Josef Vinklář: Skvělý herec, ale i mezi kolegy neoblíbený kariérista a velký milovník žen i alkoholu

Otec s matkou vpadli do ohně, popadli spící chlapce a přenesli je k sousedům do bezpečí. Jejich rodný domek zatím do rána lehne popelem a malý Pepík Vinklář se rázem ocitá na prahu zcela nového života. Ještě toho dne se vydávají hledat štěstí do Prahy – do velkého města, kde předtím nikdy nebyli.

V novém domově na pražském Smíchově čekala na malého Pepu tvrdá výchova. Jeho tatínek, původem zedník z Českého ráje, byl furiant a bohém, který dokázal flámovat až do úsvitu. Maminka, výřečná venkovanka, se v metropoli uživila jako domovnice a služebná – a doma vládla přísnou rukou.

Když se v bytě ztratil padesátihaléř, neváhala sbalit jedenáctiletému Pepíkovi raneček a vyhodit ho za dveře jako zloděje. Chlapec stál v temné chodbě a třásl se strachy, než maminka zapomenutý drobák našla pod stolem. Tehdy se rozplakal úlevou, když ho zase vzala do náruče a na usmířenou mu vtiskla korunu na kolotoč. Takové příběhy byly v rodině Vinklářových běžnou rutinou – a Pepík brzy pochopil, že svoboda se nedává zadarmo.

Válka mezitím pohltila Evropu a zasáhla i do života Vinklářových: otec, zapálený předválečný komunista, byl po nacistické okupaci zatčen a uvězněn gestapem. Maminka zůstala na dva syny sama. Místo aby se však poddala strachu, ukázala neuvěřitelnou odvahu – malého Pepu odvedla do Dismanova rozhlasového dětského souboru, aby ho zaměstnala divadlem a uchránila před válečnými hrůzami. Poprvé stál Pepík na jevišti už ve třinácti letech jako dítě v rozhlasové hře. Ve společnosti dalších talentovaných dětí našel druhou rodinu a možná i únik ze smutku všude kolem.

Brzy se ukázalo, že pro herectví má vrozené nadání. Už v patnácti letech dostal první profesionální angažmá: shodou náhod musel jako náctiletý zaskočit v Divadle satiry za onemocnělého herce a oslnil.

V hledišti ho tenkrát zahlédl legendární Jan Werich a neváhal – přijal mladíka do slavného Divadla Voskovce a Wericha. Talentovaný elév se tak ocitl mezi hereckými mistry a nasával od nich zkušenosti plnými doušky. A nejen zkušenosti – okusil i jejich neřesti.

V zakouřených divadelních zákulisích se naučil kouřit, pít pivo a mastit mariáš, možná dřív, než stačil dospět. Pohledný mladý herec také neměl nouzi o obdiv fanynek, a nejednou na vlastní kůži poznal sladkou i trpkou chuť prvních lásek. Sám o své první velké lásce hovořil vždy pouze poeticky: prý to byla herečka o pár let starší, „jedna z nejkrásnějších žen, které bylo možné v naší zemi potkat“. Její jméno nikdy neprozradil, ale v paměti ji nosil celý život jako nedostižný ideál.

Po válce se v Československu chopili moci komunisté – a ambiciózní mladý Vinklář pochopil, odkud vítr vane. Jeho otec, kdysi perzekvovaný odbojář, mu ještě jako nezletilému vyjednal výjimku pro vstup do KSČ. Sedmnáctiletý Josef tak vstoupil do strany dřív, než si stihl sám odžít maturitní večírek. V nových poměrech se rychle stal miláčkem režimu.

Už v roce 1951, ve svých jedenadvaceti, stál na tribuně po boku papalášů a k narozeninám prezidenta Klementa Gottwalda recitoval oslavnou Píseň o straně. Mladý herec tím jako by stvrdil tichou dohodu s mocnými: vy mi dopřejete úspěch a já vám loajalitu.

Na oplátku ho čekala hvězdná dráha. Roku 1950 získal stálé angažmá v prestižním Realistickém divadle (které neslo jméno ideologa Zdeňka Nejedlého) – a vydržel tam přes tři desítky let. Jeho pódiové mistrovství rostlo rok od roku a brzy patřil k neobsazovanějším dramatickým umělcům v zemi.

Zatímco na jevišti exceloval v charakterních rolích, nesmrtelnou slávu mu přinesla televize a film. Pro miliony diváků se navždy stal nerudným, ale v jádru spravedlivým inspektorem Boušem ze seriálu Hříšní lidé města pražského nebo zákeřným doktorem Cvachem z legendární Nemocnice na kraji města.

Právě role arogantního a intrikánského Cvacha mu paradoxně přinesla obrovskou popularitu – diváci ho za ni sice nenáviděli, ale zároveň obdivovali jeho herecké mistrovství. On sám ji však příliš v lásce neměl, protože si ho s ní lidé spojovali i v osobním životě.

Sláva však nebyla to jediné, co mladého Vinkláře lákalo. Stejnou měrou propadl i ženám. Od mládí býval svobodomyšlenkář, rozpustilý švihák, který lovil dívčí srdce s lehkostí a rád se bavil. Co se lásky týče, nebyl žádný andílek – spíš naopak. Ty, které ho milovaly, často opouštěl kvůli těm, jež nemohl mít.

Osud tomu chtěl, že se poprvé oženil velmi mlád. Během angažmá v Realistickém divadle se zakoukal do půvabné herečky Jany Dítětové, která byla o čtyři roky starší. Byla to jeho první vážná známost a Pepa nemohl uvěřit svému štěstí. Janinu krásu hrdě vystavoval na odiv – chlubil se půvabnou manželkou při každé příležitosti.

V roce 1955 se jim narodil syn Jakub a zdálo se, že i bouřlivák Vinklář našel rodinné štěstí. Jenže domácí pohoda měla jepičí život. Pepa se ani po svatbě nedokázal vzdát nočních tahů a milostných románků. V hospodách po představení trávil víc času než doma a u jednoho piva či panáka kořalky nikdy neskončil.

Jana zpočátku trpělivě čekala, věřila, že ho zkrotí, ale marně. Manželství nakonec vydrželo sotva tři roky. Tradovalo se, že jednoho dne Vinklář odešel z bytu jen v bačkorách a už se nikdy nevrátil.

Ačkoliv to pro mladou maminku musela být nesmírná rána, Jana Dítětová nezatrpkla. Kvůli synovi dokázali bývalí manželé zůstat zadobře. Nadále se potkávali na divadelních prknech a chovali se k sobě kolegiálně. Vinklář si první ženy vážil – později o ní ve svých memoárech napsal: „Jana byla mimořádná herečka a skvělý člověk. Hodně mi v životě pomohla.“ Byla to možná jediná oblast jeho života, kde projevil pokoru: uznal, že první manželka pro něj byla oporou, i když ji zklamal.

Další velkou láskou jeho života se stala Ivanka Devátá. Ivanka byla také herečka, o pět let mladší než on. Když se poznali, byla provdaná za herce Miloše Hlavicu a měla s ním malého syna. To však Vinkláře ani v nejmenším neodradilo. Nedokázal jí odolat a neustále jí nadbíhal. Jeho hnědým očím a neodolatelnému šarmu prý nešlo uniknout. Dvořil se vytrvale a Devátá mu nakonec podlehla.

Rozvedla se s Hlavicou a vzala si Josefa Vinkláře. Bylo to manželství jako z románu: charismatický herec s vtipem a jiskrou, krásná talentovaná žena, která se pro něj rozhodla změnit život. Zpočátku bylo vše jako zalité sluncem. „S Pepíkem to bylo hezký. Byl vtipný, podívala jsem se do světa…“ líčila Devátá první roky.

Jenže pohádka netrvala dlouho. Krátce po svatbě Ivanka onemocněla žloutenkou a několik měsíců se léčila. Zanedlouho po uzdravení otěhotněla a roku 1970 se jim narodil syn Adam. Prioritami mladých manželů náhle otřásla všední realita. Devátá byla tou dobou obsazovaná více než Vinklář – její kariéra stoupala, zatímco on teprve bojoval o své místo v první lize. Nemoc a těhotenství však Ivanku přibrzdily. Rozhodla se ustoupit do pozadí a být manželovi a dětem oporou, tak jak to kdysi viděla u své maminky. Uvěřila, že rodinné zázemí je přednější než jeviště.

Vinklář se mezitím stal hvězdou a brzy vydělával i sklízel větší potlesk než jeho žena. Z Ivanky se dobrovolně stala hospodyňka – a právě tehdy se začaly vršit problémy. Josef měl tendenci dál žít jako svobodný člověk, i když měl rodinu.

Chodil domů, kdy chtěl a kam chtěl, nikomu neskládal účty. „Pepík byl dobrý, ale jak se napil, musel mít ženské,“ povzdechla si Ivanka. Nevěry z jeho strany byly časté a bolestivé. Manželka celé noci probděla v úzkostech, sedávala u okna a poslouchala šramot výtahu, zda se konečně nevrací domů.

„Byla jsem na tom hrozně mizerně, celé noci jsem bděla a poslouchala výtah, jestli nejede… Hubla jsem, chřadla, měla jsem pak už jen 49 kilo,“ přiznala Devátá, jak ji manželovo hýřivé flámování ničilo. Vinklář se neštítil ani těch nejhorších zklamání: nepřišel domů ani ve chvíli, kdy jí slíbil hlídat dítě, aby mohla odehrát představení. Když mu druhý den vyčítala, že ji nechal na holičkách, jen neurvale pokrčil rameny: prý věděl, že to „stejně zvládne sama“.

Ivanka se postupně propadala do zoufalství. Uvědomila si, že s Pepou mají odlišné hodnoty a postoje. Spojoval je už jen humor a vzpomínka na někdejší zamilovanost. Každodenní život se proměnil v řadu nepřetržitých povinností, starostí a bolestí. Kvůli rodině obětovala svou kariéru, a přesto měla pocit, že nikdy není dost dobrá.

Při jedné zkoušce v divadle náhle omdlela. Záchranka ji odvezla přímo na psychiatrickou kliniku; tam se sesypala pod náporem dlouho snášeného stresu. Psychický kolaps byl poslední tečkou za jejím trápením. Ivanka pochopila, že takhle dál už ne. Rozhodla se pro rozvod.

První manželství s Vinklářem tedy skončilo dramaticky – po necelých deseti letech, s hořkým epilogem v psychiatrické léčebně. Ivanka si začala budovat nový život. Dokázala se znovu zamilovat do jiného muže a na čas pookřála. Jenže Vinklář ji ani po rozvodu nenechal na pokoji.

Začal se opět snažit, jako by mu došlo, oč přišel. A byl opravdu vytrvalý – dokonce do svého snažení zatáhl city jejích dětí. „Poslal za mnou dokonce synka, aby mě přesvědčil. Říkal mi: ‚Maminko, maminko, tatínek už bude hodný, vezmi ho zpátky,‘“ vylíčila Devátá, jak si ji Pepa pokoušel získat zpět prostřednictvím malého Marka. Navzdory radám přátel nakonec povolila.

Vdala se za Vinkláře podruhé. Věřila, že kvůli synovi Adamovi a všem společným prožitkům si zaslouží ještě jednu šanci. A on se opravdu přísahal polepšit – snad měl i upřímnou snahu. Dva roky žili znovu spolu a vypadalo to, že rodina bude konečně šťastná.

Jenže pak se vše vrátilo do starých kolejí. Vinklář jakoby ztratil zájem, jakmile měl Ivanku jistou. Začal se opět poohlížet jinde. Zakoukal se do jiné herečky, kolegyně Jany Březinové, a znovu opustil svoji ženu.

Pro Devátou to byla poslední rána. Definitivně se rozhodla od něj odejít, a tentokrát navždy. „Manželství s Vinklářem bylo za trest,“ pronesla pak výstižně. Když se v roce 1983 rozváděli podruhé, Ivance bylo 48 let. Ocitla se bez práce a bez peněz, navíc se dvěma syny na krku (starší Marek z prvního svazku s Hlavicou a mladší Adam s Vinklářem). V té době o ni měl velký strach její starší syn – byl to právě Marek, kdo ji přiměl, aby zkusila psát.

A byl to skvělý nápad. Z herečky se zrodila oblíbená spisovatelka; Devátá díky literatuře našla nový smysl života i vnitřní klid. Hořké zkušenosti proměnila v humoristické romány a povídky, kterým se čtenáři smáli, aniž tušili, kolik bolesti je za nimi skryto. Když jí maminka později vyčítala, že si Vinkláře vůbec kdy brala, Ivanka jen pokrčila rameny. Díky Pepovi prý získala zkušenosti a nadhled, které by jinak neměla. Z hořícího pekla jejich vztahu tak nakonec vyvázla posílena a svobodná.

A co Josef Vinklář? Ten sebekriticky přiznával, že život s ním není jednoduchý. „Ženské to se mnou mají těžké, jsem na ně zlej,“ říkával s ironickým úsměvem. Po třech svatbách konečně rezignoval na manželství. Pochopil, že není ideální člověk pro partnerský život. Nesnesl představu, že by mu někdo „stříhal křídla“. Svobodu miloval nade vše – i za cenu samoty.

O rozpadlém vztahu s Ivankou jednou prohlásil, že na něm nese hlavní vinu on sám. Zároveň si však neodpustil uštěpačné hodnocení: „Přece ale musím povědět, že měla dvě kosmetické vady, se kterými jsem se nemohl smířit. První: měla příliš ráda samu sebe. Druhá, z mého pohledu neodpustitelná: milovala mince,“ rýpl si do bývalé ženy.

Nakonec ale přiznal pravý důvod svého selhání: „Hlavním důvodem rozchodu byla skutečnost, že jsem poznal ženu, pro kterou bych udělal všechno na světě. A kolikrát se tohle chlapovi přihodí?“ Vždycky, když hovořil o svých láskách, mluvil vlastně hlavně o sobě. Zamilovat se – ten pocit ho opájel a honil se za ním znovu a znovu, bez ohledu na následky.

Po rozvodu s Devátou to zkoušel s herečkou Janou Březinovou, ale ani tato známost dlouho nevydržela. Toužil po ideální ženě, ale žádná z těch, které miloval, nevydržela jeho způsob života. Přesto ho osudové poblouznění potkalo ještě jednou, v pozdním věku – a opět muselo skončit trpkým vystřízlivěním.

Až v důchodu se totiž Pepa zamiloval znovu: tentokrát do elegantní české lékařky žijící v Kanadě. Románek se záhy proměnil v hluboký cit a Vinklář jako by zcela ztratil hlavu. Bral to tak vážně, že byl ochoten nechat všeho a odstěhovat se za oceán, jen aby s ní mohl být. Plánoval emigraci, v Národním divadle oznamoval, že skončí, a snil o nové kapitole života v cizí zemi po boku milované ženy.

Jenže realita opět udeřila: dotyčná paní byla vdaná a nehodlala kvůli jednomu románku měnit svůj svět. Jednoho dne Pepovi s lítostí oznámila, že kvůli němu svůj život nepřevrátí naruby. „Cvrnkla do mě jako do kuličky a já se kutálel,“ komentoval to herec hořce – a dokonale tím vystihl svůj úděl. Zůstal sám. To, co celý život tropil ženám on, nyní okusil na vlastní kůži. Celoživotní milovník tím se ženami nadobro skončil.

Do konce svých dnů už zůstal věrný jen dvěma družkám: divadlu a hospodě. Divadlo bylo jeho vášní od dětství a pivo s kamarády jeho útěchou na stáří. Ve společnosti kolegů byste ho však pohledali. Josef Vinklář totiž paradoxně neměl mezi herci moc přátel – mnoho z nich ho nemělo rádo a on si od nich držel odstup.

Jeviště miloval, ale v zákulisí působil často chladně a neústupně. Na divadelních zkouškách kvůli němu bývalo dusno; jako zkušený profesionál nesnesl jakékoliv nedostatky a tvrdě vyžadoval, aby všichni byli tak dokonale připravení jako on. Byl přísný k sobě i ostatním.

Dokázal jít kvůli roli přes mrtvoly, tvrdili někteří – zkrátka udělat cokoli, aby získal vysněnou příležitost na scéně. Řada kolegů ho považovala za bezcharakterního kariéristu. „Pepa byl svině. Měl diář, kam si psal poznámky, co kdo kdy a kde řekl. To aby měl všechny v šachu,“ prozradila jednou spisovatelka Mirka Besserová, vdova po herci Vilému Besserovi.

Vyprávěla, že Vinklář si v jednom notýsku vedl pečlivé záznamy o každém kolegovi – jejich výroky, prohřešky, slabosti – aby je v případě potřeby měl pod palcem. Jednou prý tenhle tajný diář opilý Pepa zapomněl v divadelní šatně na toaletě a našel ho náhodou uvaděč. Besserová dodala, že „máme ten diář doma, ale já ho nikomu nedám. Jsou v něm informace o lidech, kteří ještě žijí nebo dožívají…“ A tak zůstávají ony poznámky dodnes pod zámkem – snad aby dodatečně nerozbouřily staré vody.

Není divu, že o Vinklářovi kolovaly řeči, že donáší StB. V zákulisí se šuškalo, že chce hlavně to nejlepší pro sebe – nejvyšší honoráře, nejlepší role – a že se za to odvděčuje soudruhům tajnými zprávami.

Jediný, kdo se ho prý vždy zastával, byla populární herečka Jiřina Bohdalová – ta ale, jak jedovatě poznamenala tatáž svědkyně, „vyšla v životě s každým, s kým bylo potřeba“. Většina ostatních viděla Vinkláře jednoznačně: „Pepa Vinklář měl dvě vlastnosti – jako herec byl skvělý, jako člověk byl hodně mizerný,“ uzavřela rázně bývalá kolegyně pro média.

A jaká byla pravda? Byl Josef Vinklář skutečně udavačem? Možná zůstane navždy otázkou, nakolik si svou pověst zasloužil. Když po letech badatelé nahlédli do archivů, žádná dochovaná složka StB na jeho jméno neexistuje. Je možné, že oficiálně nikdy agentem nebyl.

Jisté však je, že komunistickému režimu se nikdy výrazně nezpronevěřil. Měl mezi mocnými známosti už od mládí a uměl v tom chodit. Když přišel rok 1968 a okupace, Vinklář sice v návalu zklamání ze strany vystoupil, jenže v následné normalizaci se dlouho neubránil kompromisům.

Stejně jako řada jiných umělců podepsal v roce 1977 Antichartu – veřejné prohlášení odsuzující Chartu 77. Později sám přiznal, že to udělal „z prachsprostého strachu“. K nejvíce připomínaným prohřeškům Josefa Vinkláře ale dodnes patří něco jiného: jeho vystoupení na oficiálních oslavách 28. října 1988.

Zatímco se v ulicích Prahy schylovalo k demonstracím proti režimu, Vinklář stál na tribuně na Václavském náměstí po boku nechvalně proslulého komunistického tajemníka Miroslava Štěpána. Před shromážděným davem tam pronášel servilní projev k 70. výročí založení Československa – projev, který měl odvést pozornost od občanských protestů a ujistit mocipány, že umělci stojí na straně režimu.

Každopádně po listopadu 1989 Vinklář rychle pochopil, že prohřešky se nebudou odpouštět. Stáhl se do sebe a rozhodl se už nikdy veřejně neangažovat jinak než prací.

Do Národního divadla nastoupil v roce 1983 a na jeho prknech setrval až do konce života. Divadlo miloval nade vše. Kolegové vzpomínají, že byl posedlý herectvím – pracoval do posledních sil. Ještě v únoru 2007 odehrál svou derniéru: na prknech Národního divadla ztvárnil dědečka Dubského v inscenaci Naši furianti.

To už však bojoval s těžkou nemocí. V polovině 90. let ho sice skolila mozková mrtvice, ale jako zázrakem se uzdravil a za dva měsíce stál znovu na jevišti. „Taková událost má jednu výhodu – rychle vás vzpamatuje,“ komentoval tehdy s úsměvem vlastní vzkříšení.

Jenže pak ho dohnal návyk, kterému holdoval celý život: kouření. Vinklář dlouhá léta tajil, že trpí rakovinou plic. Nechtěl si připustit slabost – před veřejností své potíže skrýval a dokonce i před rodinou se tvářil, že je vše v pořádku. Až začátkem března 2007 musel být hospitalizován s vážným nálezem na plicích. Od té doby se uzavřel před světem. Hrdost mu nedovolila ukázat se lidem slábnoucí; do nemocnice za ním směli jen nejbližší.

Oba jeho synové k němu na sklonku života našli cestu a pečovali o něj s láskou. Starší Jakub, výtvarník, s ním trávil celé dny – na půl roku se dokonce nastěhoval k tátovi do bytu na Kampě, aby tam nebyl sám, než musel do nemocnice.

Mladší Adam vyřizoval lékaře, vozil otce na chemoterapie, zařizoval vše potřebné. Josef Vinklář tak nezůstal opuštěný – naopak, dočkal se obětavé péče svých dětí. Jeho duši to ale tížilo.

Do poslední chvíle se snažil chovat nenuceně a silácky, jako starý dobrý Pepík. Den před smrtí se prý na syna usmíval a objednal si od něj svůj oblíbený oběd. „Chtěl, aby mu moje přítelkyně na druhý den uvařila vepřo knedlo zelo. Už se ho ale nedočkal,“ vzpomínal později Adam Vinklář na otcova poslední přání. Byla to dojemná tečka: starý herec se těšil na obyčejné české jídlo, jako by tím chtěl říct, že život jde dál. Nešel.

Josef Vinklář zemřel tiše 18. září 2007 na lůžku Vinohradské nemocnice. Do sedmasedmdesátých narozenin mu zbývaly necelé dva měsíce. Pohřben byl v rodinném hrobě v rodné obci Libuň nedaleko Podůlší, tam, odkud pocházel.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vinkl%C3%A1%C5%99

https://www.vlasta.cz/celebrity/jana-ditetova-mlada-muzi-syn-s-certy-nejsou-zerty/

https://www.kafe.cz/celebrity/josef-vinklar-zivotopis.html

https://www.expres.cz/celebrity/josef-vinklar-ivanka-devata-chalupari.A161031_165319_dx-celebrity_terka

https://www.extra.cz/bourlivy-zivot-josefa-vinklare-dvakrat-se-ozenil-se-stejnou-zenou-vernost-mu-chybela-fefaa

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/74844/josef-vinklar-76-skvely-herec-spatny-manzel.html

https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/okres-jicin/9528-bezcharakterni-karierista-svine-tak-vidi-rada-kolegu-popularniho-herce-ktereho-divaci-milovali-jaky-by-doopravdy-a-proc-nakonec-nikdy-nedosahl-toho-po-cem-nejvic-touzil-tajnosti-slavnych.htm

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/16667/josef-vinklar-76-furiant-co-platil-za-celou-hospodu.html

https://www.extra.cz/uplynulo-13-let-od-umrti-josefa-vinklare-donasel-na-divadelniky-nahanel-zenske-a-kolegove-ho-nesnaseli