Článek
V jeho šachovnicovém vzoru však normalizační cenzor spatřil zakódovaný kříž. Za dveřmi studia stála Eva Hudečková nehnutě a v prstech mnula lem onoho svršku, jako by se chtěla ujistit, že je to skutečnost a ne zlý sen.
Tehdy na podzim 1984 se rozhodla skončit. Jako herečka patřila k nejkrásnějším tvářím své generace, přesto zmizela ze dne na den. „Přestala jsem věřit v krásné poslání hereckého řemesla, protože o hercově osudu rozhodovali straničtí funkcionáři,“ vysvětlila po letech.
Za tím prostým prohlášením se skrývaly roky bolestných kompromisů a ponižujících momentů, které na vlastní kůži zakusila. Herectví pro ni přestalo být posláním a stalo se peklem závislosti na libovůli mocných.
Dětství v sevření doby
Než se však Eva Trejtnarová (tak se rodným jménem jmenovala) stala hereckou hvězdou, prošla si zkouškami osudu už jako dítě. Narodila se v prosinci 1949 do rodiny, která stála na špatné straně dějin: dědeček vlastnil truhlářskou firmu a po komunistickém převratu v roce 1948 skončil ve vězení.
Strýc se pokusil utéct za hranice – chytili ho a poslali do uranových dolů v Jáchymově. Z tehdy dvaadvacetiletého studenta práv se po dvou letech v lágru stal zlomený stařec. „Naše rodina se semkla v neštěstí,“ vzpomínala Eva na roky, kdy babička onemocněla žalem a druhý dědeček si z nacistického koncentráku nesl podlomené zdraví.
Malá Eva tak už od dětství chápala, jak křehká může být svoboda a jak moc bolí bezpráví. Přesto vyrůstala obklopená láskou rodičů i prarodičů a krásnými knížkami, které jí maminka pečlivě vybírala.
Už jako osmiletá holčička sama jezdila tramvají do Národního divadla na odpolední představení. Hltala příběhy a poté je dokázala komukoli zapáleně vyprávět. V jejím nitru se brzy zrodila touha léčit duše – sdílet s lidmi prožitky a předávat dál to, co ji dojalo nebo nadchlo.
Váhala, jestli se nestát lékařkou a neléčit těla, ale nakonec si vybrala umění: „K herectví mě přivedla touha sdělovat příběhy, které mě zaujaly,“ řekla jednou. Koncem šedesátých let, v uvolněné atmosféře, udělala přijímačky na DAMU. Hlásilo se tehdy sedm set uchazečů a ona cítila, že její přijetí je tak trochu osudové znamení.
Krása, která budila rozpaky
Už během studií se objevila před kamerou. Psal se rok 1965, když debutovala malou rolí školačky ve filmu Zločin v dívčí škole. Byla atraktivní, tmavooká a temperamentní – typ, který filmaři využívali pro role sebevědomých krásek a často i potvor.
V divadle i ve filmu jí brzy svěřovali postavy žen rozmazlených, vypočítavých či panovačných. Publikum je možná nemělo rádo, ale Eva je hrála s chutí. „Nikdy jsem se nebála vyjádřit zlé hlubiny, které byly v mých rolích napsané, a strašně mě to bavilo,“ přiznala po letech. V každé záporné postavě hledala motivaci, proč ubližuje – a právě tahle vnitřní pravda dodávala jejím „mrchám“ jiskru.
Posted by Ivan Ráca on Monday, December 2, 2024
Sedmdesátá léta pro ni byla profesně plodná. Zahrála si ve slavných komediích režiséra Václava Vorlíčka, jako byla Jak utopit dr. Mráčka či Což takhle dát si špenát, i v televizních seriálech. Nejvíc ji proslavila ambiciózní doktorka Eva v populární sérii Sanitka.
Půvabná černovláska budila pozornost diváků i filmařů – ale bohužel i tehdejších mocipánů. V očích stranických funkcionářů měla „buržoazní zjev“ a příliš vyčnívala. V tisku se na její adresu objevovaly jízlivé poznámky. Jedna dobová kritika dokonce tvrdila, že se „naprosto nehodí k dělnickému ponku“ a položila řečnickou otázku, co taková herečka vůbec pohledává u filmu.
Eva Hudečková to tehdy četla černé na bílém v Rudém právu a věděla, že proti takové nálepce se nelze bránit. Zůstávala však nad věcí – sláva ji nikdy nezamotávala hlavu a na povrchní lichotky nedala. Krása pro ni vždy měla spíše duchovní rozměr.
Láska psaná ve scénáři
Když jí bylo šestadvacet, potkala muže svého života. Psal se rok 1976 a režisér Zdeněk Podskalský obsadil Evu Trejtnarovou do televizní hudební komedie Sedm pater pro tisíc přání. V jedné scéně měla její postava – manželka žárlivého Luděčka Soboty – potkat pohledného mladého houslistu a na první pohled se do něj zamilovat.
Oním houslistou nebyl nikdo jiný než Václav Hudeček, čtyřiadvacetiletý virtuóz, hvězda světových pódií a miláček publika. Ironií osudu se tihle dva talentovaní lidé do té doby osobně neznali, byť o sobě samozřejmě slyšeli. Až filmový scénář je svedl dohromady – a fikce se změnila ve skutečnost.
„Byla to láska jako trám, žádné bezhlavé třeštění. Od prvního dne se prohlubovala,“ vzpomínala později Eva. Při první společné scéně na sebe hleděli tak, že přeskočila jiskra i mimo kameru.
Václav Hudeček byl okouzlen její tichou krásou a inteligencí, ona v jeho očích viděla pokoru a odhodlání. Už tehdy měl za sebou závratné úspěchy – jako zázračné dítě dobyl v sedmnácti Carnegie Hall – a přece působil skromně. První rande absolvovali při procházkách pražskými uličkami.
Hodiny si telefonovali a jejich duše si rozuměly jako dvě harmonie jedné skladby. „Okouzlil mě prostotou a laskavostí. Přitahovala nás jakási tajemná důvěra,“ líčila začátky jejich vztahu.
Za půl roku od seznámení se vzali. Svatba byla malá, tichá – jen ženich, nevěsta a dva svědci. Pršelo ten den vytrvale, ale novomanželé to vnímali jako požehnání. „Šíleně pršelo, ale bylo to nádherné. Nemuselo tam být tisíc lidí. Ti, které nosíme v srdci, tam s námi byli,“ popsala intimní obřad, při němž oba cítili přítomnost svých blízkých v duchu.
Léta ukázala, že tenhle slib mysleli vážně. Dítě jim osud nedopřál, a přesto je to nesemlelo, naopak semklo. Toužili po rodině, ale když se přes veškerou snahu nestali rodiči, dokázali se s tím smířit. „Řekli jsme si, že i když jsme o toto byli ochuzeni, budeme hledat hodnoty jinde. To nejlepší, co bychom dávali dětem, dáme jiným dětem,“ vysvětlila po letech.
Společně tak podporovali mladé talenty – založili hudební akademii v Luhačovicích, organizovali koncertní cyklus Svátky hudby pro nadané umělce. Svou lásku a péči rozdali žákům, a nelitovali. Eva s Václavem dodnes působí jako dokonalý pár.
„Prostě se máme rádi a děláme všechno pro to, abychom se oba cítili dobře. Fandíme si, pomáháme si,“ popsala recept na téměř padesát let šťastného manželství. Nikdy u nich neexistovaly tiché domácnosti ani bouřlivé hádky. Harmonie, kterou našli jeden v druhém, pro ně zůstala cennější než cokoliv jiného.
Když herectví přestalo dávat smysl
Zatímco její osobní život vzkvétal, v profesní oblasti začala Hudečková vnímat narůstající stín nesvobody. Normalizační režim po roce 1968 utahoval smyčku kolem kultury. Ve filmařské branži zažila Eva situace, které ji hluboce zklamaly. Byla svědkem scén, kdy stranické vedení trestalo „neposlušné“ umělce zákazem práce.
Kolegové, kteří odmítli ohnout páteř, mizeli z obsazení. Mladá herečka se nevyhnula ani osobním zkouškám: někteří režiséři očekávali, že půvabná hvězda projeví vděk za roli i mimo plac. Ona však vždy nekompromisně odmítla. „Profesi jsem milovala a byla jsem přesvědčená, že ji nesmím zradit žádným podvodem,“ říkávala. Několik úloh v televizi tak kvůli tomu nedostala – a stejně tak odmítla několik dotěrných pánů. Cena za její čest byly možná menší role, jenže Eva nelitovala. Měla svůj vnitřní kompas a ten ji vedl jasně.
Postupně v ní ale klíčilo poznání, že herectví není povolání svobodných tvůrců, ale služba, kde o bytí a nebytí rozhodují mocní, často arogantní a hloupí. Když v roce 1984 dostala nabídku zahrát si ve velkém televizním projektu Sanitka, dlouho neváhala – scénář Jiřího Hubače se jí líbil a role doktorky Evy, byť epizodní, měla potenciál.
Dokonce sama navrhla autorovi, aby postavu více rozepsal, dala jí hlubší motivaci. Hubač její nadšení překvapivě vyslyšel a dopsal patnáct nových scén. Natáčení se tak pro Hudečkovou stalo jedním z nejkrásnějších v životě – až do chvíle, kdy do něj opět zasáhla vyšší moc.
Onen proklatý svetr s kostkovaným vzorem spustil absurdní aféru. Na popud stížnosti jakéhosi horlivce rozhodlo vedení televize, že šachovnice na Evině hrudi připomíná kříž, a tedy nepřijatelnou provokaci. Všechny nádherné scény, jež dodávaly její roli smysl, musely pryč. Režisér Jiří Adamec se nezmohl na odpor – věděl, že by riskoval další práci, a mlčky se podvolil.
Pro Evu to byla konečná stanice. „Viděla jsem, že stojím tváří v tvář moci, která se vymkla kontrole,“ popsala onen okamžik prozření. Bolest, kterou cítila, se nedala utišit. Navíc v oficiálním tisku vyšel vzápětí hanlivý článek právě o ní – jako by někdo měl potřebu ji srazit ještě hlouběji.
Herečka, která se nehodí k ponku… Ta slova se jí zaryla pod kůži. Eva se nadechla a pochopila, že bojovat s tímhle molochem už nemá smysl. Rozhodla se odejít. Odešla však se vztyčenou hlavou a – jak sama zdůraznila – s velikou láskou v srdci.
Jednou provždy pověsila hereckou kariéru na hřebík. Bylo jí pouhých pětatřicet let. Kolegové, režiséři i diváci nesli její konec nelibě; zdálo se nepochopitelné, že tak talentovaná a populární herečka dobrovolně končí. Ale ona měla jasno. Opustila svět kamer, protože se nechtěla nechat lámat a režírovat cizí vůlí. Svoboda pro ni byla důležitější než potlesk.
Za psacím stolem
Po odchodu z herecké scény se Eva Hudečková stáhla do ústraní – a začala znovu od nuly, jako spisovatelka. Psaní pro ni nebylo neznámé území; už během studií na DAMU zkoušela psát povídky.
Na psacím stroji vyťukávala první filmové náměty a překvapilo ji, kolik má najednou nápadů. Na Barrandově potkala pár nadšených dramaturgů, kteří v jejích scénářích viděli potenciál. Všechny tři, které napsala, byly zakoupeny a připraveny k realizaci.
Dokonce i slavný režisér Evald Schorm projevil o jeden zájem. Jenže doba stále nepřála odvážným příběhům a Schorm prorokoval, že si budou muset aspoň deset let počkat, než se takový film smí natočit. Nemýlil se – desetiletí se převalilo, režim padl, ale její scénáře se stejně na plátno nedostaly.
Po revoluci se totiž český filmový průmysl octl v chaosu. Barrandovské studio se rozpadlo, peníze na ambiciózní látky nebyly a Eviny příběhy zůstaly ležet v šuplíku.
Naštěstí nebyla sama. Její milovaný muž stál při ní. Viděl, jak moc ji psaní naplňuje, a podporoval ji, aby vytrvala. Přátelé ji ponoukali, aby napsala knihu. Zprvu se bránila, neměla prý odvahu – jenže právě tihle blízcí ji přesvědčili, že nikdo jiný nemůže napsat příběhy, které v sobě nosí, tak jako ona sama.
A tak se zrodil román Bezhlavá kobyla. Vydala ho v roce 1992 a hned slavil úspěch u čtenářů i kritiky. Do fascinujícího příběhu zrcadlila své dětství v 50. letech, všechny ty krásné i hořké vzpomínky na časy, kdy „mračna pohřbila slunce a lidé nevěděli, co si počít se svými hříchy a svědomím“.
Bezhlavá kobyla je fantaskní metafora – přízrak na nebi, který citlivou malou Evu provázel strachem o nejbližší. Spisovatelka Hudečková do románu otiskla zkušenost dítěte, které vyrůstá v ohrožení a přitom se nevzdává naděje a lásky. Tahle její prvotina dojala mnoho čtenářů. A pro ni samotnou byla katarzí. Psaní se stalo její novou životní cestou – cestou z rozčarování, jak sama řekla.
Následovaly další knihy, jedna za druhou. Eva Hudečková se našla zejména v žánru pohádky a mystického příběhu. Vždy ji přitahovaly záhady lidské duše a věřila na vítězství dobra – a ve svých literárních světech tomu mohla dát průchod naplno. Ať už v legendách (Bratříček Golem), kouzelných povídkách (V moci kouzel) či dojemných novelách (O ztracené lásce), vždy u ní nakonec triumfuje spravedlnost, láska a soucit.
„Dobro zvítězí zaslouženě,“ říkávala s úsměvem spisovatelka, pro niž pohádky představují první učebnici života. V jejích příbězích hrdinové musí projít těžkými zkouškami, ale nakonec se poučí a najdou vykoupení. Je zřejmé, že Eva do svých knih promítá vlastní víru v poselství naděje – v to, že i zlo a trápení mají smysl, pokud vedou k očištění.
Její literární tvorba si našla početné publikum. Některé knihy se dočkaly dramatizací – Česká televize natočila podle jejího scénáře pohádkový seriál O ztracené lásce (2001) a rozhlas uvedl pětidílnou hru podle Bratříčka Golema. Kritiky přijímaly její díla většinou kladně; oceňovaly krásný jazyk a mravní přesah.
Od herectví odešla Hudečková navždy a ani změna režimu ji nezviklala. Po roce 1989 sice přišlo množství nabídek, dokonce i ze zahraničí, ale ona už byla hluboko ponořená do psaní. Párkrát ještě propůjčila svůj hlas světovým hvězdám – v dabingu její sametový alt promlouval za Meryl Streepovou či Romy Schneiderovou.
Před kameru se však nevrátila. Roku 2013 odmítla lákavou nabídku zahrát si v pokračování Sanitky. Produkce jí nabízela královský honorář i velký prostor, ale Eva řekla ne.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Hude%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-eva-hudeckova-sedesatka-je-bezvadny-vek-24522
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/786123/eva-a-vaclav-hudeckovi-dite-nam-nedopral-osud.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/214395/eva-hudeckova-prusvih-kvuli-svetru-v-serialu-sanitka.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/eva-hudeckova-herectvi-role.A220216_141828_lidicky_frum
https://zeny.iprima.cz/byvala-herecka-hvezda-eva-hudeckova-se-deti-nedockala-manzela-si-brala-po-pul-roce-419099
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-eva-hudeckova-97029
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/eva-hudeckova-567
https://magazin.aktualne.cz/eva-hudeckova-se-prosadila-jako-herecka-nyni-hlavne-pise/r~8594a95ab0bd11ef95ee0cc47ab5f122/
https://zeny.iprima.cz/byvala-herecka-hvezda-eva-hudeckova-se-deti-nedockala-manzela-si-brala-po-pul-roce-419099
https://www.kinotip2.cz/clanky/ceske-celebrity-eva-hudeckova-20250224-12548.html
