Článek
Se svým mužem Lukášem jsem žila klidný život v menším městě na jihu Čech. Oba jsme hodně pracovali, rodinu ještě nechtěli řešit a dlouho si pohrávali s myšlenkou pořídit si kočku. Viděli jsme fotky roztomilých koťátek a usoudili, že je ten správný čas. Neměli jsme žádné předchozí zkušenosti s nákupem zvířat, a tak jsme se jen letmo podívali na internetové inzeráty. Když Lukáš narazil na „čistokrevné mainské mývalí“ za zlomek běžné ceny, nemohli jsme odolat. Kontaktovali jsme prodávající a hned druhý den sedli do auta.
Příjezd na adresu mě vyděsil. Místo domku s upravenou zahradou jsme se ocitli u polorozpadlého statku, ze kterého se linul silný zápach. Srdce se mi sevřelo, ale než jsem stačila navrhnout, abychom jeli raději pryč, otevřela nám vysoká, vyzáblá paní, která se představila jménem Eva. Vzápětí nás táhla do temné chodby. Měla jsem divný pocit, jenže vidina maličkého chlupatého klubíčka mi zatemnila úsudek.
V jedné místnosti paní Eva ukázala devět koťat namačkaných v jedné kleci. Dvě z nich vypadala slabě, sotva reagovala. Zkusila jsem: „Proč je taková tma a co rodiče, jsou tady taky?“ Odbyla mě tím, že matka koťat je ve vedlejší místnosti a otec žije někde jinde. Bylo cítit, že nechce ukázat vůbec nic navíc. Lukáš se tiše nadechl a navrhl, ať se soustředíme na výběr. Mokré deky a špína byly ale nepřehlédnutelné. Něco ve mně křičelo, že to není v pořádku, avšak pohled na jedno mourovaté kotě, co se tisklo ke mřížím, mi vehnal slzy do očí. Okamžitě jsem ho chtěla vzít a zachránit aspoň to jedno.
Eva řekla částku, která byla o něco nižší, než uváděla v inzerátu, prý se „nechce papírovat“. Hlavou mi problesklo, že je to celé podezřelé, ale Lukáš mě uklidňoval: „Vezmeme ho, teď už nic neuděláme, jen mu pomůžeme.“ Tak jsme zaplatili bez smlouvy. Eva ještě narychlo tvrdila, že koťata jsou „očkovaná i odčervená“, ale nepotvrdila to jediným dokladem. Dodala s úšklebkem, že to tak většina lidí stejně neřeší.
První noc kotě zvracelo a přišlo mi, že má horečku. Namísto radosti nás čekaly dny plné veterinárních vyšetření, léků a starostí. Bylo začervené, podvyživené a s hrůzou jsme objevili i svrab v uších. „Měli byste vědět, že tohle vypadá na zanedbaný odchov, možná i množírnu,“ řekla nám veterinářka s pohledem, který nepotřeboval dalších slov. Naše peněženka řídla každou návštěvou o tisíce korun, ale my se cítili hlavně zrazení a bezmocní.
Na radu známých jsme zkusili kontaktovat Krajskou veterinární správu. Popsali jsme, kde jsme kotě koupili, a dodali, že tam zřejmě drží spoustu dalších zvířat v šílených podmínkách. Dostalo se nám opatrné reakce, že věc prověří, nicméně reálný zásah nebo okamžité uzavření takového „chovu“ je komplikované. Uběhlo několik týdnů, nikdo nás nekontaktoval. Mezitím se na sociálních sítích ozývali další lidé, kteří zřejmě u Evy koupili koťata a řešili podobné problémy. Jiní psali, že nahlásili totéž už před půl rokem a stále se nic nestalo.
Kotě dostalo jméno Damián. Podstoupilo řadu vyšetření, jedna ledvina byla nezvykle malá a veterinářka nás varovala, že může mít celoživotní obtíže. Pohled do Damiánových velkých očí mě ale pokaždé utvrdil v přesvědčení, že aspoň jedné malé duši jsme pomohli uniknout z takového pekla. Jen ten vztek ve mně nevyhasl: pomyšlení, že na onom statku dál trpí desítky koček, možná i jiná zvířata, mi nedalo spát.
Smutná pravda je, že jsme množírnu podpořili. Nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem jen zachránit to jedno kotě, o kterém jsem věděla, že bez pomoci nejspíš nepřežije. Teď už bych jednala jinak: nekupovala bych z náhodného inzerátu, nepodlehla lítosti při pohledu na klec plnou špinavých koťat. Ale co srdci poručíte, když slyšíte kňourání slabého tvora? Hlava vám našeptává: „Zachraň ho, aspoň jedno…“
Ano, Damián je nakonec největším mazlíkem v rodině. Stal se symbolem toho, že i jedna ztracená kočičí duše může najít šťastný domov. Ale za sebou mám rozervané pocity a mnohem prázdnější účet. A s vědomím, že se nic z toho nemuselo stát, kdyby podobné praktiky už dávno někdo zatrhl.
