázna“ tak přesvědčivě, že ho vojenská komise uvolnila ze služby.
V roce 1916 se tak zázračně vrátil z války zdravý a celý. Praha ho už znala. Jeho pověst předcházela jeho samotného: mladý komik z Žižkova, co přišel o rozum na frontě. Jakmile se první fáma donesla do města, on – recesista – ji ještě rád přiživil.
Pódium už ho ze svých spárů nepustilo. Nejprve ho angažovali jako komika ve varieté v Karlíně (1916–1917). Pak střídal kabarety: Rokoko, BUM v podzemí Montmartru, Revoluční scéna, Červená sedma. Byl jako utržený vagón – pořád v pohybu, z jedné scény na druhou.
Jeho svérázné, nenucené a bezprostřední vystupování plné improvizací a vtipných reakcí na diváky z něj udělalo jednoho z prvních stand-up komiků u nás. Měl obrovskou energii a nevyčerpatelnou studnici nápadů. Na jevišti dokázal zachránit každý malér, když se něco pokazilo, hbitou vsuvkou nebo klaunskou etudou.
Publikum ho milovalo, smáli se mu dělníci v zakouřených sálech i dámy v prvních řadách. On hrál pro všechny stejně, nepotřeboval honosné kulisy ani slavná divadla. Přesto si jeho talentu všimli i ti na vrcholu kulturního světa.
Jednoho večera koncem roku 1920 seděl v zaplněném sále kabaretu Rokoko známý režisér Karel Hugo Hilar. Upíral zrak na pódium, kde právě Rašilov tropil šprýmy v parodii na Molièrova Lakomce. Hilar byl okouzlen. Tenhle živel z Žižkova ho uchvátil natolik, že mu prý rovnou nabídl angažmá v Národním divadle.
Rašilova každopádně pozval na zkoušky a 1. září 1921 ho angažoval do souboru. A tak se Saša ocitl v zlatém chrámu české Thálie, jak se tehdy Národnímu říkalo, po boku slavných herců zvučných jmen. On, samorostlý bavič bez herecké školy, najednou stál na prknech první scény.
Zpočátku se tam necítil dobře. Divadelní bardové – uhlazení páni herci v cylindrech – koukali na toho krátkého korpulentního klauna spatra. Saša ohrnoval nos taky; nechtěl se vzdát své svobody a stylu. Hilar v něm viděl potenciál pro charakterní role, chtěl z Rašilova vychovat vážného herce.
Saša se bránil zuby nehty. Hrál, co mu dali – menší úlohy, drobné figurky v inscenacích. Brzy se ale v divadelních kuloárech začaly šířit historky o jeho soukromé válce s Hilarem. Oba byli tvrdohlaví: režisér si vymýšlel razantní proměnu klauna v charakterního umělce a Saša zas odmítal ztratit svou klaunskou duši. Jedno je ale jisté: Rašilov se vedle Hilara hodně naučil. A nakonec se ukázalo, že může být vynikající komik i tragéd zároveň.
Už v prvních letech v Národním divadle Rašilov předvedl, že jeho herectví má nečekanou hloubku. Na jevišti dokázal klasické role proměnit k obrazu svému – vdechnout jim nový život, svůj vlastní osobitý šarm. Improvizoval, i tam, kde se to nesmělo.
„Nepoznala jsem živelnějšího herce, živelnějšího člověka,“ vzpomínala později kolegyně Vlasta Fabiánová, „Rašilov byl Rašilov. Měl tak výraznou tvář, že žádná maska ani paruka ji nemohla změnit. A přece byl v každé roli úplně jiný.“
Publikum i recenzenti si začali všímat, že ačkoli ho jeho robustní postava a dobromyslná tvář předurčují k rolím komických tatíků, on umí mistrně zahrát i nejtragičtější postavy.
Karel Höger nikdy nezapomněl na jeho děsivého arcibiskupa v dramatizaci Zločinu a trestu. „Šla z něj čirá zloba a nenávist… Když se ironicky rozesmál nad vyšetřovaným Raskolnikovem, běhal mi mráz po zádech,“ popsal Höger chvíli, kdy viděl Rašilova hrát temnou figuru tak dokonale, až ho sotva poznával.
To vše ale nezměnilo nic na Rašilovově povaze. Zůstal svůj – trochu bohém, trochu šašek a velký mystifikátor v jádru duše. Neměl hvězdné manýry. Chodil na zkoušky v ošoupaném saku a s kravatou nakřivo. Po večerech vysedával v dejvické vinárně, kde bavil společnost historkami ze zákulisí.
A sem tam se prostě sebral a zmizel – když ho popadla toulavá, odjel pryč bez slova. Jeho kolegové v Národním divadle z toho šíleli. Jednou dokonce jezdil po Praze s pojízdným krámkem a vydával se za pouličního prodavače cetek, jen tak pro zábavu. Lidé ho poznali a nakoupili u něj dvakrát tolik, zatímco on se jim s culením poklonkoval jako hokynář.
Posted by Ivan Ráca on Friday, September 5, 2025
Jindy zase půjčoval ve starožitnictví – po ránu rozvážel nábytek zákazníkům a v poledne utíkal honem na generálku do divadla. Miloval starožitné předměty, hlavně hodiny všeho druhu. Ve své vile jich měl přes stovku.
Sbíral porcelánové hrníčky a vyřezávané skříně, sám je šikovně opravoval. Když o tom začal vyprávět, dokázal strhnout posluchače stejně jako na jevišti. Jeho vášní bylo budit staré věci k životu, stejně jako budil salvy smíchu v publiku.
Koncem dvacátých let udělal něco bláznivého i na svou dobu: koupil si hausbót. Vůbec nevadilo, že byl ženatý – jeho novomanželka Anna se prostě musela sžít s netradiční adresou. První tři roky manželství s ním prožila na vlnách Vltavy.
Na ten hausbót utekl z nouze – prohrál soud o byt na Starém Městě, který si vlastnoručně zrekonstruoval, a majitel ho chtěl vyhodit kvůli nezaplacenému nájmu. Tak se Rašilov prostě přestěhoval na vodu. Loď nechával střídavě kotvit pod Národním divadlem nebo u železničního mostu v Podolí.
Známá je i historika, že jednoho večera se Saša vracel ze města na svou loď a našel tam zloděje, jak se prohrabuje jeho věcmi. Co udělal? Nezavolal policii, kdepak. Nabídl mu, že když toho nechá, může si s ním dát buřty s cibulí.
Nezvaného hosta nakonec nechal u sebe přenocovat. Ráno Saša odcházel brzy na zkoušku, a tak nechal spáči na stole vzkaz: Klíč nech na futru. Potom odešel. Zloděj se neukradl nic. Naopak – na oplátku prý na palubě zanechal hromádku dříví na otop, která Sašovi vystačila na celou zimu.
Dnes už neověříme, kolik z toho se skutečně stalo a kolik si mistr mystifikace přidal. Takových historek o něm však kolují spousty.
Smích byl smyslem jeho života. Na jevišti dokázal rozesmát i kamenné tváře v publiku. Když přišel čas filmu, málokdo čekal, že by i tam mohl uspět. On se totiž netajil tím, že filmování nemá rád, protože mu před kamerou chybí živí diváci.
Přesto už se v němém filmu objevil – v jedné grotesce v roce 1913, to byla taková kuriozita, a pak v roce 1923 v komedii Únos bankéře Fuxe. Skutečný nástup do světa filmu ale zažil až se zvukovou érou.
A hned zkraje dostal velkou příležitost: v roce 1931 si zahrál Josefa Švejka v první zvukové adaptaci Haškova románu. Dobrý voják Švejk v režii Martina Friče byl pro Rašilova zkouškou ohněm – publikum mělo ještě v živé paměti Švejka v podání Karla Nolla z němého filmu.
Saša si ale vedl skvěle. Jeho Švejk byl svůj: bezelstný i mazaný, směšný i dojemný zároveň. Později sice tuhle roli zastínil Rudolf Hrušínský, ale to Rašilov nemohl ve své době tušit.Ve stejném roce 1931 ztvárnil Saša ještě samotného Jaroslava Haška ve filmu Poslední bohém.
On ale neměl ambice přebíjet slavnější filmové kolegy. V té době komediím kraloval Vlasta Burian, zbojníky hrál charismatický Zdeněk Štěpánek a bonvivány elegán Oldřich Nový. Rašilov skromně usoudil, že pro něj na plátně stejně moc místa nezbývá, a na čas se odmlčel.
Jeho jméno se z kin ozvalo znovu až v roce 1935, kdy vzal menší roli advokáta v satirické veselohře Mravnost nade vše. Potom následovalo několik dalších filmových postav – obstarožní tatínek v komedii Andula vyhrála, magistrátní rada v Otec Kondelík a ženich Vejvara. Byly to příjemné štěky, ale nic převratného.
Přišel však rok 1942 a nabídka, která se neodmítá: režisér Otakar Vávra chystal bláznivou komedii Přijdu hned. Hledal představitele ústřední role: potrhlého vycpávače zvířat Barvínka. Vzpomněl si na Rašilova. Saša nadšeně přijal – tím spíš, že se mohl podílet na scénáři a vymýšlení gagů.
Barvínek se stal životní filmovou rolí Saši Rašilova. Díky ní do filmu vložil to své – humor se špetkou sentimentu, klaunství a lidovou moudrost dohromady. Vávra si ho oblíbil a obsadil ho i do vážnějších projektů: drama Rozina sebranec a historické taškařice Nezbedný bakalář, kde si Saša střihl natvrdlého pekaře Hrušku.
Po válce se pak ve filmu objevil ještě mnohokrát. Exceloval jako hostinský Tatrmuž v komedii Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). A pro pamětníky navždy zůstane dokonalým neurotickým úředníkem v Rodinných trampotách oficiála Tříšky (1949).
Ze smrti si utahoval dlouhá léta. Jenže když během dubna 1955 ležel bledý a zničený v nemocniční posteli, tak to raději nikomu neřekl. Přesto to pár starých přátel zjistilo a přišlo ho navštívit.
Všichni si mysleli, že simuluje a jde o nějaký další povedený vtípek. Opona však spadla. Saša Rašilov starší zemřel náhle 3. května 1955 ráno, v pouhých třiašedesáti letech.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sa%C5%A1a_Ra%C5%A1ilov_star%C5%A1%C3%AD
https://www.kvety.cz/historie/sasa-rasilov-starsi-recesista-mystifikator-komik-narodni-divadlo/
https://www.krajskelisty.cz/praha/25757-chudy-slechtic-klaunem-mit-u-jmena-von-k-blahobytu-nestaci-zvlast-kdyz-je-to-s-nim-vselijake-tajnosti-slavnych.htm
https://www.krajskelisty.cz/praha/33078-jak-zizkovsky-kluk-dokazal-pobavit-i-deset-hospod-za-vecer-aneb-dedecek-rasilov-predlohou-haskova-svejka-tajnosti-slavnych.htm
https://www.fdb.cz/osobnost/3430-sasa-rasilov
https://www.csfd.cz/tvurce/1049-sasa-rasilov-st/biografie/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4128:rasilov-sasa&lang=cs
https://www.dotyk.cz/magazin/sasa-rasilov-starsi/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-dedecek-63-sasi-rasilova-byl-velky-sprymar-coz-se-mu-vymstilo-nemoc-mu-nikdo-neveril-a-tak-zemrel-zbytecne-brzy-699096
https://www.lifee.cz/extravagantni-herec-sasa-rasilov-starsi-cely-zivot-tvrdil-ze-ma-slechticky-puvod-v-kocarku-vozil-kocky-doma-mel-housera-i-bernardyna-07d97
