Článek
Naďa si vzpomněla, že přesně takhle se cítila, když ji v minulém manželství kdysi bývalý manžel zradil. Ještě teď jí z toho mrazí na zádech. Nedávno si všimla, že Pavel začal chodit spávat později, než míval ve zvyku. Proč by půl noci zíral do mobilu, když dřív si raději lehl a četl knihu? Místo společných večeří odchází do vedlejší místnosti, údajně „vyřešit nějaké e-maily“. Přitom dřív se o práci v ložnici ani nezmínil.
Už nějakou dobu se Naďa snažila sama sebe přesvědčit, že jen přehání. Ale pak jednou v sobotu pomáhala Pavlovi spravovat police v předsíni. Mobil mu zazvonil a on ho popadl s takovou horlivostí, že se málem praštil do poličky. Přitom kdysi klidně nechával svůj telefon povalovat na stole nebo v kapse bundy. Teď se tvářil, jako by v té malé obrazovce schovával poklad. Když mu řekla: „Ukaž, kdo volá, třeba to můžu vzít,“ strašně znervózněl. Rychle stiskl tlačítko a zavěsil.
Naďa to nedokáže dostat z hlavy. „Mám pocit, že mě klame. Dřív se staral, jestli jsem spokojená, a teď je duchem jinde. Obarvil si vlasy, vyměnil šatník za styl, který připomíná manažera z reklamy, a do práce prý chodí dřív a dřív. Proč?“
Kdysi se zapřísáhli, že k sobě budou upřímní. Oba si totiž nesli z minula zkušenost nevěry. Naďu kdysi bývalý manžel podvedl. Šlo o kolegyni z práce, a dlouho si ničeho nevšimla. Pavel zase zažil bolest, když ho opustila žena kvůli jinému. Pověděli si, že podobnou ránu by už nezvládli. Společně prošli terapií, budovali důvěru. A najednou Naďa vidí, že se Pavel začíná chovat tak, jako kdysi její nevěrný ex. Je to jen náhoda?
Chtěla se s ním o tom otevřeně pobavit, ale vždy, když si sedne ke stolu a řekne: „Myslím, že se něco děje, můžeme to řešit?“ on se začne vymlouvat, že je unavený z práce, nebo naštvaně práskne dveřmi: „Pořád bys jen řešila. Nevidíš, že toho mám moc?“ Ztrácí se starý dobrý Pavel, který byl vždy ochotný mluvit a vysvětlovat? Uvnitř Naďy se hromadí zmatek a taky vztek: „Pokud je mi nevěrný, ať to řekne rovnou! Nebudu se plazit s prosíkem o pravdu.“
Jenže se bojí, že bez důkazů mu křivdí. Co když si skutečně jen dělá starosti o finance nebo tajně zkouší nějaké podnikání? Nechce vypadat jako paranoidní žena, která strčí nos do každé zprávy. Přesto tu nejistotu nedokáže vytěsnit. Její srdce tluče čím dál hlasitěji: „Podvádí, nebo nepodvádí?“
Dlouhé večery sedí Naďa na gauči, zatímco Pavel se zavírá v pracovně. Kdykoli uslyší zacinkání jeho telefonu, stáhne se jí žaludek: „Co když právě píše nějaká cizí žena?“ Je unavená z té nejistoty. Napadá ji najmout si detektiva, ale to by značilo, že ho podezřívá tak moc, že už není cesty zpět. Mnohem raději by chtěla vědět, na čem je, bez potají pořízených fotek. Než mu položí přímou otázku, touží aspoň o krůček pravdy. „Jednou už jsem si zažila roli zrazené manželky. Tentokrát chci včas zastavit to divné divadlo.“
Naďa by se rozchodem netajila, kdyby zjistila, že ji Pavel opravdu klame. Pro ni je věrnost zásadní. „Pokud mi lže a spí s jinou, končím.“ Ale je tady ten malý hlas, co říká, že všechno může být jinak. Že možná jen potřebuje víc volnosti nebo prožívá krizi středního věku. Potřebuje tenhle strach vyřešit – a to může jedině rozhovor s ním. Pevný, upřímný, ač možná nepříjemný.
Zatím se odhodlává. Uvažuje: „Pokud mi do očí zalže, poznám to podle výrazu?“ Doufá, že intuitivně rozpozná pravdu. Vždyť právě intuice ji donutila být ve střehu. A tak odpočítává dny. Chystá se, že až se jednou vrátí domů a hodí mobil na stůl, Naďa si k němu přisedne a prostě řekne všechno, co jí trhá srdce.
