Článek
Můj Tomáš je skvělý kluk. Chytrý, citlivý, úspěšný. Vychovala jsem ho sama a vždycky jsem pro něj chtěla jen to nejlepší. A Monika, jeho o deset let mladší snoubenka s umělými řasami a drahými kabelkami, tím nejlepším rozhodně nebyla.
Byla to klasická zlatokopka, která v mém synovi viděla jen vstupenku do lepší společnosti. Viděla jsem to v jejích očích pokaždé, když se na něj podívala.
Nejhorší na tom bylo, že jsem musela hrát tu hru s nimi. Chodit na společné večeře. A dokonce s nimi jít vybírat svatební šaty. Seděla jsem v tom přeslazeném svatebním salonu plném krajek a nevkusu a s úsměvem přilepeným na tváři jsem sledovala, jak se Monika producíruje v jednom modelu za druhým.
„Nejsou ta záda příliš odhalená, Moniko?“ prohodila jsem, když vyšla v šatech, které připomínaly spíš lepší záclonu. „Tomáš má rád decentní eleganci.“
„Ale kdepak, paní Vratislavo,“ odvětila s nevinným úsměvem. „Tomáš říká, že mám krásná záda a že by byla škoda je schovávat.“ Můj syn jen přikyvoval jako poslušný psík. V tu chvíli jsem věděla, že musím přitvrdit. Naštěstí jsem měla v kabelce eso.
To eso mi přišlo poštou před týdnem. Obyčejná hnědá obálka bez zpáteční adresy. Uvnitř bylo několik fotografií. Na nich byla Monika. Zjevně o pár let mladší, na nějakém divokém večírku, jen v bikinách, v objetí s potetovaným svalovcem. Na jedné z fotek se mu sápe na krk v polibku, který rozhodně nebyl přátelský.
Pro mě to byl jasný důkaz. Důkaz její prostopášné minulosti a pochybného charakteru. Tohle přece nemůže být žena mého syna! Ten anonymní dopis byl darem z nebes. Znamením, že musím jednat. Rozhodla jsem se udeřit na tom nejcitlivějším místě – přímo tady, ve svatebním salonu, před zraky mého syna.
Počkala jsem si, až si Monika oblékne ty nejdražší a nejhezčí šaty. Stála na podstavci před zrcadlem, v očích měla slzy dojetí a Tomáš na ni zíral s otevřenou pusou. Dokonalá iluze štěstí.
Vytáhla z kabelky tu hnědou obálku a podala ji synovi. „Tohle mi přišlo. Někdo ti zřejmě chce otevřít oči. Myslím, že bys to měl vidět, než uděláš tu největší chybu svého života.“
Tomáš váhavě otevřel obálku. Jeho pohled přelétl po fotkách. Viděla jsem, jak se mu na čele objevila vráska. Monika se podívala na fotky, pak na mě, a její úsměv na okamžik povadl. Cítila jsem, jak se ve mně rozlévá pocit vítězství. Mám ji.
„Tak co na to řekneš, Moniko?“ udeřila jsem. „Kdo je ten muž? Kolik takových ještě bylo, než jsi ulovila mého syna?“
A pak se stalo něco, s čím jsem nepočítala. Monika se nezačala obhajovat. Nerozplakala se. Místo toho se podívala na Tomáše, pak zpátky na mě, a na její tváři se objevil klidný, téměř pobavený úsměv.
„Miláčku,“ řekla a otočila se k Tomášovi, mě naprosto ignorujíc. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o tom šíleném prvním ročníku na vysoké a o tom trapném večírku u Petra, kde jsem se poprvé v životě opila? Tak přesně tohle jsou ty fotky.“
Podívala jsem se na Tomáše. V jeho očích už nebyla láska ke mně, jen hluboké, ledové zklamání. Vzal Moniku za ruku.
„Myslím, že bereme tyhle šaty, mami,“ řekl tiše. „A myslím, že na svatbu zvaná nejsi.“
